Fenomén Knížák mě provází už od středoškolských studií v Plzni, kde se tehdy mladý muž, původem z nedalekých Blovic, přátelil s malířem Vladimírem Havlicem. Havlicovy surreálné obrazy jsme obdivovali — Knížák ani ne, ale to mu nebránilo se s ním kamarádit. Spolu obětavě pomáhali malíři Vladimíru Modrému, tehdy už s oběma amputovanýma nohama.

I toho jsme obdivovali, já i v souvislosti se svým dětstvím v Tachově, kde v okresním muzeu vymaloval obraz Husité. Vyvedl ho černobíle, bez obvyklých řemdihů, sudlic a podobných atributů, zato jako změť fanatismem vytřeštěných tváří, před kterými bylo záhodno prchnout, jak to učinilo křižácké vojsko v „bitvě u Tachova,“ která se de facto nekonala. Kolem té malby byl v našem okresním městě malý skandál, který však utišila šedesátá léta.

Knížákovo jméno bylo pak často skloňováno v plzeňských bohémských vinárnách, ale on byl tou dobou v zahraničí, znala jsem ho jen z vyprávění. Dokonce jsem si dlouho myslela, že Knížák je přezdívka. Za normalizace vyprávěli jeho známí o jeho akcích, vlastně Akcích: o umění okamžiku, o náhlé — byť předem připravené — konstelaci, o aktech aktuálních a nečekaných, které v sobě vždycky zahrnovaly pospolitost, třeba i náhodně vzniknuvší.

Od umění k politice

V raných devadesátých letech jsem jednu Knížákovu akci zažila v Chebu osobně. Byl hostem festivalu Nová média — tehdy se tím pojmem rozuměly performance, instalace, site-specific projekty a akce, nikoli to, co si pod ním představujeme dnes — a v divadle měl také koncert. Akce vypadala takto: Knížák osobně s pomocí několika spřátelených rukou vytvořil po celé délce Kamenné ulice, která vede z náměstí k Ohři a je jednou z hlavních ulic středověkého městského jádra, barevného hada z odloženého textilu.

Už to mělo výtvarnou kvalitu i významový přesah — byly to ohavné hadry odporných barev doby pozdní normalizace, všelijaké hnusné barevné umělohmotné bundy a svetry a trička, mezitím ponožky, šály a snad i boty — bylo to barevné, po dlažbě se táhnoucí svědectví o nevkusu a nedostatku kvality životního stylu pozdního, vyprázdněného socialismu.

A pak udělal něco, co by dnes už neprošlo — toho dlouhého, na dlažbě ležícího hada zapálil. Z požárního hlediska se nemohlo nic stát, ulice je kamenná nejen názvem, ale i podstatou, po celé délce té hadrové instalace ovšem stoupal i plazil se odporný mnohobarevný dým z nejrůznějších syntetických materiálů. Když oheň dospěl k Ohři, zůstala na dlažbě Kamenné ulice jen seškvařená stopa, kterou za pár dní ojezdila auta a spláchl déšť. Smysl té metafory jsme tehdy vnímali všichni.

Koncertu v divadle jsem ovšem nerozuměla. Knížák s pomocí klavíru a deformované gramofonové desky realizoval některé ze svých grafických partitur. O téhle hudební disciplíně musí člověk něco vědět, aby mu nepřipadala jen jako náhodný shluk zvuků a hluků, jaký dokáže vyloudit kdokoli. Ale vlastně ano — skutečně kdokoli, bude-li mít potřebu a dá si tu práci.

Tehdy bylo fajn sedět s Knížákem v renesančním dvoře kavárny U kamene. A tehdy tam bylo stejně fajn i se sochařem Pavlem Opočenským. Oba mívali kolem sebe své studenty a s žádným z nich se tehdy netáhla jiná pověst než ta umělecká.

