Otázku „Jest buddhismus náboženství vhodné pro Evropana?“ si před více než sto lety položil v časopise Volná myšlenka Otakar Pertold, indolog a religionista. Reagoval tak na rostoucí zájem o buddhismus, který již od konce 19. století přitahoval pozornost západního publika.

Pod vlivem Theosofické společnosti, která usilovala o nalezení „univerzálních duchovních kořenů a hodnot lidstva“, ale také v souvislosti s popularizací příběhu Buddhova života v literatuře, dramatu i filmu řada Evropanů hledala alternativu k religiozitě nabízené tradičními církvemi. V nově zformovaném Československu byla náboženská otázka o to palčivější, oč užší byly vazby katolické církve na bývalou habsburskou monarchii.

Nejen Pertold, ale později po první světové válce, která otřásla představou o neochvějnosti dobové morálky, také filosof Rudolf Máša a další se zamýšleli nad tím, zda by bylo vhodné hledat novou oporu v Asii, v buddhismu. Jak víme, tyto úvahy ve své době neměly širší společenský dopad, avšak sama otázka po vhodnosti buddhismu pro Evropana vybízela k odpovědi v následujících desetiletích řadu dalších osobností. Mnohé z nich přitom kladná odpověď na ni podnítila k rozhodné akci.

Jednou z takovýchto osobností, která se výrazně zasadila o rozšíření buddhismu v Evropě i jinde po světě, byl nedávno zesnulý dánský učitel buddhismu lama Ole Nydahl (1941-2026). Hnutí, které založil se svojí první manželkou Hannah Nydahl (1946-2007), čerpá z tibetské tradice školy Karma Kagjü. U nás je oficiálně nazývané Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü (anglicky Diamond Way Buddhism) a získalo po celém světě tisíce příznivců v šesti stovkách center, z toho na dvacet jich vzniklo v České republice.

Na přítomnost různých náboženských směrů, které se odvozují od asijských náboženských tradic, jsme si v českých zemích už dávno zvykli, ostatně tibetský buddhistický mnich, 14. dalajlama, býval u nás častým hostem. Na Nydahlovi však stojí za bližší pozornost rozsah aktivit a síť center, kterou spolu s Hannah vybudovali. A především podoba, kterou Buddhismu Diamantové cesty na Západě vtiskli.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tibetský buddhismus je pro Evropana atraktivní jaksi sám o sobě — aurou „tajemna“, pestrou vizuální stránkou a snad i závanem erotiky. Při pohledu do minulosti však není většího omylu. Na počátku 20. století byl tibetský buddhismus nahlížen jako silně pokleslá forma buddhismu, o jejímž šíření po Evropě nemohla být řeč.

Cestovatel Enrique Stanko Vráz ve své knize o Číně z roku 1904 láteří, že „nejhloupějším výstřelkem zvrhlého buddhismu jest tibetský lámaismus“. Jak se tedy stalo, že sto let po takto příkrém odsudku u nás začala bujet tibetská buddhistická centra a k Nydahlovu hnutí se přihlásilo několik tisíc osob?

Západní hodnocení jednotlivých buddhistických směrů, ať už šlo o nejstarší théravádu, pokládanou za „čistě etické učení“, nebo mahájánu, bylo vždy zrcadlem dobových postojů, hodnot a potřeb, které se v době Vrázově orientovaly na intelektuální, „filosofické“ a od rituálů takřka oproštěné podoby buddhismu. Moderní globální buddhismus je tak výsledkem procesu, který sociolog náboženství Martin Baumann nazval „transplantací“.

Ole Nydahl se spolu se svojí první ženou Hannah s tibetským buddhismem seznámili v období jeho kritické transformace. Po čínské invazi 14. dalajlama utekl v roce 1959 z Tibetu a následovala jej řada dalších lamů a učitelů. Útočiště nacházeli převážně v Indii. 16. karmapa, hlava školy Karma Kagjü, který se usadil v Sikkimu, zahájil první pokusy o tuto „transplantaci“ tibetského buddhismu, když vysílal své tibetské žáky do Británie a USA. Zdaleka ne všichni uspěli.

