Podzimem rok vrcholí. Z plné síly se strom obarví, listy zatančí ve větru a opadnou, stanou se humusem. Pro strom samotný i pro další pokolení, jež se už chystá, tlačí kořeny do země a jen opatrně zvedá hlavu, aby hledalo své místo na slunci nebo spíš v lesním pološeru. Každý rok skoro zapomenu, jaké barvy podzim chystá. Je to část podzimního potěšení, objevovat je vždy znovu.

Nejkrásnější podzimní barvy jsou tam, kde přísně vzato vzato les. Nejprve se podzim připlíží do rašelinišť a slatí. V druhé polovině srpna je poprvé pošimrá mráz a trsy suchopýrků naberou vzhled zelenožlutých dikobrazích bodlin. Borůvky a vlochyně si ještě chvíli podrží bobule, ale za pár týdnů opadají. Vlochyně ovšem předem zahrají oku proměnu ze sivě zelené do neskutečné škály v oranžovočervenorůžové.

To nejnenápadnější dřevina klikva si plody podrží až do jara. Ale jsou to drobné dřevnaté nitky s pořádnými červenými bobulemi, ležící na povrchu rašeliníku. Lístky jsou stále stejné, droboučké, špičaté, zelené. Na podzim jsou kuličky klikvy červené a kyselé jak utrejch; po přemrznutí jen nakysle hniličkovaté, prostě ovoce divočiny. Kam za nimi? Na otevřená — nelesní — a přístupná rašeliniště. Černohorský močál, jizerskohorská Čihadla, Božídarské rašeliniště.

Barevnou štafetu přeberou listnáče, postříkané zbrunátnělými věnci loubince, psího vína, které se vždycky takto na podzim prozradí, kolik ho vlastně všude je. Díky za něj na betonových ohradách kolem železničních tratí! Zlidšťují je. Leckteré stromy byly v tomto suchém roce na opadání zhruba od půlky června. Ale většinou to přece jen zvládly.

Nenáročné osiky s třaslavými listy nachytaly barev snad nejvíce, navíc divoce přechází od svěže zelené přes ostrou oranžovou k žluté, než je pustí do větru. Javory také neví, co si obléct nejdříve! A břízy, které pokryly šrámy a díry v bývalých lesích Vysočiny, už už nabírají žlutou plnými hrstmi. Malé a větrem seté chrání půdu a překlenují čas, než tu bude zase „pravý les“. Snad ne opět tupě smrkový, který tu už jednou uschnul a padnul společnou rukou polomů, kůrovce a člověka.

Sady jsou na ovoce a na krásu také, ty staré rozdávají obojí. Třešňová je červeň plodů, ale nach a žlutou si vezmou i listy v ten pravý čas. Tuhé listy hrušní mění barvy postupně, jaksi po úsecích. Chlupaté broskve už jsou jen vzpomínkou, ale prohnutě elegantní listy se jim barví do pastelových odstínů.

Jabloně to berou plebejštěji, zelená, žlutá a konec. Ale takové valašské jaderničky dokáží větve zdobit do doby, než jim mráz zlomí vaz nebo je uzobne hladový kos. Podzimní vinice po sklizni také líbá melancholie a mlhy. Dají se přitom paběrkovat zapomenuté kuličky.

Těším se až ovládnou karpatské stráně zlaté bučiny. Chodívá se sem na jaře na orchideje do luk, ale je toho tu mnohem víc. Prudké a po deštích ujíždějící svahy pokrývají alespoň místy skoro původní bučiny. Ve vyšších polohách se míchají se smrky a vzácnými jedlemi. Nižší a teplejší Bílé Karpaty a geologicky uteklé Karpaty — Chřiby a Ždánický les — buky opanovaly docela, pokud jim to lidé příliš nerozmlouvali pilou. Právě karpatské buky stály na začátku nejslavnější židle světa — thonetky z ohýbaného dřeva.

