V rámci diskuse mezi kandidáty do Senátu Parlamentu ČR za obvod Praha 6 prohlásil František „Čuňas“ Stárek (za ODS), že jej ke kandidatuře motivovaly vstup oligarchů do politiky a ubývání svobody v důsledku státního sociálního inženýrství . Nad tímto prohlášením a ostatně i nad celou jeho kandidaturou by bylo možné mávnout rukou a nevěnovat jim pozornost — výroky Františka Stárka nebývají intelektuálními perlami a jako kandidát do Senátu nemá tento bývalý „androš“, posléze zaměstnanec BIS a následně ÚSTR, šance příliš vysoké. Přesto se domnívám, že by to byla chyba, neboť Stárek skutečné pojmenoval dva jevy, které problematizují politiku ČSSD i levice obecně a které by se jí brzy mohly vymstít.

Prvním jevem je poněkud schizofrenní vztah ČSSD vůči hnutí ANO 2011 a zejména vůči jeho předsedovi, Andreji Babišovi. ČSSD se často (ve volební kampani je to zvláště patrné) vymezuje vůči hnutí ANO, vůči destrukci politična, kterou toto hnutí programově prosazuje, vůči krokům Andreje Babiše coby ministra financí i vůči jeho podnikatelským aktivitám (včetně prosazování omezující legislativy, která pasuje na případ Andreje Babiše — podle ČSSD — zřejmě jenom čirou náhodou). Na druhou stranu je to ale právě ČSSD, kdo umožnil hnutí ANO účast ve Vládě. A je to ČSSD, která ochotně přijala pozvání hnutí ANO k vytvoření koalice na pražském magistrátu.

Na jednu stranu těžko ČSSD tyto koalice vyčítat. Mandáty byly rozdány voliči a politika je uměním možného. Vznášení radikálních principiálních argumentů a stylizace Andreje Babiše do pozice největšího nepřítele (například v podobě zlého vlka z pohádky o Červené Karkulce) ovšem působí tváří v tvář těmto koaličním spolupracím jako pokrytecké, účelové a nedůvěryhodné.