Nesázejme stromy. Nezalévejme je. Nechme brněnskou zeleň v klidu odejít. Je to vlastně docela racionální reakce na systém, který vzrostlé stromy opakovaně kácí, nové nechává živořit a po každém selhání oznámí, že to jinak nešlo…

Pokaždé, když v Brně padne zdravá alej, začneme se spolu s ekology, krajináři a arboristy pídit po tom, proč se to stalo. A pokaždé se objeví podobné příčiny: nekvalitní zadání, pozdní koordinace technických sítí, slabý odborný dohled, soutěžení podle nejnižší ceny a zeleň až na posledním místě. Radnice nikdy chybu nepřizná, a tak nepřicházejí závazné změny. Za pár měsíců proto řešíme totéž v jiné ulici.

V Žabovřeskách letos zmizela alej prakticky ze dne na den. Dodavatel IMOS veřejně prohlásil, že se mu „konečně podařilo získat povolení ke kácení“. Ani starosta městské části přitom podle svého vyjádření nevěděl, jak rozsáhlý zásah bude. Původní dendrologický posudek označil všechny stromy za vitální a zdravé, kácet se měl jeden. Několik měsíců po zahájení rekonstrukce vznikl druhý posudek, tentokrát s výsledkem, že všechny stromy jsou vlastně suché a všechno se musí vykácet. Takové brněnské kouzlo.

Starosta následně začal krok obhajovat s tím, že to vlastně „nešlo jinak“, a vedení města celou věc přešlo mlčením. Za největší blbce jsou tedy ve výsledku samotní obyvatelé, kteří přišli na úvodní setkání, odešli s tím, že se nic kácet nebude, a pak jim stromy bez udání důvodu ze dne na den zmizely před očima. Patrně se tehdy kolektivně přeslechli. Bylo by na místě, aby město prostě zažalovali za obelhávání, snížení hodnoty nemovitostí a zhoršení kvality prostoru pro život. Možná by se pak město naučilo, jaké jsou pro lidi skutečné priority.

Čtyři ulice, čtyři varianty stejného selhání

Není to izolovaný incident. Na Vojanově zatajily Technické sítě Brno před starostou městské části rozsah rekonstrukce a nasázely zbytečně velké sloupy veřejného osvětlení přímo doprostřed nejoblíbenější aleje, kde si lidé pořizovali svatební fotografie. Alej je zničená, starosta schytal od lidí bídu neprávem a vedení města to opět ignorovalo. Technické sítě nedostaly ani pokárání, natož trest.

Na Krkoškově se kácelo s veřejným odůvodněním, že stromy určitě nelze zachovat. Ve skutečnosti se ale Brněnským vodárnám a kanalizacím nechtělo vyřizovat souhlasy majitelů předzahrádek potřebné ke vstupu na pozemky a ručnímu obkopání stromů. Tak raději celou zdravou alej vykácely.

Lidé si teď stěžují na vedro, někteří si přestěhovali ložnice a jsou tací, co se odstěhovali úplně. Městské instituce sice na interních jednáních hořekovaly, jaká je to katastrofa, ale s novináři se odmítly bavit a celý případ se jim povedlo ututlat. Opět žádná evaluace, žádné ponaučení, žádná systémová změna.

Alej na Zemědělské zase ukazuje, jak Brněnské komunikace při předláždění usekají kořeny a stromy pak postupně usychají. Nikomu se teď nechce dělat humbuk a najednou vykácet trpící, beznadějně seschlé stromy, a tak se kácí potichu a jednotlivě. Selhání neexistuje. Jen je to ulice bez kvalitního stínu a od pohledu je to bolest, protože je zřejmé, že tam funkční alej prostě nikdy nebude.

Na Haasově se teď město chlubí náhradní výsadbou, dokonce do kvalitního substrátu. Jenomže za dalších deset až patnáct let se stejně bude kácet. Asfalt doslouží, přijde další rekonstrukce a na ochranu stromů zase nikdo nebude myslet dopředu. Použije se argument, že substrát nebyl dost moderní, že kořeny vedly špatným směrem nebo jakýkoli jiný blábol, aby se rekonstrukce udělala co nejlevněji.

Každý si přinese svůj díl amatérismu a systém ho bez odporu pošle dál. Na začátku jsou řeči o zelené ulici, na konci asfalt, beton a vysvětlení, že stromy se tam nevešly. Udělali jsme pro to maximum, skončilo to jako obvykle.