Pak jsem řadu let se sympatií sledovala Knížákovy výstavy a naopak s odporem jeho obraz Václavka a Dášenka, který v podobě billboardu visel na zdi fakultní nemocnice, kolem níž jsem denně chodila do práce do plzeňského rozhlasu. Ten výjev, vlastně hravě protihavlovský, bych na výstavě přešla s pobavením. Na zdi nemocnice mi ale připadal urážlivý.

Rektor a ředitel

Jako rektor AVU udělal Knížák mnoho věcí správně, jeho volba byla logická, instituce potřebovala osobnost nezavlečenou do domácích propletenců a osobních sporů. Jeho rektorská éra má dodnes své příznivce — a samozřejmě kritiky. Po návratu do České republiky se Knížák v novém politickém uspořádání představil veřejnosti jako nápadná veličina, jeho kreativita, pokud šlo o sebestylizaci, však působila jako výraz narcismu a ješitnosti.

Jako ředitel Národní galerie se v zemi, která právě vstoupila do Evropské unie, choval — alespoň podle mého tehdejšího vnímání role uměleckých institucí — podivně provinčně. Velká profilová výstava už zmíněného plzeňského malíře Vladimíra Modrého ve Valdštejnské jízdárně jej nedokázala pozvednout mezi uměleckou špičku druhé poloviny 20. století, výstava Mikoláše Alše v Jízdárně Pražského hradu se mi zdála být přehlídkou bez názoru, ale řada soch před Veletržním palácem, mezi nimiž byl Karel Nepraš, Aleš Veselý, Karel Malich a, pravda, taky Milan Knížák, mi připadala správná — a vlastně mi tam dnes chybí.

Velmi mě pobavilo, když Knížák, provázen Václavem Klausem, nemilosrdně zkritizoval výtvarná díla tehdejších současných malířů (Jan Kodet, Vladimír Komárek a další líbivosti) na stěnách budov parlamentu — nebo snad Úřadu vlády? Jeho odsudek sochy tančících nymf na Senovážném náměstí od Anny Chromy i její podivné postavy v kápi bez tváře u portálu Stavovského divadla mi rovněž připadal zcela namístě. (Postava v kápi byla konečně odstraněna, nymfy asi zůstanou.)

Na poslední chvíli to byl ještě záblesk starého nezávislého a ničemu nepodléhajícího Knížáka. Když se začal ucházet o místo senátora, přestala jsem ho sledovat. A když při své fyzické monumentalitě a nezkrotné pověsti začal jezdit autem zvícím tanku a nosit pistoli, zprotivil se mi — myslela jsem, že už nadobro.

Soukromá tvář Milana Knížáka

V roce 2021 mě dramaturgyně programové řady stanice Českého rozhlasu Vltava požádala, zda bych nenatočila s Milanem Knížákem Osudy. Nebyla jsem si jistá, že k natáčení svolí, taky jsem měla trochu obavu z jeho osobité dikce, ale Knížák souhlasil a natáčeli jsme u něj doma.

Poprvé v životě jsem vstoupila do bytu na Rašínově nábřeží, nejen toho Knížákova, ale vůbec poprvé do takového bytu, jaké jsou na Rašínově nábřeží: s okny na Vltavu a Hradčany, na jedné straně železniční most, na druhé Vyšehrad, bezpočet komnat a okázalé schodiště. Knížák mi hodil klíče z balkónu a v prvním patře mě očekával ve dveřích, v celé své mohutnosti, která jako by určovala i jeho povahu.

Přiznám se, že jsem se bála, že bude v Osudech vykládat své politické názory, s nimiž jsem nesouhlasila, a já to prostě nebudu chtít pustit do éteru kulturní veřejnoprávní stanice, ale on se ničeho takového nedopustil.

Byl covidový lockdown, Praha tichá a prázdná, kávu přinesla a chvíli poseděla paní Marie — když jsme skončili, ještě se za námi vrátila. Strávila jsem v tom bytě, zařízeném s mimořádným vkusem, smyslem pro paradox a kontroverzi, pro současné doslovení — a třeba i zpochybnění — starých pravd, deset dopolední. U stolu jsme seděli obklopeni loutkami a já si připadala jako ve scéně Bláznivé svačiny z Alenky v říši divů. Myslím, že oběma nám to ozvláštnilo nudné a pochmurné covidové předjaří.

