Třináctého prosince nechal běloruský prezident Alexandr Lukašenko deportovat z Běloruska na Ukrajinu s pytli přes hlavy další skupinu „osvobozených“ politických vězňů. Lepicí pásku, kterou měli vězni svázané ruce namísto spěšně sundaných pout, odstřihli při překročení bělorusko-ukrajinské hranice až ukrajinští pohraničníci.

Proces osvobozování politických vězňů probíhá od roku 2021 paralelně s neustávajícím proudem represí. Osvobozování může mít dvě formy. Jednou je osvobození na základě žádosti o Lukašenkovu milost. Děje se tak soukromě, v malých skupinách při státních svátcích a osvobození pak mají možnost zůstat v Bělorusku. Naposledy se to stalo 30. prosince loňského roku. Druhým způsobem je propuštění na základě seznamů administrativy Donalda Trumpa. V tomto případě jsou političtí vězni vyváženi ze země bez pasů, takže nelze v pravém slova smyslu hovořit o osvobození.

V roce 2025 bylo ze země násilně deportováno 189 vězněných běloruských občanů, jimž byly zároveň zabaveny pasy. Šokující byl zvláště případ politika Mikoly Statkeviče. Ten 16. září vyrazil dveře autobusu, který ho odvážel z Běloruska, a zůstal v neutrální zóně na bělorusko-litevské hranici. Po několika hodinách, když nadále odmítal opustit vlast, běloruské bezpečnostní složky Statkeviče odvezly zpět do Běloruska. Místo jeho věznění je dodnes neznámé.

Třináctého prosince bylo propuštěno 123 politických vězňů, z nichž v následujících dnech dorazila většina do Polska, několik do Litvy a nejméně tři požádali o politický azyl v Německu. Mezi osvobozenými je mnoho známých jmen: laureát Nobelovy ceny Ales Bjaljackij, politici Marija Kalesnikava, Viktar Babaryka a Paval Sevjaryněc, novinářka Marina Zolotova, politolog a vědec Aljaksandr Fjaduta, advokát a spisovatel Maksim Znak. Každopádně jde jen o zlomek běloruských politických vězňů. Podle centra pro lidská práva Vjasna zůstávalo k 30. prosinci 2025 v Bělorusku 1131 politických vězňů.

Obchod s lidmi je Lukašenkova oblíbená praktika. Nejznámější případ bylo se odehrál v roce 2011, kdy byli po dlouhých jednáních s EU propuštěni aktivní účastníci masových protestů z roku 2010.

V roce 2025 je kontext odlišný. Donald Trump vnímá Lukašenka jako další kontakt v jednáních s Putinem a zároveň chce vystupovat v roli mírotvůrce. S ambicí na zisk Nobelovy ceny cenu sbírá „nobelovské portfolio“, k čemuž patří i osvobození nositele Nobelovy ceny Bjaljackého. Není náhodou, že pouze Bjaljackij byl 13. prosince dopraven přímo do Vilniusu na americké velvyslanectví, zatímco ostatní vězni byli vyhoštěni na Ukrajinu.

Běloruský autoritářský vůdce na tuto hru přistupuje, neboť tím znovu získává jistou důležitost na světové scéně a zároveň demonstruje určitou nezávislost na Putinovi. Když byl 21. června 2025 propuštěn Lukašenkův osobní nepřítel Sjarhej Cichanouski, bylo to signálem, že běloruský režim je připraven hrát tuto hru ve velkém.

V září USA oznámily zrušení sankcí proti běloruské národní letecké společnosti Belavia. Již v prosinci americké vedení uznalo za nezákonné sankce, jež Bidenova administrativa uvalila na export běloruských hnojiv, zejména potaše, což de facto znamená i zrušení sankcí na export této průmyslové produkce z Ruska.

