Deset nejhodnotnějších soukromých skupin s českými a slovenskými vlastníky má podle letošního žebříčku hodnotu 2,53 bilionu korun. Oproti loňsku je to o 509 miliard více, což představuje nárůst o celou čtvrtinu hodnoty. Proč jsme si nastavili pravidla tak, aby bohatství ekonomicky nejmocnějších skupin rostlo násobně rychleji než bohatství zbytku populace a celé ekonomiky?

Technicky je žebříček postaven na odhadu hodnoty vlastnických podílů. U většiny firem se hodnota odhadovala podle jejich provozního výsledku před započtením úroků, daní a odpisů a podle toho, jak jsou v daném odvětví oceňovány podobné firmy. U veřejně obchodovaných společností se vycházelo z tržní kapitalizace a u realitních firem z čisté hodnoty aktiv. Nejde tedy o jejich roční zisk. Přesto je žebříček výmluvný, neboť ukazuje, jak vysoko lze dnes ocenit nárok na příjmy, které teprve vzniknou. Hodnota podniku se totiž v principu odvíjí od očekávaných budoucích peněžních toků, převedených na dnešní hodnotu podle času a rizika.

Pokud se předpokládá, že firma bude vydělávat více i v dalších letech, hodnota jejího vlastnického podílu může vzrůst hned. Zaměstnanci naproti tomu plyne příjem z práce postupně, v čase, v jakém ji vykonává, a tedy svou budoucí ekonomickou aktivitu zpravidla nemůže prodat jako dnešní obchodovatelný majetek.

Tato asymetrie by neměla chybět v debatě o tom, komu v ekonomice připadá vytvořená hodnota. Podle Eurostatu tvořily v roce 2025 náhrady zaměstnancům v České republice 44,2 procenta HDP, v celé Evropské unii 48 procent, v Rakousku 51 procent a v Německu 55,3 procenta. Hrubý provozní přebytek spolu se smíšeným důchodem představoval v České republice 47,4 procenta HDP, oproti 40,7 procenta v EU.

Náhrady zaměstnancům zahrnují i odvody zaměstnavatelů, kdežto ve smíšeném důchodu je také práce živnostníků. U nás, kde samostatná výdělečná činnost zabírá významnou část zaměstnanosti, záleží na tomto rozlišení obzvlášť. Srovnání přesto ukazuje, že zaměstnanci dostávají za svou práci podstatně menší díl z celkového koláče než v okolních západních zemích, k nimž jsme kdysi měli ambici konvergovat.

Očekávané budoucí příjmy se promítají do dnešního ocenění

Jaká část výsledku společné výroby se tedy promění v pracovní příjem a jaká v nárok vlastníka? Michał Kalecki spojoval rozdělení důchodu se stupněm monopolu, tedy se schopností firem udržet cenu nad náklady. Novější studie Davida Autora a jeho spoluautorů zjišťuje, že v amerických odvětvích s rostoucí dominancí velkých firem výrazněji klesal podíl práce.

Jiná studie ve stejném prestižním vědeckém časopise dokumentuje růst marží ve Spojených státech, soustředěný zejména mezi firmami s nejvyššími maržemi, zatímco marže mediánových firem zůstávají v čase podobné. Přestože jde o výsledky americké ekonomiky, nikoli české, podtrhují obecnou důležitost toho, proč při čtení zisků nelze vynechat tržní moc.

A proto je podstatné rozlišovat i zisk od renty. Investice vyžadují kapitál, organizaci, čas a podstoupení rizika, přičemž soukromý investor je zpravidla uskuteční tehdy, pokud očekávaná návratnost alespoň odpovídá nákladům kapitálu, které zohledňují jeho alternativní využití a riziko daného investičního záměru.

Ekonomická renta je naopak výnos nad rámec toho, co je potřeba k udržení daného zdroje v jeho současném použití, včetně běžné odměny za riziko. Může plynout ze vzácnosti, ale také z monopolu, bariér vstupu, výlučných práv či kontroly infrastruktury, bez níž se ostatní neobejdou.

Mimořádný zisk z nové myšlenky není ničím kontroverzním, problém nastává ve chvíli, kdy se úspěch promění v trvale chráněnou pozici a cena už odráží spíš nedostatek alternativ než nový výkon. Od devadesátých let jsme přesvědčováni o tom, že trh odměňuje podnikatelskou invenci, dnes se ale na vlastní kůži přesvědčujeme, že odměňuje i překážky, které podnikání druhých brání.

