Před měsícem vláda slíbila spolupráci s vědci z Učené společnosti ČR, České lékařské akademie a Agentury pro zdravotnický výzkum a deklarovala, že stojí za vědou a naslouchá odborným doporučením. Ministr Adam Vojtěch (za ANO) zároveň opakovaně zdůrazňoval, že nechystá žádné změny Národní očkovací strategie pro léta 2025—2029, kterou připravila ještě Fialova vláda.

Nyní je však zřejmé, že situace se změnila. Premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci oznámil, že vláda neschválí financování vzdělávacích aktivit v rámci této strategie.

Přínosy očkování z hlediska záchrany životů i ekonomické efektivity dokládá řada studií. V České republice přesto nadále dochází k dětským onemocněním, hospitalizacím a výjimečně i k úmrtím na infekční nemoci, jimž lze očkováním předcházet. Je proto nezbytné vyvíjet maximální úsilí k prevenci těchto onemocnění a zajistit, aby rodiče měli k dispozici srozumitelné a spolehlivé informace.

Jedním z cílů Národní očkovací strategie je proto posílení důvěry veřejnosti prostřednictvím účinných komunikačních strategií a vzdělávacích aktivit.

V rozporu s vlastním programem

V programovém prohlášení vlády stojí: „Zajistíme dostupnou a kvalitní péči pro všechny občany.“ Tomu jistě odpovídá potřeba rozšiřovat úhradu vakcín ze zdravotního pojištění tak, aby nevznikaly sociální nerovnosti.

Proti tomu se ale nejvýrazněji stavějí poslanci SPD, kteří pod záminkou úspor blokují návrhy na rozšíření úhrady vakcín pro další skupiny obyvatel a odmítají financování vzdělávacích aktivit s odůvodněním, že omezují svobodu obyvatel.

Dokument dále uvádí: „Zaměříme se na prevenci, abychom předcházeli nemocem a zlepšili kvalitu života lidí všech generací.“ Očkování patří k nejúčinnějším preventivním nástrojům: přispělo k eliminaci řady onemocnění a například dvojnásobně zvýšilo šanci dětí dožít se deseti let ve srovnání s rokem 1973.

Současně vláda deklaruje, že jejím cílem je „posílit důvěru ve zdravotnictví“ a zaměřit se na zdravotní gramotnost ve školách. Bez odpovídajícího financování však tyto záměry naplnit nelze.

Zkušenost České republiky z pandemie covid-19 ukazuje, jak zásadním problémem byla tehdy komunikace státu. Buď zcela chyběla, nebo byla natolik chaotická, že vedla ke zmatení veřejnosti, poklesu důvěry v instituce i odborníky a k posílení vlivu pseudoodborníků. Výsledkem byla nízká proočkovanost, šíření dezinformací a vyšší počet úmrtí, než bylo nutné.

Problém se přitom netýká jen široké veřejnosti. Také část zdravotníků podceňuje význam očkování, ačkoliv právě oni mohou chránit své pacienty, kteří se očkovat nemohou nebo u nich hrozí těžký průběh onemocnění či dokonce smrt. Pokud se navíc dezinformace o „škodlivých vakcínách“ šíří mezi zdravotníky, mají na veřejnost ještě závažnější dopad.

Odborné lékařské společnosti se vzdělávání zdravotníků věnují a budou v tom pokračovat, je však nutné oslovit i celou populaci. Tento prostor v minulosti částečně zaplňovaly kampaně farmaceutických firem, za nimiž ale leckdo může primárně spatřovat komerční zájmy. Je to tedy primárně stát, kdo by měl hrát klíčovou roli jako důvěryhodný zdroj informací a systematicky zvyšovat zdravotní gramotnost obyvatel.

Vládní škrty v oblasti, kde jde o ochranu jednotlivce i celé společnost, představují hazard, který se nám může velmi vymstít nejen v případě dalších pandemií.