O britském dramatikovi Tomu Stoppardovi bylo v posledních dnech v souvislosti s jeho smrtí napsáno mnoho. Není proto potřeba, abych opakovala jeho životopisné údaje. Pro nás je atraktivní, že se narodil roku 1937 ve Zlíně jako Tomáš Sträussler v židovské rodině, která v roce 1939 s pomocí Jana Antonína Bati emigrovala do Singapuru. Po střetech s Japonci byla rodina následně evakuována do Britské Indie, otec však v Singapuru zůstal a v bojích v roce 1942 zahynul.

Matka se pak znovu vdala za Thomase Stopparda, který Tomáše adoptoval tak dokonale, že se stal výchovou i založením stoprocentním Britem. Tohle, a ještě mnohem víc se o jeho životě může v souvislosti s jeho úmrtím člověk dočíst všude, mimořádně zajímavý seriál, který byl natočen u příležitosti Stoppardových osmdesátin, teď reprízovala stanice Vltava Českého rozhlasu. Hovoří v něm jeho překladatelé, režisér jeho her v českém divadle, dramaturgové, kritici, a dokonce dva členové skupiny The Plastic People of the Universe.

Tom Stoppard, zběhlý student, který se neobtěžoval ani složit maturitu „pořádně znuděný myšlenkou na cokoli intelektuálského“, vletěl do prostředí britského divadla v 50. letech 20. století, v době, kdy se začali hrát autoři jako Samuel Beckett, Harold Pinter nebo John Osborne, kteří se distancovali od obvyklé, poněkud salonní, dobře napsané britské tradiční hry a vnesli do dramatu obraz existenciálního údělu.

Stoppardovou první provedenou hrou byla Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Uvedl ji na festivalu v Edinburgu roku 1967 v poloamatérské produkci, ale brzy nato se už hrála v Národním divadle. V České republice je známá z několika inscenací.

S Tomem Stoppardem jsem se nikdy nesetkala, ale ráda jsem chodila na jeho inscenace a četla jeho hry. A chodila na filmy — ale o tom až za chvíli.

Arkádie v režii Radovana Lipuse ve Stavovském divadle roku 2006 byla krásná inscenace, šlo v ní o anglické zahrady a o literární pátrání, ale taky o matematiku, jíž se věnuje geniální holčička Thomasina v časové linii, kde vystupuje i lord Byron. Viděli jsme, jak současní humanitní vědci bádají po tom, co se v závěru 18. století stalo na jednom panství, kde básník Byron údajně zabil v souboji svého soka — a v druhém časovém plánu přímo v té době jsme. Už tehdy jsem si říkala, že by bylo hezké podobnou hru věnovat našim vlastním kulturním dějinám, třeba takovému sporu o Rukopisy. V české kultuře ale tohle intelektuální drama nemá tradici, a tím ani autory.

S českou kulturou

V roce 2006 byl v historické budově Národního divadla uveden Rock´n´Roll, který se odehrává kolem roku 1968 v Praze a v Cambridgi. Na premiéře se sešli snad všichni žijící disidenti, prezidentem byl tehdy Václav Klaus, který, jak jsme si tehdy zlomyslně říkali, musel při té slávě opravdu trpět.

Zdálo se mi, že v interpretaci režiséra Ivana Rajmonta šlo nakonec víc o tu poctu disidentům a předsunutý koncert Plastiků než o samu podstatu Stoppardovy hry, v jejímž pozadí je nejen situace českého disentu, ale i stav Velké Británie za tvrdě pravicové vlády Margaret Thatcherové.

Je třeba také připomenout, že Tom Stoppard spoluzaložil a finančně dotoval cenu za nepublikovaný esej v českém jazyce, jež nese jeho jméno. Udělovala ji od roku 1984 do roku 2017 Nadace Charty 77, dále pak Knihovna Václava Havla. V posledních letech byla udělena třeba Vladimíru Mertovi, Marii Iljašenko nebo Josefíně Formanové, za rok 2025 novináři Stanislavu Šulcovi.

Britská teatroložka Barbara Day, která žije v Praze, o Tomu Stoppardovi v rozhlasovém dokumentu říká, že v kontextu britské divadelní kultury je přijímán s jistou výhradou ke své „lidové zábavnosti“. V českém kontextu, řekla bych, je ta zábavnost ještě pořád hodně intelektuální.

Divadelní inscenace sejdou z jeviště, ale stále můžeme vidět Stoppardovy filmy. Na nich je zřetelný jeho intelektuálně potměšilý pohled na velkou klasiku. Projevuje se to i ve filmu Anna Karenina Joea Wrighta z roku 2012 s Keirou Knightley v titulní roli, k němuž Stoppard vytvořil scénář.