Rozlišit obě složky u jednotlivé firmy je obtížné. Právě proto nelze každou korunu jejího ocenění vydávat za doklad zásluhy, neboť ocenění odráží očekávané budoucí příjmy vlastníků, ale neprozrazuje, nakolik plynou z lepších řešení a nakolik z moci určovat podmínky ostatním. Pokud je část tohoto výnosu rentou a investoři ji očekávají i v budoucnu, kapitalizuje se do dnešní hodnoty podílu. Budoucí renta dostane současné ocenění. Kdo podíl drží, získává nejen běžný příjem, ale i aktivum použitelné jako zástava a jako vstupenka k dalším investicím.

Dnešní výsadní postavení vybraných aktérů na trhu tak nastavuje budoucí podmínky soutěže. Podstatná část těchto asymetrií má navíc původ v sektorech, které vynesly Českou republiku v indexu sestavovaném The Economist na druhé místo v klientelistickém kapitalismu hned za Ruskem. Odtud plyne důvod, proč je potřeba se zabývat distribučními otázkami v historickém vývoji moci, respektive tržní síly.

Pro růst nerovnosti panují v ČR ideální podmínky

A jak tyto asymetrie vyrovnává český daňový systém? Podle OECD tvořily v roce 2023 sociální příspěvky 45,5 procenta všech českých daňových příjmů, což byl nejvyšší podíl v OECD, kde průměr činil 25,5 procenta. Daně z majetku naopak představovaly v České republice 0,5 procenta daňových příjmů proti průměru OECD 5,1 procenta.

Pravidelná daň z nemovitostí přinesla v roce 2023 pouze 0,18 procenta HDP, zatímco průměr OECD se pohyboval kolem jednoho procenta. Šlo sice o stav před zvýšením daně z nemovitých věcí v roce 2024, avšak zvýšení sazeb se odehrálo z tak nízké základny, že se ani navýšené inkaso zdaleka nepřibližuje standardu ostatních zemí OECD.

Zatímco český zaměstnanec odvádí v mezinárodním srovnání nadprůměrné daně a rekordní pojistné každý měsíc, vybraní jedinci mají privilegium si převzít majetek v řádu stovek milionů a miliard bez daně z nabytého dědictví. Pro rostoucí nerovnost mezi běžným občanem žijícím z pracovních příjmů a ekonomickou šlechtou snad už nelze udělat více.

Proč nám ekonomická privilegia nevadí?

Nakolik se současné bohatství ještě řídí meritokratickým příběhem, kterým samo sebe legitimizuje? Tržní společnost slibuje nahrazení statusu výkonem — odměnu má získat ten, kdo přijde s lepším řešením, produktivněji kombinuje zdroje nebo vezme na sebe riziko, které ostatní nést nechtějí. Renta tento příběh obrací. Výnos plyne právě z toho, že soutěž je omezená, aktivum vzácné, vstup obtížný nebo vlastnický nárok již obsazený.

Nenechme se však mýlit — i tento stav může být výsledkem původně konkurenčního prostředí. Pro udržení konkurenčního prostředí v soukromém sektoru však potřebujeme silný, demokraticky spravovaný stát, ne vyhladovělý aparát náchylný partikulárním zájmům mocných, kteří si skrze něj upevňují své privilegované pozice.

Velkou část pokroku v moderních dějinách lze číst jako postupné zpochybňování široké škály výsad. Dříve se prostřednictvím politických privilegií získávala moc ekonomická. Osvícenská myšlenka proto s sebou nesla skromně znějící, avšak radikální požadavek — společenské výhody snesou oprávnění pouze před veřejným rozumem; neobhájí svou pozici pouhou předchozí existencí.

U feudálního privilegia nám dnes tato zásada připadá samozřejmá. Nyní jsou naopak ekonomická privilegia vstupenkou k moci politické. Proč jsme však u ekonomické renty tak shovívaví? Právní rovnost občanů může pokojně koexistovat s ekonomikou, v níž nesouměřitelné vlastnické pozice poskytují zásadně odlišný přístup k požívání občanských práv. Tržní ocenění se stalo samo sobě důkazem společenské zásluhy, jako by cena aktiva dokázala zároveň změřit i morální hodnotu vlastníka.

Jedna z otázek moderní politické ekonomie spočívá v tom, jaká část výnosu byla nutná k vyvolání produktivní činnosti a jaká část vznikla obsazením privilegované pozice, typicky v důsledku zneužívání tržní moci, omezeného vstupu nebo kontroly existujících aktiv, a to vše na úkor veřejného zájmu. Nebojme se zkrátka demystifikovat domněle vládnoucí princip „každému podle jeho zásluh“. Pracovní trh se totiž stal bojem o drobky z koláčů, které si ti nejmajetnější přivlastňují bez práce.