Analýza organizace Re-set se zaměřila na to, zda může registr lobbistů sloužit k mapování fosilního lobbingu v české politice. Výsledky jsou zatím spíše rozpačité. Analýza například prokázala nepříliš překvapivý fakt, že lobbisté fosilního průmyslu nejčastěji cílí na ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka (ANO). U něj jsme v prvním pololetí identifikovali čtyři záznamy, z nichž tři se týkaly zástupců Svazu energetiky, který zastupuje zájmy největších tuzemských znečišťovatelů, jako jsou Sev.en Energy a EPH.

Další čtyři záznamy lobbingu fosilního průmyslu jsme pak identifikovali u náměstků a ředitelů jednotlivých sekcí Havlíčkova ministerstva. Čtyři další se týkají aparátu ministerstva životního prostředí a dva u ministerstva financí.

Celkově však registr v současné podobě obsahuje jen omezené množství informací. Chybí v něm například lobbisté největších energetických firem, jako jsou Sev.en Energy, SUAS nebo EPH. Společnost ČEZ je v evidenci uvedena, ale bez záznamu o lobbingu. Stejně tak v něm nenajdeme ani další velké firmy, například Agrofert, Metrostav nebo Hyundai.

Tyto firmy jsou tak v registru přítomny pouze prostřednictvím svazů a sdružení, jichž jsou součástí. Stejně tak profily některých politiků vzbuzují řadu otázek. Například ministr obrany Jaromír Zůna (SPD) a ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová (ANO) mají v registru pouze jeden záznam, což je v porovnání s ostatními poslanci i ministry podezřele málo. Poslanec Josef Nerušil (SPD) má sice profil v registru zřízený, za první půlrok v něm však není uveden žádný záznam. Poslanec Miroslav Žbánek (ANO) profil v registru nemá vůbec.

Transparenstnost nestačí, klíčová je regulace fosilního průmyslu

Vzhledem k absenci velkých firem a dalších důležitých hráčů se nabízí otázka, zda registr lobbistů v praxi nefunguje spíše jako nástroj, který dopadá především na občanské organizace bez výrazného politického zázemí, jež přitom zpravidla postupují v souladu s pravidly. Většinu záznamů u politiků totiž zajišťují právě advokační organizace občanské společnosti, které registr vyplňují s příkladnou důsledností. Na základě současných dat tak může vznikat zkreslený obraz, v němž občanské organizace figurují v lobbingu častěji než velký byznys.

Samotná transparentnost nemůže být konečným cílem, ačkoliv evidence lobbistických kontaktů politiků patří k minimálním standardům dobře fungující demokracie. V případě fosilního průmyslu však transparentnost nestačí, jelikož jeho vliv na tvorbu energetické a klimatické politiky je sám o sobě devastační a přispívá k prohlubování klimatické krize.

Proto je potřeba uvažovat o systémových omezeních vlivu fosilního průmyslu podobně, jako se mezinárodním institucím podařilo omezit vliv tabákového průmyslu na politiku veřejného zdraví.

Navrhujeme proto pro lobbing fosilního průmyslu podobně přísná pravidla, jaká dnes uplatňuje WHO či OSN pro tabákový průmysl. Ta by zahrnovala omezení střetu zájmů v energetice, posílení transparentnosti kontaktů mezi politiky a firmami, omezení účasti zástupců fosilního průmyslu v poradních orgánech státu, zákaz propagace fosilních paliv a zpřísnění pravidel pro přechody mezi veřejnou správou a energetickými společnostmi.