Feministická aktivistka, novinářka a nakladatelka Gloria Steinemová zemřela 2. září ve věku 92 let. Poslední dny strávila ve svém domově obklopena milovanými blízkými. Steinemová bojovala za právo amerických žen založit si účet, podstoupit interrupci nebo si svobodně zvolit povolání. Tematizovala propojení psychického nastavení a vnějších ambicí, kritizovala dobové pojetí institutu manželství a zároveň se zastávala na právo svatby pro stejnopohlavní páry, spoluzaložila magazín Mrs., který se zaměřoval na ženská témata s důrazem na osvobození nejen domácí práce.

Dětství uprostřed cest a starostí o matku

Steinemová neměla jednoduché dětství. Její rodiče se rozvedli, když jí bylo deset let a ona zůstala se svou sestrou a matkou, která byla psychicky nestabilní a opakovaně se vracela do léčeben. Kvůli otcově práci byla navíc rodina stále na cestách, což byl další důvod, proč začala chodit pravidelně do školy až ve dvanácti letech. Na cestování si však nestěžovala, naopak ve svém memoáru Life on the road označuje cestování za zásadní zdroj své naděje a energie. Naopak péče o matku ji podle vlastních slov zbavila touhy po mateřství, protože o jedno dítě v podobě své matky se už starat musela.

Později, když si rodina mohla dovolit umístění matky do péče, která zahrnovala psychoterapii, Steinemová ji začala vnímat jako člověka s podobnými zájmy: také pracovala jako novinářka, recitovala jí poezii, byla schopná skloubit svoji roli matky s intenzivní prací. Steinemová zároveň vnímala, že matčino podvolení se roli, která se od ní očekávala, ji o toto vše dříve připravila.

Analýza její vlastní matky ji tak připravila na hlavní poznatky feminismu druhé vlny: viděla na vlastní oči, jak souvisí osobní a společenské, jak naše vztahy formují naši psychiku a ta nám pak klade hranice ve společenském uplatnění.

Bunny éra

Touha po cestování ji neopouštěla, strávila rok na toulkách Evropou a brzy po studiu také dva roky v Indii. Zde se seznámila s protestními taktikami Ghándího a pomáhala budovat grassrootové hnutí.

Na počátku novinářské kariéry Steinemová zkoumala pracovní podmínky v klubech Playboy a napsala o nich zdrcující reportáž. Později ji její role „králíčka“ byla připomínána jinými novináři. Nepřijímající přístup tohoto prostředí k feministickým otázkám ji později přivedl k založení časopisu Ms. Steinemová do něj nejen psala, ale také se starala o jeho distribuci, kupovala kávu a donuty řidičům, kteří časopis rozváželi, a přesvědčovala stánkaře, že bude o takovoutu publicistiku zájem. A zájem o ni skutečně byl. První číslo se bleskově vyprodalo a časopis vychází dodnes.

Kromě novinářky byla Steinemová skvělou organizátorkou. V roce 1977 se podílela na svolání velkého sjezdu žen do Houstonu, kde byly formulovány feministické požadavky. Poprvé se zde hnutí postavilo za práva leseb, sjely se sem volené zástupkyně žen ze všech koutů světa. Steinemová popisuje, jak dříve věřila tomu, že ženy jsou schopné organizovat stejně velké akce jako muži, ale v Houstonu to viděla na vlastní oči. Před očima se jí rodilo a spojovalo silné hnutí plné žen s rozsáhlými aktivistickými zkušenostmi, které se nyní rozhodly pracovat společně.

Ideologické pochybnosti

Gloria Steinemová uměla přiznat svoji chybu nebo fakt, že určité kauzy nedokázala uchopit dostatečně komplexně nebo citlivě. Omluvila se a upravila tak svá stanoviska k problematice translidí a prohlásila, že každý transčlověk a jeho život si zaslouží oslavu. Podobně upravila své stanovisko, že Bill Clinton se v případě Moniky Lewinské nedopustil zneužití, na výzvu k naslouchání přeživším.

Nikdy se ale otevřeně neomluvila za své propojení s CIA, se kterou spolupracovala v letech 1959—1962 na projektu, jehož cílem bylo poslat americké nekomunisticky smýšlející studenty na festivaly pro mladé v Helsinkách a Vídni, aby zde omezovali sovětský vliv. Samotné festivaly byly mohutně sponzorovaná ideologická aktivita Sovětského svazu, a zapojení CIA do bojkotu tak není nijak překvapivé. Pokud tedy z aktivistických kruhů zaznívá kritika Steinemové za tuto činnost, musíme si položit otázka, zda byl skutečně Sovětský svaz konce 50. a začátku 60. let s jeho rozpínavými tendencemi hoden podpory.

Paradoxem ale zůstává, že ženská práva, na která se později Steinemová „specializovala“, byly v sovětském bloku v mnoha směrech na vyšší úrovni než v USA. Právo mít svůj vlastní účet a hospodařit s vlastními financemi, za které Steinemová bojovala v 60. letech, měly ženy v ČSSR garantované v roce 1950, kdy Nový občanský zákoník umožňovat vlastnit Vkladní knížky, v Sovětském svazu v letech 1918 a 1919 začaly platit zákony, které zaručovaly ženě právo na vlastní finance. V roce 1920 byl Sovětský svaz také první zemí, která legalizovala potraty.

V těchto oblastech by se tedy Steinemová mohla sovětským blokem spíše inspirovat a její další aktivistické kroky skutečně míří podobným směrem. Na začátku tohoto boje sdílela příběhy slavných žen, které tehdy nelegální potrat podstoupily, mezi nimi i příběh vlastní.

V dalším ze svých přelomových článků se zamýšlela nad tím, jak by to vypadalo, kdyby muži menstruovali. V něm nejenže předvídá menstruační pomůcky zdarma, ale navíc dodává, že by tuto schopnost muži používali k ospravedlnění toho, že pouze oni mohou sloužit v armádě nebo celebrovat mši. Dále by ženy obviňovali z přílišné agresivity, která je způsobena tím, že nejsou napojené na cyklus. Tato satira patří k vrcholům jejího díla. Spojuje vtip, hlubokou schopnost společenské analýzy a přístupnost.

Po smrti Glorie Steinemové z úst jejích blízkých zaznívalo, že její hlavní předností byla schopnost naslouchat a dát druhé ženě najevo, že na jejích slovech záleží. Tuto schopnost si Steinemová cvičila už při cestách třetí třídou v indických vlacích, při hovorech s taxikáři, ve všech chvílích, kdy dokázala být sběratelkou a šiřitelkou obyčejně neobyčejných lidských příběhů. Ve chvílích, kdy dokázala formulovat umlčovaný hlas žen.