Stromy jsou vždycky na posledním místě

U velkých rekonstrukcí většinou nerozhoduje městská část. Do hry vstupuje magistrát, Odbor investiční, Odbor dopravy, Brněnské komunikace, Brněnské vodárny a kanalizace a další organizace. Každá řeší svůj úsek: vozovku, potrubí, parkování nebo harmonogram. Jenže ulice není hromada technických profesí položených vedle sebe. Někdo musí hlídat kvalitu celku — stromy, zasakování vody, bezpečnou mobilitu i budoucí údržbu.

Právě tady Brno selhává. Investiční záměr může slibovat stín a kvalitní veřejný prostor, ale tyto priority se nepřenesou do měřitelných požadavků pro projektanta. Je zásadní rozdíl mezi zadáním „udělejte maximum parkovacích míst a tam, kam se vejdou, dejte stromy“ a požadavkem, aby výsledná ulice dosáhla určitého podílu zastínění korunami. V prvním případě dostaneme pár nefunkčních solitérních stromů. Ve druhém musí projektant hledat řešení.

Někdy zase v investičním záměru chybí jakákoli priorita. Kácení se pak zdůvodní „prostorovými a ekonomickými aspekty“, což prostě znamená, že na to nikdo včas nemyslel a nealokoval dost peněz. Rekonstrukce se dělá neznámo pro koho a s nejasným účelem. Město, které se nejsnáze udržuje a je ekonomicky nejlépe udržitelné, je město bez lidí, protože ti se svými potřebami přinášejí řadu komplikací. Mít ve městě lidi je zkrátka drahé, a pokud to nechceme platit, nezbývá než město přes léto vyklidit.

Když se později řekne, že zachování stromů je „technicky nemožné“, často to znamená jen to, že by bylo dražší nebo složitější. Nejde přitom nutně o převratné inovace. Někdy je potřeba zastavit bagr, vzít do ruky lopatu a kořeny obkopat ručně. Na multifunkční halu peníze máme. Na lopaty ne.

Zalijte si strom, který jsme nechali špatně vysadit

Korunu celé absurditě nasazují kampaně typu „zalijte strom“. Obyvatelé, kteří ze svých daní platí celý aparát odboru životního prostředí, městskou firmu i politické vedení, mají po práci běhat ulicemi s konví. Ne proto, že chtějí zvelebit předzahrádku svého domu, ale aby suplovali základní službu města.

Participace má smysl jako podnět nebo společná péče o blízké místo. Nemá sloužit jako bezplatná pracovní síla, která zachraňuje špatný návrh, chybějící závlahu a nedostatečnou údržbu. Úkolem politika není vyfotit se s konví. Má zajistit práci s dešťovou vodou, dostatečný prostor pro kořeny a konkrétní odpovědnost za přežití stromů.

Brno přitom netrpí nedostatkem koncepčních dokumentů. Má dobře zpracované strategie pro roky 2030 a 2050, připravuje akční plán pro zvládání vedra a na náš popud konečně zadalo standardy pro stromořadí, o které městský architekt dlouho neúspěšně usiloval. Radní Filip Chvátal jako jediný z oslovených politiků na podněty odborníků reagoval. Přehled systémových chyb mu dali zadarmo odborníci z různých oborů, protože je nesmyslné zásahy v ulicích přivádějí k zoufalství. Ani po dvou letech ale žádné skutečné systémové změny neprosadil. Není jasné ani to, jestli budou nové standardy závazné.

Loni se konečně začala systematicky sbírat data o tom, co se pokácelo, co se vysadilo a co uschlo. Vyhodnotit je ale bude možné až za několik let a do té doby může padnout řada dalších alejí. Můžeme vycházet jen ze zprávy v médiích, podle níž čtvrtina nově vysázených stromů v Brně uschla. Veřejná zeleň před třemi lety neodhadla rozpočet a vlastní kapacity na zalévání a svedlo se to na počasí. Letos je to vlastně úplně stejné. Cokoli, co se dnes vysadí, může právě z tohoto důvodu velmi rychle odejít.

Strategie ani samotná data nestačí. Pokud jim nepřizpůsobíme systém péče a koordinace, budou to zase jen pěkná PDF na webu.

Stejné vedro, úplně jiný výsledek

Rozdíl mezi náměstím Svobody a náměstím Republiky ukazuje, že za všechno opravdu nemůže počasí. Obě místa leží pár zastávek od sebe a zažívají stejné vlny veder. Na náměstí Svobody některé stromy vyloženě odcházejí, zatímco většina lip na náměstí Republiky zůstává zelená. Jakoby žádné vedro nebylo.

