Obraz první: asi rok 1995. Vánoce u Čtyřlístku, na umělý stromek stříkají lesní sprej „Aroma Boubín“. Až po letech si to spojím s ikonickým pralesem.

Obraz druhý: Asi rok 2002. Šumava je to pohoří kdesi na jihu, kam se na léto přesune půlka Prahy (pohled od Pardubic). Dostává kontury — staré pohoří, obroušené erozí. Typické pláně s rašeliništi a lesy. Tetřev. Druhá nejstarší rezervace — Boubín (po Žofíně). Ledovcová jezera. Blokádu na Smrčině a u pramenů Vltavy vnímám jen ve zcela odlehlých dozvucích.

Obraz třetí: Jaro 2011. Podivné výměny ředitelů největšího národního parku vnímám stále zdálky, ale již pozorně. Ale budoucnost vrhá stíny, chtělo by se říct pateticky. Setkáme se na Smrčině, ale první poplach odvolán.

Obraz čtvrtý: Léto 2011

Na vandru v Novohradských horách mě zastihl urgentní telefonát — je zle, objevily se první pokácené stromy. Je potřeba být na místě. Mám dojet busem na Kvildu, aspoň povědomé jméno, i když zatím bez obrazu. Nakonec je z Kvildy Filipova huť, tak to už mi vážně říká kulový a evokuje křižovatku škarp u močálu. Mapu mám leda těch Novohradek — papírovou od Shocartu, jak jinak. Ale najdeme se.

První dny i týdny se vysedává u prvních pokácených stromů, nudné a symbolické. Žerou muchničky, občas mží. Debaty do úpadu, pracuje se v zázemí — mimo jiné je podané oznámení na ilegální těžbu v lese, vtipný protitah proti Správě parku, která právě tohle ilegální kácení začala. Procházíme trasy a lesy, křižovatky a významná místa dostávají interní označení. Vnímám vojenskou historii kraje, průseky lesem, sem tam izolátor, betonová patka sloupu. Poprvé důsledně zažiju Šumavu jako kraj lesa a vody, občas sama po kolena v rašelině.

Jsme rozmístění okolo jednoho lesa a čekáme, co bude. Občas projede auto, což je téměř vítaný poplach. Míst, kde může kácení začít, je více — jde o části ponechané po orkánu Kyrill k samovolné obnově, bez asanace. Ale mimo první zóny, tedy části s nejpřísnější ochranou a omezeným vstupem i hospodařením, které jsou na Šumavě nesmyslně rozdrobené — „jako když mouchy sraly na císaře pána“, říká Mojmír Vlašín. Vtěsnat prales do pár hektarů, to může napadnout jenom lidi.

Asanace kůrovce — v překladu zběsilé kácení napadených stromů a loupání kůry, které zahubí larvy i mladé brouky, pokud se udělá včas a dobře — považuji dosud jen za záminku. V termínech a způsobu, kterým tehdy probíhala na Šumavě, respektive na Ptačím potoce či Na Ztraceném, nedávala asanace smysl. Přirozené lesy si poradí samy, hospodářským tohle nemohlo pomoci.

Lýkožrout je malý brouk a žádný velký letec. Poté, co se vykouše ven, hledá vhodný strom ke spáření a vydlabání první cestičky pro vlastní potomstvo. Pak umírá, jen výjimečně klade vícekrát. Pokud je echt dobrý rok — sucho a teplo — stihnou se vystřídat tři generace. A to ještě musí mít dostatek vhodných stromů: smrky už poměrně vzrostlé, nad dvacet centimetrů v průměru, s dostatečně silným lýkem a nejlépe v nějaké nepohodě, třeba čerstvě padlé, poškozené, ve stresu z náhlého oslunění po pádu velkého počtu stromů v blízkosti po polomu nebo kácení a obnažení stěny lesa.

Menšímu počtu brouků se zdravé stromy ubrání — prostě je zalijí pryskyřicí, sotva brouk začne dlabat. Pokud jich je ale hodně, nakonec udolají i zdravý strom. V tomto roce se na Šumavě sešly na krátký čas všechny výhody pro brouka. A lidé měli dojem, že se do toho musí vložit — nebo se to tak alespoň vysvětlovalo.

A pak přišla ostrá fáze. Na prosazení nelegálního kácení v jednom ztraceném lese mezi Kvildou a Březníkem si Správa Národního parku Šumava objednala policejní podporu. Ačkoliv byla podaná zmíněná oznámení upozorňující na ilegalitu kácení — a posléze byly všechny zásahy zpochybněny.

Policie konala na objednávku, to byl asi největší šok. Největší poučení: v jisté chvíli i hodné holky řeknou příslušníkovi „ne, nepůjdu s vámi“. Tak se nesou z lesa ven. Skončí na policejní služebně a říkají si „kdo nechyt jednu pendrekem, nebyl právoplatným člověkem“. A zase se vrátí, třeba desetkrát, dokud je to potřeba.

Občas to obrečím, dílem ze vzteku, dílem z šoku. Stejně tak obrečím nad ránem zprávu od táty, že kdyby něco, tak by přijel. Jednu z asi pěti, které mi kdy poslal.

Občas jsou tu tragikomické momenty, kdy se mnou pět maníků v taktických vestách chodí sem a tam po lese a zřejmě vůbec netuší, kudy ven — pomáhat a chránit? Zdržování bylo ale základem taktiky, hlavně tedy naší.

