Pojem parlamentní diplomacie zní akademicky, nudně a má tendenci čtenářstvo odradit hned ze začátku. Jenže co je parlamentní diplomacie, neví ani dlouholetý poslanec a jeden ze současných nejvyšších ústavních činitelů, předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura. Podle něj je totiž parlamentní diplomacie „luxusní cestovní kancelář“ pro poslance a poslankyně.

V rámci takzvané parlamentní diplomacie jsem se zúčastnila společného jednání národních parlamentů s Evropským parlamentem. Dvakrát. Respektive, jednou. Poprvé nám s kolegyní Adrianou Chochelovou totiž předseda sněmovny v čele organizačního výboru cestu na jednání zrušil. Spolu s kolegyní jsme navzdory tomu do Bruselu odjely a byly pouze roli hostů, bez hlasu a možnosti mluvit.

Podruhé už jsem se jednání účastnila řádně, jako oficiální delegátka. A právě tato druhá cesta mi pootevřela oči, co vše parlamentní diplomacie zmůže a proč je tak důležitá.

Poslanci národních parlamentů mohou mít v Bruselu vliv

V rámci jednání setkáte s řadou svých protějšků — poslanců a poslankyň z jiných evropských zemí. Často jde o bývalé či budoucí vysoce postavené představitele států, takže vedle oficiálního programu získáte skvělou příležitost k inspiraci a sdílení dobré praxe z jiných států. Ale navíc může jít o delegaci, která má svou vlastní, paralelní misi.

Na společném jednání národních parlamentů s Evropským parlamentem, kterého jsem se účastnila, se projednávala politika EU v oblasti regulace big-tech, umělé inteligence (AI) a dopadů umělé inteligence na trh práce.

A jako novicka parlamentní diplomacie jsem záhy zjistila, k čemu dalšímu taková jednání mohou sloužit. Jako členka výboru pro evropské záležitosti jsem zpravodajovala návrhy Evropské komise ke zjednodušení digitální a AI regulace (tzv. digitální a AI omnibusy). To znamená, že jsem připravila usnesení, ke které jsem formulovala pozici české poslanecké sněmovny v rámci takzvaného politického dialogu. O usnesení pak hlasoval výbor pro evropské záležitosti a poté jej zaslal přímo Evropské komisi.

Na základě této pozice a mé role jako odpovědné zpravodajky si se mnou sjednala schůzku nizozemská delegace poslanců a poslankyň z různých politických stran. Kromě shody na pozicích v rámci politického dialogu k takzvaným digitálním a AI omnibusům — které jsem navrhla a které jsme následně jako výbor pro evropské záležitosti odhlasovali —, jsme hovořili také o velmi problematickém způsobu schvalování takzvané simplifikace neboli zjednodušování evropské legislativy.

Simplifikace totiž z velké části probíhá bez řádných konzultací a analýz dopadů. Jde o bezprecedentní způsob zákonodárství, který by měl být ospravedlnitelný jen ve výjimečných a urgentních případech. Nicméně v průběhu tohoto mandátu Evropská komise chrlí zjednodušení jako na běžícím páse. Hovořili jsme tedy o tom, zda a jak tomuto procesu z pozice národních parlamentů zabránit. Právě my jako národní zákonodárci máme sílu a možnost do procesu vstoupit, například aktivací takzvané žluté karty.

Nechci ale čtenářstvo zbytečně zatěžovat paragrafy ze Smlouvy o fungování EU a složitou rolí národních parlamentů v unijním legislativním procesu. Chci jen ilustrovat, že parlamentní diplomacie může mimo jiné sloužit ke koordinování aktivit národních parlamentů, které mohou mít reálný dopad na legislativní činnost Evropské komise.

Čím mě ovšem nizozemští kolegové a kolegyně opravdu překvapili, byl jejich paralelní program k oficiálnímu společnému jednání parlamentů. Jejich mise byla doslova nabitá schůzkami s odpovědnými úředníky Evropské komise. V podstatě dělali to, co by se dalo nazvat lobbingem — tedy pokud by nešlo o samotné zákonodárce. V jejich případě se totiž taková činnost nenazývá lobbing, ale zodpovědný výkon poslaneckého mandátu.

Podobná praxe je běžná zejména u německých a francouzských zákonodárců, kteří jsou v Bruselu velmi aktivní. Například francouzský Senát při vyjednávání Aktu o digitálních službách nejenže zformuloval vlastní politické stanovisko, jako to běžně děláme ve výboru pro evropské záležitosti, ale jeho zástupci se přímo v Bruselu sešli s komisařem Thierrym Bretonem, aby s ním probrali podobu připravované regulace.