Některé scény v něm, třeba souboj nebo dostih, se najednou odehrávají na divadle s nápovědní budkou, kulisami, portály, oponou a vším, co ke klasickému měšťanskému divadlu patří. A pak se zase realisticky hraje dál v iluzívní ateliérové výpravě. Člověk se neubrání myšlence na to, že totéž — plyš, opona, nápovědní budka — miloval na divadle i Václav Havel, který se s Tomem Stoppardem přátelil.

Zamilovaný Shakespeare

Zamilovaný Shakespeare je ze Stoppardových filmů nejznámější (u nás je to i jeho nejčastěji uváděná hra). Film, za jehož scénář dostal roku 1998 spolu s Marcem Normanem Oscara, je přímo esencí jeho hluboké znalosti anglického divadla a současně i jeho ironického přístupu ke klasice. Obraz Londýna Shakespearovy doby, kde se setkáme se dvěma dalšími alžbětinskými dramatiky, královnou Alžbětou, divadelními impresárii, kde slyšíme slavné verše z jeho tragédií pronášené v úplně jiných situacích, je zábavný.

Milostný příběh, do něhož je zašifrovaná i konvence alžbětinského divadla, v němž ženské role hrají muži, vyhovuje „lidovému“ sentimentu — a člověk znovu žasne, s jakou lehkostí a svobodou nakládá anglický (ale vlastně původem český!) dramatik s kulturním odkazem mocného národa, který si sám k sobě může dovolit všechno.

Film Rosenkrantz a Guildestern jsou mrtvi (1990) Tom Stoppard sám i režíroval, s vydatnou spoluprací chorvatského (na titulcích je ještě Jugoslávie) koproducenta a výtvarníků scény, kostýmů i loutek a skladatele hudby. Film dnes působí jako skica k Zamilovanému Shakespearovi, ale není to takový mainstream a stoppardovských potměšilostí v něm najdeme mnohem víc (zatímco sentiment naopak vůbec).

Oba Hamletovi spolužáci jedou ve středověkém oblečení pustou krajinou a lesem na Elsinor, zní ale blues, skladba Seamus od Pink Floyd. Potkají herce, kteří jedou za stejným cílem — a hlavními postavami filmu (i dramatu) zůstávají oba spolužáci + první herec. Toho režisér ukazuje jako naparáděného histrióna, ale také dokonalého profesionála svého oboru. Divadelní scény jsou nádherně stylizovány herci i loutkami, z herecké scény v Hamletovi se stane hlavní situace filmu a kouzelná podívaná, která směle konkuruje divadelním scénám z Amadea Miloše Formana.

Stoppardův zájem o vědu se projeví v matematických meditacích o pravděpodobnosti při házení mincí, v praktické ukázce působení Newtonova zákona ještě před Newtonem, když jeden z kumpánů (jejich identity jsou fluidní) pustí z balkónu dřevěnou kouli a ptačí péro, v lázni se na papírové loďce podivuje Archimédovu zákonu, aniž zná jeho znění, vloudí se i Schrödigerova kočka jako Guildenstern živý či mrtvý v rakvi … a tak dál, každý identifikuje to své.

Filozofujícím základem hry je systém kladení otázek (Rosenkrantz a Guildestern dostanou od Claudia za úkol vyzvědět, co Hamletovi schází), kdy žádná nesmí být řečnická a žádná se nesmí opakovat: nacvičují to jako tenis — když se vloudí jiná než tázací věta, znamená to chybný míč.

Výprava filmu je bohatá a poetická, z drsné krajiny podzimního lesa se ocitáme v nádherném barokním zámku a v krčmě a na lodi, kde nakonec oba spolužáci, podobní spíše Vladimíru a Estragonovi z Čekání na Godota než těm bezcharakterním postavám Shakespearova Hamleta, uvažují o smrti, která je, díky dopisu, který Hamlet zachytí a pozmění, nemine. Hra je více filozofující disputací, film je hlavně poctou divadlu s jeho bídou, iluzí, ješitností, blyštivostí i konvencemi, ale také s jeho moudrostí a uměním pobavit.

U nás se o Tomu Stoppardovi psalo — zejména v souvislosti s Rosenkrantzem a Guildensternem — jako o autorovi absurdního dramatu. S čímž on sám nesouhlasil, protože v jeho hrách zmatky světa i lidské existence nejsou zacyklené a neřešitelné, jen jiné, než se zdají. Jeho filmy — a drama Arkádie také — pracují spíše s postmoderní estetikou citací a fantazijního domýšlení historických událostí tak, jak to známe od Umberta Eca. Na rozdíl od něj však Tom Stoppard nebyl učenec, byl ale z vlastní vůle s britskou kulturou, tou divadelní zejména, tak přirozeně srostlý, jako byl jeho starší kolega, rovněž formální nevzdělanec William Shakespeare.