Dnes, 10. července, je Den kapitálu, píše na svém webu neformální platforma odborářek a odborářů, která novým způsobem popisuje dělení vytvořeného bohatství mezi pracující na jedné straně a zaměstnavatele a vlastníky kapitálu na straně druhé. Zároveň ukazuje, nakolik jsou na tom čeští zaměstnanci hůře.

Dnešní den představuje symbolický mezník v kalendářním roce, který na základě statistických údajů rozděluje rok na dvě části. V té první ekonomika vytváří hodnotu odpovídající příjmům pracujících. Toto období letos končí 9. července. Od 10. července ekonomika vytváří hodnotu odpovídající ziskům zaměstnavatelů a vlastníků kapitálu.

V roce 2026 jsme v České republice pracovali 190 dní na příjmy 4,8 milionů pracujících (zaměstnanců a OSVČ bez zaměstnanců) a zbývajících 175 dní budeme pracovat na zisky 107 tisíc zaměstnavatelů a dalších vlastníků kapitálu.

Určení tohoto dne vychází z dat Eurostatu o rozdělení HDP mezi práci a kapitál. Den kapitálu tak odráží rozložení vyjednávací síly mezi pracujícími a zaměstnavateli na trhu práce.

Je to totiž právě relativní rozdíl ve vyjednávací síle, který určuje, proč mají zaměstnanci na Západě vyšší mzdy a dokážou si ve svých mzdách odnést větší podíl HDP. Proto mají například pokladní v Lidlu v Německu až dvojnásobné platy oproti svým českým kolegům, ačkoli vykonávají stejnou práci a jsou při ní stejně efektivní.

V různých zemích proto Den kapitálu připadá na odlišné termíny. A logicky, čím pozdější toto datum je, tím větší podíl vzniklého bohatství náleží pracujícím, respektive tím menší podíl náleží zaměstnavatelům a dalším vlastníkům kapitálu.

Mezinárodní srovnání

Z pohledu zaměstnanců je na tom Česká republika desátá nejhůře v EU. Například v Německu začíná ekonomika pracovat na zaměstnavatele o 30 dní později než v ČR. Pokud bychom si rozdělovali HDP mezi práci a kapitál stejně jako v Německu, každý český pracující by si ročně přilepšil o více než 155 tisíc Kč. Německo je přitom až čtvrtou zemí s největším podílem práce na HDP.

Nejlépe je na tom Slovinsko, kde ekonomika na příjmy pracujících pracuje 244 dní v roce. Pokud by se u nás dělilo HDP mezi práci a kapitál stejně jako ve Slovinsku, každý český pracující by si ročně přilepšil o zhruba 278 tisíc Kč.

Data nám říkají, že z pohledu pracujících je na tom nejhůře Irsko, kde se na příjmy zaměstnanců a OSVČ pracuje pouhých 112 dní v roce. V případě Irska však data zkresluje skutečnost, že jde o takzvaný daňový ráj. Reálně jsou na tom v EU pravděpodobně nejhůře Řekové, kde na příjmy pracujících připadá pouze 175 dní.

Mimořádný podíl zisků na HDP v ČR má však i zásadní politické důsledky. V České republice totiž panuje jedna z nejvyšších majetkových nerovností. Od určité úrovně majetku lze ekonomickou moc prostřednictvím financování politických kampaní transformovat v moc politickou a zajistit, aby politický proces upřednostňoval zájmy nejbohatších.

Takto rozsáhlé nerovnosti ve svých důsledcích narušují politickou rovnost občanů, a tím deformují demokracii. Výsledkem jsou propastné rozdíly mezi jednotlivými skupinami při prosazování jejich zájmů a zajetí státu vlivnými zájmovými skupinami. Jinak řečeno, příliš málo lidí vlastní příliš mnoho a výsledkem je nastupující oligarchie.

Co s tím?

Problém vysokého podílu zisků na HDP v ČR dokládá slabší relativní postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům. To podtrhuje i relativně malý podíl zaměstnanců organizovaných v odborech — členy odborů je pouze 9,4 % českých zaměstnanců, ačkoli v podnicích s uzavřenými kolektivními smlouvami pobírají zaměstnanci v průměru o 8555 Kč měsíčně více než v podnicích bez odborů. Vyššího podílu práce na HDP lze proto dosáhnout posílením členské základny odborů a následným zvýšením počtu kolektivních smluv vyššího stupně.

Potřeba je také posílit vliv zaměstnanců na fungování podniků. V ČR mohou v současnosti zaměstnanci velkých akciových společností obsazovat jednu třetinu míst v dozorčí radě. Bylo by vhodné, aby své zástupce v orgánech firem měli i zaměstnanci menších podniků a aby měli svého zástupce také v exekutivě. Česká republika by se tak přiblížila německému modelu.

K nižšímu podílu pracujících na HDP dále přispívá i nerovné odměňování, ve kterém je ČR druhá nejhorší v Evropě. Ženy u nás mají o 18,5 % nižší mzdy než muži, zatímco v EU ženy vydělávají v průměru méně „jen“ o 11,1 %. O co nižší mzdy mají ženy, o to vyšší jsou zisky zaměstnavatelů. Je proto třeba systematicky bojovat proti veškeré diskriminaci žen na trhu práce a odstraňovat jejich znevýhodnění.

Příjmy kapitálu zčásti pocházejí také z předraženého bydlení. V Praze je ke koupi bytu potřeba takřka šestnáctinásobek roční mzdy, zatímco v Bratislavě 13,9, v Berlíně 8,4 a ve Vídni 8,1 ročních mezd. Nepříznivá je situace také v oblasti nájemního bydlení, které tvoří hlavní složku nákladů na bydlení.

Zatímco v EU lidé v roce 2024 vydávali na bydlení v průměru 19 % svých příjmů, Češi platili 22 % a dnes již 28 %. Navíc ve velkých městech více než 25 % obyvatel utratí za bydlení přes 40 % svých příjmů.

Vyšší zdanění kapitálu

Příčinou tohoto tristního stavu není pouze nedostatečná bytová výstavba, ale také špatně nastavená politika bydlení. Daňovými úlevami a nízkými majetkovými daněmi podporujeme pětinu nejbohatších ve skupování nemovitostí, zatímco zbytku populace tato politika bydlení zdražuje. Je potřeba zavést progresivní zdanění nemovitostí lišící se podle počtu vlastněných nemovitostí a charakteru jejich užívání. Za byt, který obýváte, byste měli platit méně než za byt, který pronajímáte.

Zamezit je třeba také řetězení krátkodobých nájemních smluv bez omezení zvyšování nájemného. Toto řetězení má totiž na prudkém růstu nájmů, který v Praze a Brně činí 7—10 % ročně, lví podíl. Vzhledem k tomu, že růst nájmů není vyvolán růstem nákladů vlastníků pronajímaných bytů, je vhodné snížit maximální zákonnou hranici pro zvýšení nájemného u smluv uzavřených na dobu neurčitou z dosavadních 20 % během tří let na nižší hodnotu.

Nutné je také pravidelně zvyšovat minimální mzdu v souladu s růstem produktivity. Česká minimální mzda je ve vztahu k produktivitě jednou z nejnižších.

V neposlední řadě je potřeba reformovat zdanění práce a kapitálu. Zatímco práce je u nás v mezinárodním srovnání zdaněna nadprůměrně, zdanění kapitálu je velmi nízké. Bohatší lidé navíc platí nižší daně než ti chudší. Tento nespravedlivý systém je třeba změnit podle vzoru daňových systémů vyspělých států, kde bohatší lidé i kapitál odvádějí na daních více.