"Ale v tomto okamžiku křesťanství přináší oproti antickým myšlenkovým světům něco navíc. Bůh se stal člověkem, plnost vstoupila do omezenosti, duchovní neohraničenost do jednoho těla. To je vlastní smysl a nejhlubší tajemství Vánoc a celého křesťanství."

"Plnost vstoupila do omezenosti..." Krásný příměr. Ano, už od samotného počátku evropského myšlení je tematizován tento vztah, tento protiklad mezi (hypoteticky?) úplným a dokonalým světem na straně jedné, a omezeným a deficitním na straně druhé. Už Anaximandros - tedy ten úplně první antický myslitel jehož myšlenky se nám alespoň ve fragmentech dochovaly - předurčil se svým obrazem božského, neohraničeného apeiron celé další dějiny evropského filozofického (a dost možná i teologického) myšlení. Připomeňme si v krátkosti jeho myšlenkový model.

Na jedné straně tedy stojí stojí božské, dokonalé apeiron ("bez hranic"), ve kterém je obsaženo vše jsoucí - ale v dokonalé božské harmonii, v naprosté jednotě, neexistují zde žádné vnitřní konflikty. Ovšem - toto apeiron, právě protože je bez hranic, nejen navenek ale i uvnitř, je vnitřně amorfní. Nemohou v něm existovat žádné předměty materiálního světa. (V tomto ohledu je ovšem nutno konstatovat, že toto napohled natolik dokonalé, absolutní apeiron je přece jenom deficitní - nemá žádnou předmětnou, a tedy žádnou reálnou existenci. Nanejvýš jako jakási matečná tekutina, ze které se teprve musí zrodit jsoucí, předmětný svět.)

A protože je toto božské apeiron v tomto smyslu deficitní, nejenže mohou, ale přímo m u s e j í se z něj zrodit, z něj vystoupit předměty jsoucího světa. Které ovšem po tomto vystoupení z božského apeiron ztrácejí jeho dokonalost, jeho jednolitost, jeho harmonii - a v důsledku této své omezenosti spolu navzájem vstupují do konfliktů a střetů. Jak to Anaximandros opisuje, "páchají na sobě bezpráví", a jsou za to trestány tím, že "podle řádu času" opět zanikají, aby se vrátily do původního matečného apeiron.

Co je na tomto modelu pro nás rozhodující? Právě ten základní rozdíl, že toto jednolité apeiron je pojímáno jako naprosto dokonalé, božské, zatímco předmětný jsoucí svět (včetně nás lidí samotných) je zde představován jako principiálně nedokonalý, omezený, plný konfliktů. To jest: tento model je sám o sobě zásadně n e r o v n o v á ž n ý. Což má pak dramatické důsledky pro sebesrozumění samotného člověka. Ve srovnání s touto božskou sférou se on takto nutně ocitá v trvalé pozici něčeho méně hodnotného, neřkuli přímo něčeho méněcenného.

Ale přesto - pro člověka není ještě zcela všechno ztraceno. Člověk má totiž k dispozici alespoň určitou možnost nalézt cestičku k oné sféře božské dokonalosti. A to sice buďto cestou víry, anebo cestou filozofického poznání. Mezi těmito dvěma cestami ale existuje jeden zcela zásadní rozdíl.

Totiž - teoreticky vzato, obě cesty jsou otevřeny každému člověku. Jenže - cesta víry je nesrovnatelně přístupnější. Na cestu víry se může vydat skutečně každý. Ne že by tato cesta byla snadná, pokud je pojímána vážně a odpovědně; její velkou výzvou je především mravní zrání dotyčného jedince.

Ale cesta filozofického poznání - ta je ještě řádově obtížnější. Jako klasický příklad a vyobrazení této cesty může platit Platónova "Hostina", kde jeho Sokrates dokládá krok za krokem, jak hledající duše stoupá od nejnižších forem vnímání dokonalosti bytí (od čistě tělesné touhy po lásce) až k formám nejvyšším, nejsubtilnějším, až k poznání nejvyššího Dobra, které je zároveň nejvyšší Láskou a nejvyšší Krásou. Je zde ale možno vidět, jak krajně obtížná a daleká je tato cesta, a prakticky pouze ten kdo je zběhlý ve filozofickém myšlení může doufat že se mu podaří dospět až na její samotný konec.

To je tedy rozdíl v míře přístupnosti - předpokládaných - sfér božské dokonalosti cestou víry a cestou filozofického poznání. Ale je tu ještě jeden velmi významný rozdíl.

