„Kdy se odpoutáte?“ opakoval už po několikáté celkem mírumilovně vypadající policista. „Ještě si to musím rozmyslet,“ reagoval jsem.

Okurkovou sezonu roku 2011 rozvířila nezákonná těžba pralesovitého kusu Šumavy podpořená kmotrovskými strukturami jihočeské ODS. Těžba přivedla na Šumavu stovky lidí, kteří les přišly bránit, a policii, která jim měla ochranu lesa překazit.

Spojení bezpráví na přírodě a bezpráví zcela konkrétního — kdy policie opakovaně překračovala míru násilí povolenou zákonem — zanechala hlubokou stopu nejen v lidech, kteří přijeli objímat stromy. Příběh šumavské blokády se zapsal do paměti občanské společnosti srovnatelným způsobem jako události na Národní třídě.

Šumavská blokáda dlouho zůstávala nejvýraznějším dlouhodobým porevolučním protestem. Početně ji mezi ekologickými demonstracemi překonaly až ty nedávné proti rozkladu ministerstva životního prostředí a před několika lety protesty Fridays for Future.

Zkušenost ze Šumavy mě přivedla k natočení dokumentu Nalezeni na ztraceném a s podporou Ligy lidských práv k deset let trvajícímu soudnímu sporu, vedenému kvůli neochotě Generální inspekce bezpečnostních sborů excesy policistů objektivně vyšetřit. To vše je už ale minulost. Upřímně: koho to ještě zajímá? Ani mě ne. Co z toho všeho ale zůstává? Tedy samozřejmě krom toho, že pralesovitá část Šumavy zůstala na svém místě, což je jádro celé věci?

Ačkoliv policisté své přešlapy popřeli a soustava soudů i Generální inspekce bezpečnostních sborů je fakticky přikryla, takže téměř vše zůstalo nevyšetřeno, ukázalo se, že je možné držet důvěru v ústavní soud. Ten jasně konstatoval, že „orgány v trestním řízení nedostály své povinnosti provést efektivní vyšetřování“ a „adekvátní a přiměřený by mohl být pouze takový zákrok policie, který by (mne) fyzicky a bez násilí přemístil mimo oblast těžby“. Vposledku jsem tak došel ujištění, že se u nás lze domoci spravedlnosti. Nedokonale. A policistům, kteří měli nést odpovědnost minimálně odchodem ze služby, je to možná lhostejné. Přesto to není zanedbatelné.

Mohu se zde — a věřím, že stejně tak i ostatní, kteří na blokádu vzpomínají — cítit součástí systému, nikoli mimo systém. Součást, která se ozývá s kritikou, protože pestrost naší přírody nám mizí doslova pod rukama. Ale i s tímto hlasem se mohu cítit součástí společnosti, kde se člověk v posledku práva dovolá a kde právo alespoň přibližně, ve svém základu, platí. Jsem za to vděčný.

Nakonec není samozřejmostí ani to, že se za posledních patnáct let blokáda typu té šumavské nemusela v České republice opakovat, a nebýt té u polské Bělověže, nesetkali bychom se s ní ani ve střední Evropě.

To ovšem neznamená, že se něco podobného nemůže brzy vrátit. Blokádnickou trubku s kosočtvercem, který na ni tehdy nasprejoval jeden z policejních pomocníků, mám dodnes schovanou v kumbálu. Nikdy totiž nevíte, jestli se ještě nebude hodit.