Postupující klimatický rozvrat provází paradoxní jev. Oteplování je čím dál rychlejší a extrémy počasí jsou čím dál intenzivnější a všudypřítomnější. Místo mobilizace veřejnosti proti příčinám krize ale rostou únava a apatie. Leckdo se může ptát, kde jsou studentské stávky, statisícové demonstrace a ambiciózní zelená politika, která před pandemií zahájila zatím poslední velký celosvětový pokus zatočit s příčinami klimatické změny.

Paradoxu si všiml i publicista a redaktor pro vědu a techniku z Deníku N Petr Koubský. Ve svém komentáři žehrá na to, že měl psát o klimatické změně, ale ta údajně nikoho nezajímá, a tak zprávu nenapsal. Nemá to cenu. Klimatická krize je podle něj „složitá, všudypřítomná, trvalá a tím pádem těžko uchopitelná jako zpráva či příběh“. Nestojíme tváří v tvář konkrétním lidem, a tedy ani příčinám klimatické krize, ale „něčemu hlubšímu v podstatě člověka a lidí jako celku“, píše Koubský.

Že se o probíhající katastrofě nemluví, podle něj není chybou médií ani konkrétních lidí, ale jakýmsi přirozeným efektem lidské a společenské psychiky. „Některé věci prostě nechceme ani neumíme brát na vědomí,“ lamentuje Koubský a prorokuje, že skutečná řešení přijdou až s „nárazem do zdi“.

Pozici bezmoci si ale Petr Koubský vybral. Nepopisuje celou realitu, ale jako kdokoli jiný pouze její více či méně úzký výsek — v Koubského případě spíše ten úzký. Perspektivou rádoby objektivní vědy se klimatická krize jeví jako něco, co si lidstvo samo způsobuje. Jde o jakýsi samopohyb, za nějž může každý, a tedy zároveň nikdo.

Klimatický rozvrat se děje; klimatická krize jako neosobní zabiják ničí životy i přírodu, pachatelé však jako by neexistovali. Ano, s takovou klimatickou krizí skutečně nejde dělat nic jiného než čekat na apokalypsu, přesně jak předpovídá Koubský. Naštěstí ale existují i jiné pohledy na věc.

Mluvit o zodpovědnosti za rozvrat klimatu

Porovnejte dva titulky: „Srpen byl celosvětově nejteplejším měsícem historie, uvedl Copernicus“ a „Spalování fosilních paliv způsobilo v Evropě nejteplejší léto v historii“. Titulky obou zpráv konstatují fakta. Obě zprávy čerpají ze stejné tiskové zprávy služby Evropské unie pro sledování klimatu, ale už v titulku a zcela zřejmě i v těle zprávy představují klimatickou změnu jako dva naprosto odlišné fenomény.

Česká tisková kancelář podrobně informuje o překonání rekordů, vedrech a suchu. Jen letmo však zmíní, že extrémy souvisí s klimatickou změnou. Zcela pak pomíjí příčinu teplotních extrémů, kterou samotná klimatická služba Copernicus v tiskové zprávě jednoznačně označila za „globální oteplování způsobené spalováním fosilních paliv“.

Zpráva publikovaná v Deníku Referendum, jejímž jsem autorem, hned v titulku informuje nejen o události — překonání teplotních rekordů —, ale i o tom, co vysoké teploty způsobuje. Zpráva tak nevyvolává ve čtenářích dojem, že se klimatický rozvrat tak nějak sám děje, nýbrž se — zcela podle novinářských standardů — snaží odpovědět na šest klíčových otázek, na které musí žánr zprávy vždy dát jednoznačnou odpověď: Kdo? Co? Kdy? Kde? Jak? Proč?

Fakt, že klíčová mediální služba české veřejnosti — Česká tisková kancelář — nedostojí v komunikaci o změně klimatu základním novinářským standardům, zásadně přispívá ke stavu, který popisuje Petr Koubský. Ano, pokud budeme jako novináři ignorovat, že klimatická krize má své příčiny, konkrétní korporace a jednotlivce, kteří na ní den co den vydělávají obrovské částky a nehodlají s destrukcí klimatu skoncovat, nemůžeme čekat, že někdo pohne prstem pro odvrácení onoho „nárazu do zdi“.

Klimatická krize má své pachatele

Podle zprávy o klimatických nerovnostech za rok 2025, která vznikla v rámci projektu Pařížské ekonomické školy, je deset procent nejbohatších lidí na planetě odpovědných za 47 procent emisí skleníkových plynů pocházejících ze spotřeby a za 77 procent emisí souvisejících s majetkem, tedy vlastnictvím firem, korporací, ale i nemovitostí či infrastruktury. Nejchudší polovina lidstva pak odpovídá za deset procent emisí ze spotřeby a za tři procenta emisí souvisejících s majetkem.

