Česká centra většina českých občanů téměř nezná. V zahraničí přitom patří k nejviditelnějším institucím, které naši zemi reprezentují. Otevírají českým umělcům a institucím cestu do světa a především budují reputaci a vztahy, jejichž význam se často ukáže až po letech. Právě proto je současné vládní přešlapování kolem Českých center tak znepokojivé: nejde totiž jen o rušení jednotlivých center nebo změny v jejich vedení. Ukazuje se, že političtí představitelé vlastně nevědí, jakou roli má kulturní diplomacie v české zahraniční politice vůbec hrát.

Chybí rozhled, důvěra i plán

O kulturní diplomacii se v českém veřejném prostoru obvykle příliš nemluví. Pozornost přitáhne většinou až ve chvíli, kdy český politik navštíví světovou výstavu EXPO či benátské Bienále nebo když se v některém Českém centru otevírá významná výstava. Od letošního jara je ale kulturní diplomacie tématem nebývale často. Ministerstvo zahraničí střídavě oznamuje rušení a zachování českých kulturních „antén“ v Madridu, Tbilisi či Sofii.

Do debaty vstupují také rozpočtové škrty, které dopadají na zahraniční vysílání Českého rozhlasu, jeden z tradičních pilířů českého působení směrem k zahraniční veřejnosti, jehož vysílání oslovuje až osm milionů posluchačů. V červenci pak ministr zahraničí odvolal generální ředitelku Českých center Jitku Pánek Jurkovou, která během svého působení instituci stabilizovala a pomohla dostat kulturní a veřejnou diplomacii výrazněji i do domácí veřejné debaty.

Samotná změna vedení nebo podoby sítě Českých center nemusí být nutně problém. Stát má samozřejmě právo hledat úspory i efektivnější způsob fungování. Problém ale je, že z dosavadních kroků není zřejmé, co má jejich výsledkem být. Rušíme centra kvůli úsporám, měníme model kulturní diplomacie, nebo chceme část její agendy přesunout do digitálního prostoru? Bez jasného cíle hrozí, že budeme měnit nástroje, aniž bychom věděli, k čemu je vlastně chceme používat.

Současné kroky mohou vzbuzovat dojem, že politická reprezentace stále považuje kulturní diplomacii za doplněk „skutečné“ zahraniční politiky — za něco, co je příjemné mít v dobrých časech, ale čeho se lze vzdát, když je třeba šetřit. Pro stát velikosti České republiky je přitom dobrá pověst jedním z mála zdrojů mezinárodního vlivu, které má k dispozici. Nemáme váhu velmoci, o to více záleží na tom, zda jsme pro zahraniční partnery čitelní a důvěryhodní a zda s nimi máme vybudované vztahy, které lze využít i při prosazování politických a ekonomických zájmů.

Kultura je přitom jedním z nejsilnějších způsobů, jimiž si Česká republika v zahraničí buduje dobré jméno. Česká centra přitom nefungují izolovaně, ale propojují české aktéry s místními institucemi, univerzitami, médii a umělci a zapojují se i do evropské spolupráce, například v rámci sítě EUNIC sdružující evropské kulturní instituty. Nejcennější výsledek této práce — kontakty a důvěra — se přitom v účetních tabulkách zachycuje jen obtížně.

Nejde přitom jen o současné vedení ministerstva zahraničí. Kulturní a veřejná diplomacie jsou v české zahraniční politice dlouhodobě na okraji a stále musí dokazovat svou „efektivitu“ — na rozdíl od ekonomické diplomacie, jejíž výsledky lze alespoň zdánlivě snadno vykázat počtem kontraktů, investic nebo exportních příležitostí.

Jenže úspěch kulturní diplomacie se měří jinak. Důvěra, kontakty a dobré jméno se těžko měří po kvartálech a jejich hodnota se často ukáže až v okamžiku krize — když potřebujeme partnery, kteří nás znají a jsou ochotni nám naslouchat.

České zahraniční politice zároveň chybí aktuální strategický rámec, který by jasně určoval, jakou roli má kulturní a veřejná diplomacie při prosazování jejích cílů. Koncepce zahraniční politiky z června 2025 sice mluví o budování dobrého jména České republiky, konkrétní cíle pro kulturní diplomacii ale nestanovuje. Nejdůležitějším vodítkem tak zůstává strategie samotných Českých center pro období 2024—2027.

Co ztratíme, když zavřeme dveře

Kulturní diplomacie samozřejmě není samospásná. Výstava, koncert ani literární večer samy o sobě nezmění postavení České republiky ve světě. Smysl mají jako součást širšího působení státu: společně s klasickou a ekonomickou diplomacií, zahraničním vysíláním, podporou vědy, vzdělávání či cestovního ruchu. Její specifická síla je ale v tom, že dokáže vytvářet a udržovat vztahy, které přežijí jednoho ministra, vládu i volební období.

Její oslabování proto může být mnohem nákladnější, než se zdá. Zavřít instituci je snadné. Obnovit po několika letech její kontakty, reputaci a postavení v místním prostředí už nikoli. Totéž platí pro zahraniční vysílání nebo podporu českých umělců v zahraničí. Prostor, který uvolníme, navíc nezůstane prázdný — obsadí ho někdo jiný. Nejde tedy jen o to, kolik provoz Českých center stojí, ale také o to, co ztratíme, když je oslabíme. Česká republika tak může během několika let promarnit infrastrukturu vztahů a reputace, kterou budovala desítky let.

Česká republika nemusí udržovat každou instituci jen proto, že existovala dosud, ani utrácet bez rozmyslu. Než ale začneme škrtat, měli bychom vědět, co od kulturní diplomacie očekáváme a jak má zapadat do celkové zahraniční politiky. Teprve pak má smysl rozhodovat, která centra zachovat, která změnit a kde ušetřit. Jinak budeme škrtat naslepo — a oslabovat jednu z mála oblastí, v nichž má naše země ve světě skutečně co nabídnout.