Dne 16. července 2026 vydal Evropský soud pro lidská práva dva významné rozsudky týkající se násilí vůči Romům a Romkám a povinnosti státu důsledně prověřovat jeho možnou rasovou dimenzi.

V případu Karičková proti České republice šlo o romskou ženu zraněnou při konfliktu v Sokolově v červenci 2021, během něhož členové skupiny, mezi nimiž byli také fotbaloví ultras, napadli místní Romy a používali rasistické nadávky. Soud dospěl k závěru, že české orgány řádně nevyšetřily možný rasový motiv útoku a porušily zákaz špatného zacházení ve spojení se zákazem diskriminace.

Ve druhém případu, S. T. proti České republice, se soud zabýval smrtí Roma po policejním zásahu v Teplicích v roce 2021. S. T. byl spoután, držen v poloze na břiše a jeden z policistů mu přibližně čtyři minuty klečel na horní části zad či v oblasti krku, přestože byl zraněný, intoxikovaný a nacházel se ve zranitelné situaci.

Soud shledal porušení práva na život a zákazu špatného zacházení a rovněž porušení zákazu diskriminace, protože české orgány dostatečně neprošetřily možnou rasovou dimenzi policejního zásahu.

Oba rozsudky spojuje jedna základní myšlenka: stát nemůže splnit svoji povinnost chránit Romy a Romky před rasovým násilím tím, že se při vyšetřování omezí na otázku, zda pachatel vyslovil rasistickou nadávku nebo zda lze prokázat jeho otevřeně rasistické přesvědčení. V případu Karičkové soud kritizoval způsob, jakým české orgány interpretovaly konflikt a jeho rasový kontext, v kauze S. T. šel mnohem dále.

Výslovně připustil, že rasismus může souviset s širší kulturou státních institucí a způsobem jejich fungování a výrazně rozpracoval právní význam pojmu institucionálního rasismu. Díky tomu můžeme očekávat, že právě rozsudek S.T. bude mít význam daleko přesahující tragické okolnosti jednoho policejního zásahu a stane se novým referenčním rámcem pro ochranu práv Romů a Romek před násilím v Evropě.

Institucionální rasismus jako právní kategorie

Jako první slovní spojení institucionální rasismus použili ve své knize afroameričtí aktivisté Stokely Carmichael a Charles V. Hamilton v roce 1967. V osmdesátých letech britský sociolog David Mason volal po jeho konceptualizaci. V kontextu bezpečnostních složek se pojem dostal do odborného diskursu díky zprávě lorda Macphersona z roku 1999, která se týkala vyšetřování rasově motivované vraždy Stephena Lawrencea, spáchané v jihovýchodním Londýně v roce 1993.

Macpherson definoval institucionální rasismus jako „kolektivní selhání organizace v poskytování odpovídající a profesionální služby lidem z důvodu jejich barvy pleti, kultury nebo etnického původu. Je patrný nebo jej lze zachytit v institucionálních procesech, postojích a chování, které vedou k diskriminaci prostřednictvím neuvědomělého předsudku, nevědomosti, bezmyšlenkovitosti či rasistického stereotypizování, které znevýhodňuje příslušníky etnických menšin.“

Zároveň uvedl, že tato podoba rasismu přetrvává, pokud organizace nedokáže otevřeně rozpoznat jeho existenci a příčiny a adekvátně na ně reagovat. Bez takového rozpoznání a nápravy se rasismus může stát součástí samotného étosu či kultury organizace.

Středoevropský rasismus pohledem štrasburských soudců

Poměrně záhy se začal institucionální rasismus propisovat i do judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Nejdříve na něj soud upozornil v odkazech na vnitrostátní standardy, kdy citoval právě Macphersonovu zprávu. Systematicky pojem prosazovalo Evropské centrum pro práva Romů v případech ze střední Evropy.

Zásadní právní význam ale nabyl až v posledních letech, a to díky dvěma klíčovým rozsudkům. Ten první je rozsudek proti Rumunsku z roku 2019, konkrétně ve věci Lingurar proti Rumunsku. V tomto rozhodnutí soudci vůbec poprvé pro zdůvodnění porušení práv použili fenomén institucionálního rasismu. Jednalo se o pouhý odkaz, nikoliv o sofistikovanější pojednání. Prostor se nicméně otevřel a soudci do něj vstoupili právě v rozsudku S.T. proti České republice.

Rozsudek S. T. proti České republice by se měl zapsat do učebnic lidských práv. Soud v něm dosud nejvýrazněji rozpracoval institucionální rasismus jako právně relevantní rámec pro posuzování diskriminace a pro povinnost státu její možnou přítomnost vyšetřovat.

Slovy soudu, „rasově motivované násilí nemusí nutně vycházet z otevřeně vyjádřeného nepřátelství vůči určité skupině … může pramenit z širší kultury institucionálního rasismu …, která se projevuje tím, že organizace neposkytuje jednotlivcům řádné a profesionální služby z důvodu jejich rasy, vlivem nevědomých předsudků, neznalosti, bezohlednosti nebo stereotypů“ (§ 223).

Tři významové roviny

Institucionální rasismus má několik vrstev významu, které se překrývají právě v rozsudku S. T. První vrstvu označme jako analytickou. Mění se totiž jednotka analýzy.

Neptáme se už pouze, zda se konkrétní člověk zachoval rasisticky, ale také zda pravidla, praktiky a rutiny určité instituce nevytvářejí nebo nereprodukují rasově nerovné zacházení.