Mezivládní panel pro změnu klimatu v druhé části své šesté hodnoticí zprávy uvádí, že dopady globálního oteplování nejhůře zasáhnou nejtíživěji nejchudší oblasti světa.

V roce 2025 byl největším producentem emisí skleníkových plynů v Evropě holding EP Group Daniela Křetínského. Jeden z nejbohatších Čechů jen oproti loňsku navýšil hodnotu svého majetku o 97 miliard korun. Z výroční zprávy Křetínského holdingu za rok 2025 pak vyplývá, že i v dalších letech hodlá korporace provozovat těžbu a spalování uhlí.

Útok Spojených států na Írán a pokračující napětí v celém regionu ženou ceny ropy a zemního plynu vzhůru. Na opakujících se šocích přitom vydělávají miliardy největší fosilní korporace, které pak znovu investují do rozšiřování těžby fosilních paliv.

To není popis samopohybu. To je popis zcela záměrného jednání velmi omezeného okruhu korporací, politiků, podnikatelů a dalších jednotlivců, motivovaného astronomickými zisky, jehož důsledkem je klimatický rozvrat. To není komunistická propaganda, ale popis reality. Jde o vědou popsaná fakta, která ale Koubský v popisu klimatické krize jaksi přehlíží.

Přitom to jsou právě novinářky a novináři Deníku N, kteří soustavně upozorňují na praktiky mocných: na porušování pravidel, nahlodávání demokracie a poškozování české společnosti. Za všechny jmenujme Zdislavu Pokornou a její neúnavné rozkrývání vlivu uhlobarona Pavla Tykače. Proč Petr Koubský takové postupy neuplatňuje i při přemýšlení o klimatické krizi?

Slepé skvrny klimatického liberalismu

Pro pochopení paradoxu zhoršujícího se klimatického rozvratu a trvající klimatické apatie je důležité vztáhnout náš dnešek k našemu včerejšku. Zejména v Evropě jsme ještě před několika lety sledovali vzestup liberální zelené politiky. Politické garnitury evropských zemí zareagovaly na vlnu studentských protestů kolem roku 2018 a 2019 plánem na ozelenění současného statu quo. Rozšířila se představa, že ekonomika může fungovat jako dosud, jen ji bude pohánět obnovitelná energie. Změnu měla přinést především výměna technologií: vše fosilní nahradit zeleným jedna ku jedné.

Brzy se ale ukázalo, že technologie nejsou neutrální a mají nejrůznější společenské důsledky. Obnovitelné zdroje nedokážou generovat tak vysoké zisky jako spalování fosilních paliv a evropský automobilový průmysl není schopen ve výrobě aut s elektrickým pohonem konkurovat čínským výrobcům.

Když si tváří v tvář obrovským ziskům fosilních korporací evropské byznysové kruhy uvědomily, že zelená politika je přímým ohrožením jejich zájmů, rychle se jí postavily. Ze Zelené dohody pro Evropu se stala Dohoda o čistém průmyslu. Místo snižování emisí a úsilí o zachování stabilního klimatu nyní posilujeme konkurenceschopnost. Na předání moci pak čekají sílící krajněpravicové strany, které s podporou mocných sponzorů nabírají hlasy lidí zdeprimovaných rostoucími cenami snad všeho: od potravin, energií a služeb až po bydlení.

V takové situaci žijeme. Když si ještě připomeneme, že rozhodující díl české mediální krajiny vlastní podnikatelé a oligarchové s nemalým vlivem na veřejnoprávní média a že je v jejich přímém zájmu udržovat českou společnost bez informací o klimatické krizi, dostaneme mnohem přesnější analýzu příčin změny klimatu než Koubského tvrzení „klimatická krize je složitá“.

Jakmile budeme otevřeně mluvit o zodpovědnosti konkrétních lidí a ekonomických i politických struktur za změnu klimatu, získáme i schopnost rozvrat zastavit. Máme řadu technologií nutných pro zásadní snížení emisí skleníkových plynů; víme, jak zajistit udržitelný život v dostatku pro všechny. Skutečnost, že tímto směrem děláme jen minimum kroků, možná má jisté „hluboké“ souvislosti, ale mnohem víc by řešení prospělo, kdybychom začali postupovat především proti praktikám mocných, kteří klimatický rozvrat pohánějí a vydělávají na něm obrovské sumy.

Není nutné hned vyzývat Petra Koubského k přihlášení se k ekologickému socialismu. Ale informovat o příčinách změny klimatu by začít mohl.