Samotný pohled samozřejmě nenahrazuje dendrologický posudek. Rozdíl je ale výmluvný. Náměstí Svobody tvoří rozpálená plocha, místy podbetonovaná dlažba a malé izolované ostrůvky pro stromy. Když povrch navržený pro pěší začala ničit auta, město neomezilo vjezd a rychlost. Přizpůsobilo dlažbu automobilům. Beton zhoršil zasakování a životní podmínky stromů a pelargonie na lampách to nezachrání.

Na náměstí Republiky funguje souvislé stromořadí. Stromy jsou velmi blízko sebe, jejich kořenové prostory propojují pásy a společně vytvářejí mikroklima. To mívá dohromady až o 13 stupňů nižší teplotu než okolí. Alej vysázená před desítkami let s úplně jiným cílem dnes dál poskytuje stín a slouží lidem. Určitě nemá ideální substrát a dlažba zdaleka nezasakuje, jak by měla. Důležité však je, že tohle není romantická dekorace, je to životně důležitá infrastruktura.

Město přitom není schopné náměstí Republiky zrekonstruovat, jak slíbilo, a všechno z neznámých důvodů odložilo. Pod kořeny tak číhá sto let starý vodovod jako časovaná bomba, kvůli které se může ze dne na den vykácet celá alej. Namísto architektů mají rekonstrukci dostat na starost městské organizace, a tak půjde o pouhé předláždění, které skutečně nevytvoří důstojný a kvalitní prostor pro lidi.

Strach přiznat chybu

V Berlíně také vedou pod ulicemi sítě a rostou tam staré aleje. Stromy se ale průběžně doplňují, místo aby se při každé opravě začínalo od nuly. V Barceloně mají 150 let starou tradici péče o stromy a děti vzdělávají odmalička. Někde funguje kapková závlaha stromů užitkovou vodou, jinde se dávno vysazené stromy při každé rekonstrukci pečlivě obkopávají kořen za kořenem. Brněnské „nejde“ proto není přírodní zákon. Je to popis našich priorit a schopností, které by jakékoli dítě v Barceloně nemilosrdně označilo za barbarství.

Chyby se dějí v každém městě. Rozdíl mezi funkčním a nefunkčním systémem poznáme podle toho, co následuje. Férová radnice popíše, co se pokazilo, kdo za to odpovídal a jaké opatření zabrání opakování. Brno místo toho problémy maluje na růžovo, informace tutlá a každé kácení doprovodí větou, že jiná možnost nebyla.

Právě tady si amatérismus podává ruce se zbabělostí. Neochota otevřeně pojmenovat selhání chrání instituce a dodavatele před krátkodobým nepohodlím. Dlouhodobě ale škodí úplně všem. Bez otevřené evaluace se město nic nenaučí, politici necítí tlak na změnu a veřejnost přestává věřit, že má smysl se ozývat.

Přitom řešení není dramatické: převést ochranu vzrostlých stromů do závazných zadání, přizvat odborníky včas, hodnotit projekty podle kvality, důsledně chránit kořeny při stavbě a po dokončení sledovat, kolik nových stromů skutečně přežilo. A pokaždé, když něco dopadne špatně, sednout si nad hotovou ulicí a říct si bez výmluv, proč se to stalo.

Na více než čtyřiceti radnicích jsem potkala spoustu lidí, kteří svoje města opravdu zlepšují, a vím, že to jde i u nás. Brno je dnes bohužel užitečné hlavně jako odstrašující příklad.

Kvalitní město se nepozná podle ceny velkých staveb. Pozná se podle toho, jestli dokáže chránit život, který v něm už desítky let roste. Pokud to Brno nezvládne, nebude v létě neobyvatelné jen kvůli klimatické změně. Bude neobyvatelné také proto, že jsme si včas odmítli přiznat, že systém nefunguje.

Město bez stromů, aut i lidí

Dobře to ilustruje brněnský exodus už letos v létě. V ulicích nezůstala ani auta, ani stromy, ani lidé. Boj o parkovací místa se tímto uzavřel. Máme maximum míst pro parkování na úkor stromů, akorát je pak kvůli vedru pobyt ve městě nesnesitelný.

Ukazují se tu hranice participace a důležitost politického vedení, které má dost odvahy na nepopulární krok. Někdy je prostě nutné nedělat jen to, po čem volá veřejnost, protože u některých témat není možné očekávat od každého člověka vzdělanost a prozíravost na úrovni odborníka. Urbanismus, doprava i zeleň ve městě do této sféry patří.

Dává smysl ptát se lidí na věci, které vidí a můžou si na ně sáhnout — lavičky, pítka nebo hřiště. Není ale možné na lidi svalit odpovědnost za design celého města ve všech komplexních souvislostech s tím, že parkování je oblíbené. Zvlášť když vidíme, že před výsledným designem ulic lidé v zoufalství už teď sami prchají.