Předmětem analýzy není projev či názor jednotlivce, ale způsob fungování určité organizace jako celku: její rozhodovací postupy, kultura, hierarchie, kontrolní mechanismy, vzdělávání zaměstnanců a opakující se výsledky jejího jednání.

Slovy štrasburských soudců, vliv možného institucionálního rasismu lze analyzovat například údaji o tom, že použití síly policií nemá nepřiměřený dopad na Romy, že policisté procházejí účinným školením v oblasti rasismu a diskriminace a že policie má přijaty jasné zásady signalizující nulovou toleranci vůči rasově motivovanému pochybení.

Další významová vrstva spočívá v tom, že daný pojem funguje jako určitá epistemická čočka. Umožňuje právně nahlédnout fenomény, které při hledání pouze explicitního rasistického úmyslu zůstávají zahaleny. Jestliže za relevantní důkaz považujeme například rasistickou nadávku či poznámku nebo otevřeně extremistický názor policisty, můžeme přehlédnout nevědomé stereotypy, selektivní nedůvěru, rozdílné hodnocení nebezpečnosti či menší citlivost vůči utrpení příslušníků určité skupiny.

Přesně na tento problém upozorňuje Evropský soud pro lidská práva, když říká, že požadavek důkazu explicitních projevů nemusí zachytit nevědomý předsudek.

A nakonec mluvme i o normativním a právním významu. Pokud problém nevzniká nutně selháním jednotlivce, nemůže se ani odpověď státu vyčerpat postihem jednotlivce. Institucionální perspektiva otevírá otázky nastavení vnitřních pravidel, kontroly, standardů, vzdělávání nebo sběru dat. Institucionální rasismus tak propojuje zákaz diskriminace s paletou pozitivních závazků státu.

Z této perspektivy stát nemá pouze „nebýt rasistický“, ale musí vytvářet instituce schopné rozpoznat i vlastní rasově diskriminační vzorce a účinně je korigovat. Tato rovina se propisuje do konkrétní vyšetřovací povinnosti. Jakmile souhrn kontextových indikátorů vytvoří prima facie podezření na rasový předsudek, a to i nevědomý, vzniká povinnost tuto možnost účinně vyšetřit.

A z čeho takový předsudek dovozovat? Ve věci S. T. soud považoval za relevantní zejména etnicitu oběti ve srovnání s etnicitou zasahujících policistů a místo, kde k incidentu došlo; povahu a intenzitu užití síly, která byla v tomto případě podle soudců zjevně nepřiměřená; a mezinárodní zprávy, statistiky a další informace doplňující celý kontext zásahu do práv (§ 226).

Hluboké kořeny českého anticikanismu

Pokud jde o první okolnost, soud zohlednil vědomost policistů, že zasahují proti Romovi v romské čtvrti. Policisté navíc proti S. T. použili nepřiměřenou sílu, v rozporu se standardy zákazu nelidského a ponižujícího zacházení. A toto vše soud posoudil v širším kontextu dlouhodobě dokumentované diskriminace Romů a Romek a anticikanismu v České republice.

Soud připomněl dokonce i dosud nevykonaný rozsudek D. H. proti České republice o segregaci romských dětí ve vzdělávání — nikoli proto, že by školství přímo souviselo s policejním zásahem, ale jako jeden z ukazatelů přetrvávajícího systémového problému diskriminace v České republice.

Právě souběh těchto faktorů podle soudu postačoval k tomu, aby vznikla orgánům činných v trestním řízení povinnost vážně prověřit možnou rasovou dimenzi policejního zásahu. Nejenomže k tomu nedošlo, ale podle soudců české orgány v trestním řízení projevily „zjevný“ nedostatek pečlivosti při vyšetřování a reakce státních orgánů vyvolávala dojem, že „záležitost nebyla brána dostatečně vážně“ (§ 235).

Přelomový smysl rozsudku

Rozsudek ve věci S. T. dává pojmu institucionálního rasismu v evropském systému ochrany lidských práv nový právní význam. Nutí nás dívat se na instituce, jejich rutiny, kulturu, data a opakující se vzorce jednání.

V pojmech Mirandy Frickerové lze tento posun spojit také s hermeneutickou nespravedlností: ta vzniká tehdy, když v důsledku strukturálního vyloučení některých skupin ze spoluutváření sdílených interpretačních zdrojů chybějí pojmy, jejichž prostřednictvím lze jejich sociální zkušenost adekvátně pojmenovat a učinit srozumitelnou.

Pojem institucionálního rasismu může právě takový interpretační zdroj představovat — umožňuje rozpoznat jako součást širšího vzorce to, co by jinak mohlo být vysvětlováno pouze jako izolované pochybení jednotlivce či nahodilé selhání instituce.

Pro českou policii, GIBS, státní zastupitelství i soudy je proto rozsudek podnětem k institucionální sebereflexi. Nestačí prověřit, zda konkrétní policista někdy pronesl rasistickou poznámku. Je třeba položit mnohem nepříjemnější otázku: zda samotný způsob fungování instituce nevede k tomu, že život, bezpečí nebo důvěryhodnost některých lidí mají v praxi menší váhu než u jiných.

Pojmenovat problém je prvním předpokladem toho, aby jej bylo možné právně uchopit a institucionálně napravovat. Právě schopnost českých institucí tuto otázku položit samy sobě a otevřít se i nepříjemným odpovědím ukáže, zda S.T. zůstane jen významným štrasburským rozsudkem, nebo bude mít dopad i na českou praxi.