Tyto změny znamenají opravdu mnoho pro běloruskou ekonomiku. Lukašenko využívá situaci: celý svět očekává ukončení války na Ukrajině a diktátor se chce včas „očistit“, znovu se stát partnerem, přítelem a rádcem nejvýznamnějších politiků světa. Trump mu věnuje tweety a první dáma USA píše dopisy. To, že Lukašenkův režim má na rukou desítky zabitých občanů, z nichž po některých nezbylo ani stopy, se zdá být zapomenuto.

Nepodléhejme iluzi, že se Lukašenkův režim mění k lepšímu

Lukašenko skutečné motivy propouštění politických vězňů neskrývá. Státní média je však maskují: uvádějí humanitární důvody, prý jde o slučování rodin, „prezident omilostnil zločince“ a tak dále. Zároveň nikdo nekomentuje fakt, že občané Běloruska jsou jednoduše deportováni bez pasů ze země.

Běloruské demokratické síly přirozeně osvobození vězňů vítají. Svjatlana Cichanouskaja a politici jí blízcí, jako například bývalý ministr a diplomat Pavel Latuška, zdůrazňují, že osvobození je „výsledkem tlaku na režim“. Nicméně, co přesně je tento tlak a kdo ho konkrétně uplatňuje, není jasné. Jak vidno, sankční politika Evropské unie za pět let situaci nezměnila a například novinář Andrej Poczobut, o jehož osvobození usilovalo ještě minulé polské vedení, je stále ve vězení.

Lídryně běloruské opozice Cichanouskaja 13. prosince prohlásila: „Dnes bylo osvobozeno 123 politických vězňů, nezákonně na dlouhou dobu zbavených svobody… Pro jejich blízké a rodiny to znamená dlouho očekávaný okamžik úlevy. Vítáme každého z nich na svobodě. Ale zároveň máme na paměti, že v běloruských věznicích stále zůstávají stovky politických vězňů. A dokud nebude osvobozen poslední z nich, tato radost nebude úplná.“

Navzdory tomuto prohlášení kanceláři Cichanouské chybí jakákoliv aktivní strategie. Zaměstnanci kanceláře pouze reagují na dění a snaží se vyhovět momentálním očekáváním a reakcím běloruské emigrace. Když se v letech 2023—2024 v prostředí běloruských demokratických sil ozývaly hlasy, jež vyzývaly k zahájení jednání s Lukašenkovým režimem a k urgentnímu osvobozování vězňů výměnou za zrušení části sankcí, Cichanouskaja to odmítala jakožto zradu. Nyní se o tom snaží nemluvit.

Je zřejmé, že vše, co se nyní děje, je výhodné pro Lukašenka — žádný humanistický motiv v tom není. Mimořádná zbabělost běloruského diktátora, kvůli níž represe neustávají ani na den, vedla k úplnému zničení občanské společnosti v Bělorusku a ke změně celého systému vztahů uvnitř země. V nucené emigraci po celém světě se nachází nejméně půl milionu Bělorusů. Nestačí tedy jen hledat cesty k osvobození současných politických vězňů, ale také k zastavení politických represí v Bělorusku.

Osvobození politických vězňů totiž v žádném případě není důkazem pozitivní evoluce režimu a nesmíme připustit, aby se tím Lukašenkův režim jakkoli legitimizoval. Každopádně je ale nutné i nadále využívat Lukašenkovy ambice k co nejrychlejšímu osvobození co největšího počtu politických rukojmí, protože situace vězňů v Bělorusku zůstává strašlivá.

Do tohoto procesu by se měla zapojit Evropská unie, která je nyní převážně pasivním pozorovatelem a spoléhá jen na politiku sankcí, jejíž efektivita je přinejmenším sporná. Pokud si Evropská unie přeje svobodné, evropské a progresivní Bělorusko, pak si konečně také musí přiznat, že její politika během posledních pěti let nepřinesla žádné pozitivní výsledky. Je tedy nejvyšší čas přijít s novou, skutečně účinnou strategií.