I zde platí, že taková činnost — věcně nerozeznatelná od lobbingu zájmových skupin — je legitimizována jako výkon kontrolní a informační role národního parlamentu vůči evropské legislativě.

Ústavní stížnost dvou poslankyň

Jak jsem již v úvodu zmiňovala, naše první delegace na společné jednání Evropského parlamentu s národními parlamenty byla organizačním výborem v čele s Tomio Okamurou zamítnuta. Předseda Sněmovny tehdy označil jednání o situaci v oblasti právního státu v sedmadvacítce za „blbost“. O incidentu jsem už podrobně psala. Co tehdy v článku nezaznělo, je fakt, že jsme společně s kolegyní Chochelovou podaly ústavní stížnost.

Argumentovaly jsme tím, že nám jako členkám Výboru pro evropské záležitosti byl znemožněn řádný výkon poslaneckého mandátu. A to i s ohledem na to, že tento výbor má velmi silné pravomoci a jeho usnesení či stanoviska už neschvaluje plénum celé Sněmovny. V podstatě tak nemůžeme konat ve stejném rozsahu jako například nizozemská delegace.

Podání ústavní stížnosti nesl předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura velmi těžce a považoval ho za osobní útok. Následovala odveta: navzdory předchozím dohodám mi bylo upřeno předsednictví podvýboru, který jsem osobně iniciovala a jehož agendu jsem pečlivě připravovala. Podvýbor pro digitální technologie, AI a ochranu uživatelů zřízený pod výborem pro evropské záležitosti tak nyní vede koaliční poslankyně ANO Jana Murová, která této agendě pramálo rozumí.

Ústavní soud o naší stížnosti vynesl usnesení 1. července 2026. Tedy jen několik dnů poté, co vydal předběžné opatření týkající se cesty prezidenta Pavla na summit NATO. Ministr Macinka tehdy bezprecedentně označil toto rozhodnutí za ústavní puč a předseda Sněmovny Tomio Okamura přirovnal Ústavní soud k vazalovi prezidenta. V obou případech jde o přímý útok na důvěryhodnost české justice a o snahu podkopat důvěru veřejnosti v jeden z klíčových pilířů naší demokracie.

V našem případě však soud rozhodl ve prospěch Okamury. Dle soudu v tomto konkrétním případě nedošlo k zásahu do samotné podstaty výkonu mandátu. V jedné zásadní věci nám ale dal za pravdu: rozhodnutí organizačního výboru Sněmovny nejsou nekontrolovatelná! Soud výslovně potvrdil, že vysílání zahraničních delegací je součástí naplňování role národních parlamentů, kterou předpokládá samotné evropské právo a Smlouva o EU.

Organizační výbor za to nese přímou odpovědnost a jeho kroky podléhají soudnímu přezkumu, pokud by do práv opozice zasáhly mocenským způsobem. Argumentace předsedy Sněmovny, že jde o absolutní „autonomii Parlamentu“, do které soud nemá co mluvit, tak zcela neobstála.

Jako trucovité dítě

Reakce předsedy Sněmovny na sociálních sítích byla, jak se dalo očekávat, opět velmi populistická. Najednou už pro něj Ústavní soud není nedůvěryhodný. A nejen to. Údajně jsme si s kolegyní Chochelovou chtěly ze Sněmovny udělat automat na zahraniční cesty za veřejné peníze. Okamura se nechal slyšet, že bude šetřit, protože Sněmovna nemá být luxusní cestovní kanceláří.

Tohle ovšem v plné síle ilustruje nepochopení a absolutní omezenost našeho předsedy Poslanecké sněmovny. Já už se za svůj život najezdila opravdu dost a osobně bych některá společná jednání uvítala v online formě. To ovšem často není možné.

Pokud v zájmu „šetření finančních prostředků“ rezignujeme na parlamentní diplomacii, přichází Česká republika o jméno, kredibilitu a vyjednávací sílu. Kvůli této malosti nám pak nezbývá nic jiného než sedět v koutě a ublíženě nadávat, co nám ten „zlý Brusel“ zase diktuje. Nediktuje. Jen my se chováme jako trucovité děti na písečku a pak se divíme, že náš hlas v Evropě nikdo nebere vážně.

Je tragédií, když jeden z nejvyšších ústavních činitelů v zemi dodnes nepochopil, jak se hájí národní zájmy. Anebo, což je mnohem horší, to kvůli levným politickým bodům pochopit záměrně nechce.