Taky jsem se zamilovala. To tak klečíte kousek nad Modravským potokem, zrovna neprší a pod nohama máte pět barev mechu. Propadla jsem Modravským pláním nadosmrti.

Podzim 2011. Opadlo to. Správa parku má do ochrany přírody stále dost daleko, ale horká fáze vychladla. Taky zapršelo a dle očekávání kůrovci mizí, aby se ve velkém stylu vrátili někdy po letech. Každý čeká na svou příležitost — a oni jsou tu doma. Tenhle les dostal na frak, ale jiné stojí nebo leží v pokoji a mohou obrůst znovu, jako už mnohokrát. Opadají emoce, uzdravujeme si odřeniny na nohou a šrámy na duši. Něco ztvrdlo navždy. Snad to bude potřeba jen v dobrém: hnutí, ne hnití.

Obraz čtvrtý: rok 2018

Balím už docela rozjeté bezobalové podnikání v Olomouci a práci v občanské organizaci, prodávám první bydlení a kupuji druhé. Sušici jsem viděla z policejní služebny dvakrát a už tehdy se mi líbila. Kašperské hory vícekrát, ale nepřišly mi tehdy nic moc.

Od srpna v Sušici bydlím a v Kašperkách pracuji. Správa Národního parku — s už docela jiným vedením — rozbíhá velký projekt Život pro mokřady. Budu se na něm podílet. Dvakrát jsem tu byla na pracovních Týdnech pro krajinu Hnutí DUHA zahrabávat staré meliorační kanály a asi proto, že mi to s krumpáčem sluší, jsem dostala nabídku, která se neodmítá. Když jednou vystudujete Ochranu a tvorbu životního prostředí a pak máte jako pracoviště Jezerní slať, Mrtvý luh, Rokytecké slatě, je to sen.

První týdny jezdím s automapou, moje znalosti Šumavy jsou mikroskopicky podrobné kolem Ptačího potoka a mikroskopické, co se týče zbytku. Poznávám krajinu, slatě, náhorní i svahová rašeliniště. Kde je voda, zima a kyselý podklad, tam se usadil rašeliník a udělal si vlastní mikroklima, ostrůvky bezčasí, bydliště rostlin, které tu zapomněla poslední doba ledová.

Kde je voda, tam les i tráva roste špatně — valná část rašelinišť, mokrých lesů i luk, byla proto odvodněná. Tady většinou povrchovými příkopy, drenážní trubky jsou spíše výjimka. Narovnané a zahloubené potoky, občas přehozené někam na kraj lesa, aby nepřekážely. A pozůstatky po vojácích — kdo jiný by vedl signálku ausgerechnet napříč slatěmi, tedy lesem a klečí, kde je voda pět centimetrů pod povrchem?

Všechno není ideální, ale chci si nechat na sedm let na Šumavě v paměti to podstatné: První mráz v půlce srpna, ráno pokrývá rašeliníky jinovatka. Chuť vykvašené klikvy na jaře. Brodění Teplé Vltavy po zadek, aby se člověk dostal na pracoviště. Pobíhání s pruhovanou tyčí, blokem, tužkou, mapou, fixem a GPSkou velikosti a váhy cihly při prvním mapování odvodňovací sítě. Stohy papírů, výkresů, seznamů — ze kterých je pak podstatný ten jediný, na který stavbyvedoucímu čmárám kdesi v kleči přesnou trasu.

Pohorky, které jsou i po víkendu na sušáku stále lehce navlhlé. Pach spreje, kterým jsme značili cesty a kolíky s polohou hrází. Přesvědčování bagristy, že tudy projede, jen chtít, a že tudy opravdu nemůže, i když je tam taková pěkná loučka. Nanorouška s logem Národního parku Šumava a propustka na pohyb přes dva parkové kraje. Radost z bláta, kde dřív byl vysychající les.

Házení lopatou s dobrovolníky a zaříkávání deště. Procházka se zapomenutým krumpáčem napříč Mrtvým luhem a navigace podle viditelných kopců a touhy dostat se konečně k batohu a flašce vody. Jehličí a piliny i v tom nejspodnějším prádle.

Balanc s běžící motorovkou na nahnilém kmeni, protože nám do nové hráze na kanále žuchnul strom. Lesy nesázené a přesto zelené, kde padlé souše už víc leží, než stojí, a kůrovec už dávno není téma tady, ale třeba na Vysočině.

Plšík lískový v kapse bundy, vypadl na sníh a našla jsem ho dřív než liška. Vlci a bobři, ve stopách i osobně. Čtení Klostermanna, Váchala, Steigerwaldovy Šumavy patafyzické, Stehlíkovy Země zamyšlené soukromě i nahlas přímo v lese na exkurzích.

„Měli jsme bundy zelený — někomu občas lezli krkem“, ale dotkli jsme se dvou tisíc hektarů a vrátili tam vodu kdysi neprozřetelně vymístěnou. Bude se hodit — vysychající rašeliniště pouští do atmosféry oxid uhličitý a na vyschlou krajinu neprší.

Naučila jsem se hodně. Říkat ne, když je to potřeba, i říkat ano, když má zaznít. A jak to tak pozoruji, bude se mi obojí hodit víc, než bych si sama přála. Ale je fajn mít lásku na celý život, někdy blízkou, někdy vzdálenou. I když má na délku sto třicet kilometrů a nikdy ji nepochopíš.