Docela jsme se spřátelili — spojila nás společná znalost západních Čech, úplně zapomenutého Tachovska, kde ve statku po Němcích Knížák žil po svém návratu z USA v naprostém zavržení a bez oficiálních příjmů. Znám ta místa stejně dobře jako on, i Mariánské Lázně a Planou, kam chodil na střední školu, o atmosféře po válce dosidlovaných měst podával vzácné svědectví.

V té době bylo také leccos zajímavého v televizi, docela rádi jsme si povídali o překvapivě dobrém filmu, kde mladičká Jana Brejchová byla nade vší pochybnost českou Bardotkou a dnešní konverzačně uhlazený Petr Kostka hrál kluka z galerky. Sdělovali jsme si zážitky z luštění křížovek i z četby poezie — oba jsme kdysi vyhráli Wolkerův Prostějov.

Z vlastního nápadu bych do toho nešla, ale byla jsem ráda, že jsem poznala Knížákovu soukromou tvář. Pochopila jsem i jeho omyl v řízení Národní galerie: po mnohaletém pobytu v západní Evropě i v Americe věděl, že nemá smysl Západ dohánět, že je to pochybný, zbytečný cíl a že to ani nejde. Že máme být sví.

Dnes, když se dostanu do některé malé evropské země, oceňuji jejich vlastní umění, baví mě, jak jsme si v různých obdobích v Evropě všichni v něčem podobní, jak právě tohle dosvědčuje oprávněnost evropské integrace — a jak se lišíme co do vlivu přírody, dějin, ideové inklinace. Takhle to Knížák myslel, ale nedokázal to vyjádřit jinak než svým zbytečně autoritativním způsobem. Vlastní povahy nás pohánějí vpřed, ale také nám stojí v cestě.

Nevytahoval se

Na základě setkání s osmdesátiletým Knížákem v covidovém jarním čase roku 2021 musím říct, že jsem uvěřila jeho snaze být prospěšný své zemi, do níž se po roce 1989 vrátil po letech působení v zahraničí. Pochopila jsem, že se dovede starat a umí pomáhat — beznohému Vladimíru Modrému stejně jako nepraktickému Jindřichu Chalupeckému. Že svými okázalostmi a kontroverzemi jen navázal na to, co dělal celý život, že se chtěl dál přít o umění, jeho výuku i správu. Dokonce snad spíš politika přichýlila k němu než on k ní. S Pavlem Dostálem, který ho do čela Národní galerie jmenoval, ostatně nebyli přátelé.

Nepochopila jsem, kde člověk, který dokázal bydlet v Praze prakticky ve výklenku ve zdi a v New Yorku žít ze dne na den, vzal potřebu usilovat na vrcholu uměleckého uznání o sinekuru v Senátu a kde našel sympatii k nemúzickému Václavu Klausovi. (Pobavila mě poznámka Pavla Klusáka na Facebooku, že Klaus se ho ve skutečnosti bál.)

Milan Knížák v době natáčení Osudů už nebyl zdráv a během vyprávění se neustále vracel k tomu, jak se svět změnil, jak je odcizený, přeorganizovaný a přeregulovaný. Tehdy mě ještě nenapadlo, že Knížák do současného světa vlastně už nepatří, že mu nerozumí, a proto mu často křivdí. Že identitární a genderový zmatek, který tak nesnáší, je svým způsobem důsledkem právě toho, o čem chvíli předtím sám mluvil. Bylo mi ale sympatické, že se ve svém vyprávění opravdu nevytahoval. To bych do něj bývala neřekla.

Poslední výtvarné dílo Milana Knížáka, o němž jsem se dozvěděla až během společného natáčení, jsou vitráže v kostele svatého Lukáše ve Svárově na Kladensku, vytvořené společně s Milanem Peričem. Okna jsou opravdu krásná. Jeďte se na ně podívat, pokud se ovšem do stále zamčeného kostela dostanete.