Nydahlovi se s buddhismem poprvé setkali během své svatební cesty do Nepálu v roce 1968, kam se vydali jako příslušníci hnutí hippies se zájmem především o zkoumání rozšířeného vědomí za pomoci drog. Následovalo setkání se 16. karmapou, které přineslo zásadní zlom. Karmapa po tříletém výcviku manžele Nydahlovy vyslal zpět do Evropy, aby předávali jeho učení a zakládali centra výuky.

Tibetský buddhismus se v jejich pojetí výrazně laicizoval. Nydahlovi nezakládali kláštery, jejich realizace buddhistických učení je pevně zakotvená v každodenním běžném životě laiků. Takováto „sekularizace buddhismu“, jak uvedený proces označil Stephen Batchelor, není typická pouze pro Diamantovou cestu, ale týká se také dalších směrů buddhismu na Západě, kde společně s adaptací meditačních technik paradoxně opouštějí kosmologické představy, k nimž se dané techniky vztahují.

Výrazně je takovýto posun znát v takzvaném hnutí mindfulness, které může využívat upravené buddhistické techniky meditace za účelem seberozvoje. Přitom ovšem rezignuje na hlavní myšlenku buddhistické soteriologie, kterou je nirvána: ukončení karmického řetězce znovuzrozování.

V případě Buddhismu Diamantové cesty zůstává deklarovaným vrcholným cílem snažení oproštění se od koloběhu znovuzrozování (samsáry) a dosažení nirvány, formulované nejčastěji v termínech svobody. Přitom však není samsárický svět se svými lákadly a potěšeními zavrhován nebo přísně regulován coby předmět lpění, ale stává se širým prostorem pro testování osobních limitů a realizaci individuálních cílů.

To dobře demonstrovala například Nydahlova záliba v jízdě na motorce či adrenalinových sportech — seskok s padákem se mu před lety málem stal osudným. Podobně se odtud vysvětluje jeho neskrývaný zájem o mladé členky hnutí, za což byl také mnohými kritizován.

Na otázku, zda je buddhismus vhodný pro Evropana, by Nydahlovi jistě odpověděli kladně, ovšem s tou výhradou, že se z jejich pohledu nejedná o „náboženství“. Explicitní odmítání konceptu náboženství, spojovaného především s vírou v nějakou formu transcendentna předávanou institucionalizovanými autoritami, je pro moderní „sekularizovaný“ buddhismus příznačné.

Diamantová cesta přitom přímo navazuje na učení předávané náboženskými autoritami, jakými byl především 16. karmapa. Samozřejmě také pracuje s kosmologickými buddhistickými představami, které se snaží překládat do terminologie moderní vědy. Napětí mezi „tradičním“, „náboženským“ buddhismem a „moderním“, civilním buddhismem se odráží i ve skutečnosti, že Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü patří k registrovaným církvím a náboženským společnostem.

Různým sporným stránkám Buddhismu Diamantové cesty některé tradiční tibetské prvky slouží jako dokonalé mimikry — Nydahlův životopis svým narativním obratem od „pašeráka drog“ k vysoce postavenému učiteli dharmy nápadně připomíná tibetské příběhy o poněkud divokých učitelích, jakým byl například ve 12. století Milaräpa. Stejně tak otevřený přístup k sexualitě lze snadno legitimizovat s poukazem na tibetské tantrické tradice. Nakonec i Nydahlův silně protiislámský postoj, kterým se netajil zejména ve svých přednáškách, nachází své předlohy v buddhistických textech z 10. století, které reflektují vpád islámu do Indie.

S odchodem Oleho Nydahla se uzavírá zásadní kapitola rozvoje tibetského buddhismu na Západě. Zkouškou pro jeho následovníky nyní bude, jak se vyrovnají se ztrátou svého zakladatele a jakým způsobem jeho nepopiratelné charisma nahradí. Po desetiletích zapouštění kořenů se však zdá, že jeho buddhistický „transplantát“ se již plně ujal a žije svým vlastním životem. Nydahlovi spolu se svými stoupenci ve svých centrech dharmu přetavili takovým způsobem, aby zvládla nejen překročit Himaláje na hřbetu nákladního jaka, ale aby také mohla jezdit na motorce.