Hluboké závěje měděného listí, stříbrné kmeny a mezi nimi útržky mlhy, do kraje vidíš, jen když se mlha protrhne nebo pozvedne. Vlhko a dosud teplo, počasí pro mloky, kteří se v pestrém kabátku na vybarvené zemi dokonale ztrácejí. Zatím se čeká, ale jalovčinky už ojíněle promodrávají na pichlavých keřích a světlo mezi stromy je dlouhé, dlouhé jako večerní stíny keřů v pastviskách.

A co teprve buky jizerskohorské, vroubící skály oblé i rozervané, kterými proudí nespočet vodopádů! Krása taková, že se vešly i na seznam UNESCO. Křivolaké mnohokmenné buky rostoucí cik cak mají také nejvýchodnější Krkonoše — Rýchory — v Dvorském lese a Orlické hory v Bukačce u Šerlichu.

Borové lesy podzim promění jen málo. Opadnou listy v řídkém podrostu, stromy na to nic neřeknou. V létě vyprahlé, na píscích, co jim větry navály, v Polabí nebo u Hodonína. Nebo jim je dalo dávné moře, jako zcela původním borům na pískovcových skalách v Českém ráji, Broumovsku, Kokořínsku. Na píscích by bývaly spíše suché doubravy, většinou jsou ale přesázené borovicemi.

Borovice jsou stromové unikum, dokáží růst od nížin po nejvyšší kopce a všude se tváří zhruba stejně spokojeně. Až se vám omrzí nekonečné řady vinných sklepů, zkuste přejít meditativní krajinu přímých a pravoúhlých lesních cest bez převýšení od Bzence do Hodonína, kolem Ratíškovic, Vacenovic, Dubňan. Krajina se během putování mění nepatrně, třeba se změní nitro. A kdyby nic, lze zkusit pravdu najít ve víně.

Zlatější než zlatou si pro sebe ukradly jinany, gingka. Jsou to sice listnáče, ale geneticky mají blíže k jehličanům, jen to tají. Zajděte pod jinan v Lužánkách a pohlédněte skrz korunu do nebe, až bude vysoké a modré. Nebo pod Mendelův jinan u Mendelova náměstí. Do zámeckého parku v Boskovicích (ten je opravdu mimořádně rostlý) nebo do městského parku v Rakovníku. Památných jinanů je u nás k padesáti, báječně se barví se ovšem i ty zcela nepamátné.

A platí to také o modřínech, stromech z nejvzrůstnějších, pokud dostanou dost prostoru. Modřínů háj z písničky asi nenajdete, ale tu a tam se najde skupinka nebo alej. Zjara vzdušně zelená, na podzim ve zlatě. Jako vánoční stromky by byly modříny hodně hipsterské, jejich čas je podzim a jaro.

Snad jedině tahle prudká podzimní a jarní proměna chybí mým oblíbeným jehličnanům, tisům. Ne že by nebyly samy o sobě mimořádné, považte: jedovatý je celý strom až na obaly semen. Nemají jako pořádné jehličnany šišky, ale dužnaté a průsvitně načervenalé míšky chutnající jako přeslazený sliz. Taky jim chybí pryskyřičné kanálky a při poranění neroní.

Dřevo je těžké, pružné, načervenalé. Byly téměř vyhubeny pro luky, asi i nábytek a intarzie a také preventivně — pro svou velikou jedovatost pro koně. Tisový les je temný i za červencového poledne. Ochutnejte ho kdykoliv — na Netřebu (za Plzní), v Týřově (Křivoklátsko), u Vltavy v rezervaci s podivuhodným názvem Drbákov-Albertovy skály a nebo u Chrobol pod Prachaticemi.

Zima je pravý čas k návštěvám starých stromů. Svlečené, a přesto cudné, odhalují uzlovaté kmeny, kořeny zaryté v zemi nebo taky ve skále, větve v nebi. Jen s pokorou k nim přistupujme, laskání očima, úcta ke kráse a k věku přemůže i notně okoralé srdce. Chystají se na jaro, na čas, kdy „dřěvo sě listem odieva“.