Milana jsem neviděla patnáct let. A už neuvidím. Když někoho patnáct let nevidíte, pozapomenete. Vzpomínky vyblednou. Pokud tím dávným přítelem nebyl Milan Ohnisko.

Potkali jsme se počátkem osmdesátých let v Brně v bytě chartisty Petra Pospíchala. Vdaná matka dvou dětí se okamžitě zamilovala, Spojovalo nás dětství mezi stejnými paneláky. To bylo samozřejmě to nejmenší. Seděl přede mnou kluk o málo mladší, který se už jako dítě rozhodl pro havlovský život v pravdě. A to v době, kdy neznal Havlovo dílo, natož jeho samého.

Přátelství s Milanem bylo intenzivní. Milan v sobě neměl detektor požáru. Psal, pil, bavil lidi. Dokud mohl. Občas to nešlo.

V revolučních dnech roku 1989 zaujal moje místo redaktora brněnského zpravodaje Východevropské informační agentury. Statečně a se ctí v době, kdy šéfredaktor VIA Petr Uhl ještě seděl ve vězení.

V hektických devadesátkách založil postupně dvě krásné rodiny se třemi dětmi. Provozoval výjimečné knihkupectví s dětskou literaturou. Vždy vlídný, přemýšlivý, solidární, upřímný, veselý.

I posmutnělý. Hodně mi pomohl během mé nepříjemné nemoci. Překypoval citem, humorem, poetikou a inteligencí. Touhou pomoci. Byl ale i démonicky sebedestruktivní.

Rozhodl se opustit Brno, a v Praze začal nový život. K dávno napsaným básním přidával další a další. I když jsme se nevídali, jeho sbírky mám v knihovně. Sledovala jsem jeho uměleckou cestu, fascinovalo mě, co dokáže.

Ale nikdy jsme se už nepotkali. Odstěhovala jsem se do Jeseníků, daleko od brněnského a pražského světa. Člověk nemá odkládat věci podstatné. Měla jsem se vypravit do Prahy. Obejmout ho a popovídat si.

Čtu si jeho básně, jsou jedinečné. Takhle nikdo nepíše.