Připomeňme si: v obou případech je to společné, že božská sféra je chápána jako něco nekonečně dokonalejšího nežli vezdejší, jsoucí svět. Tedy - svět "neomezenosti" stojí vysoko nad světem "omezenosti". Ale jak píše Filip Ooutrata "podle křesťanské víry se ve vtělení stal Bůh člověkem se vším všudy". Tím má být řečeno, že prostřednictvím osoby Ježíše nakonec přece jenom došlo k propojení sféry božské a sféry pozemské, a člověku se dostalo milosti alespoň základního přímého kontaktu se sférou božskou.

Je to bezpochyby zajímavé řešení problému vztahu - dozajista ve svých možnostech omezeného - člověka a hypoteticky neomezené božské sféry. Jenže, tento křesťanský model sám není zcela prost problematických momentů. Za prvé, podle křesťanské věrouky měl být Ježíš "Bohem a zároveň v plné míře člověkem" - to se sice snadno a lehce napíše, ale jak je možno si tuto podvojnou existenci reálně představit? Je skutečně možno být zároveň "obyčejným", tedy profánním člověkem, a zároveň absolutní božskou bytostí? Tyto pochybnosti pak ještě narůstají, když zjistíme že evangelia podávají Ježíše prakticky výhradně pouze v jeho stylizované rovině božské; zatímco je jen několik velice málo míst, kde i sám Ježíš náhle projevuje určité projevy přirozeně lidského jednání.

A za druhé (a především zde se ukrývá hlavní problém): ten původní asymetrický vztah mezi "dokonalou" sférou božského bytí na straně jedné, a sférou "omezeného" profánního lidského bytí, tento asymetrický vztah je zde pouze poněkud zmírněn, ale nikoli odstraněn. Totiž - i tento kontakt mezi lidským a božským přichází výhradně výsostným aktem shora; člověk sám zde nakonec setrvává v pozici pouze pasivní, kdy tedy pouze přijímá poselství, zvěstování z oné vyšší, nadřazené sféry, na kterou ale on sám i nadále nemá žádný dosah.

A proto se v tomto srovnání nakonec přece jenom poněkud otevřenější (a téměř by se i dalo říci: "demokratičtější") jeví ona cesta sokratovsko-platónská: ano, i zde sice přetrvává principiální asymetrie mezi světem božské dokonalosti na straně jedné a světem pozemské omezenosti na straně druhé. Nicméně: je to člověk sám, kdo zde vládne dostatečným potenciálem k tomu, aby se svým v l a s t n í m úsilím vypracoval až k poznání těchto nejvyšších sfér božského bytí, božského Dobra.

Totiž: v tomto řeckém modelu - přes všechnu nerovnost obou sfér - existuje něco, co je jim oběma principiálně společné, a co je tedy činí navzájem kompatibilními. Tímto společným fundamentem není nic jiného nežli - klasický řecký l o g o s. Tento "logos" - nebudeme zde zabíhat do přílišných podrobností jeho až téměř nekonečné mnohovýznamovosti, ale v krátkosti je možno říci, že svět božský je ve své absolutní dokonalosti v prvé řadě světem r o z u m n ý m; a člověk tím že užívá svůj rozum má principiálně přístup i k oněm - napohled nekonečně vzdáleným - božským výšinám. Oproti tomu v křesťanství tento řecký logos prakticky zcela absentuje; jeho křesťanská alternativa, totiž "Duch svatý" je opět něco jenom výsostně božského, k čemu obyčejný smrtelník nemá žádný vlastní přístup.

Tak tolik tedy asi pro tuto chvíli k tomu, jak si lidé představují svůj vlastní svět na pozadí předpokládané sféry absolutní (božské) dokonalosti, a jak si vykreslují své možné cesty k tomuto druhému světu.

„Člověk sám zde nakonec setrvává v pozici pouze pasivní, kdy tedy pouze přijímá poselství, zvěstování z oné vyšší, nadřazené sféry, na kterou ale on sám i nadále nemá žádný dosah.“

---------------

Pane Poláčku, Marie mohla to poselství klidně odmítnout, mohla říct, že se na to necítí, že ji Josef bude pravděpodobně považovat za lehkou ženu, opustí ji a ona pak jako svobodná matka skončí ukamenováním. Mohla prostě říct, že v tuhle bláznivou možnost nemá dost důvěry, že tomu nevěří a že si raději chce svůj život zachránit.

Marie ovšem s tím návrhem „vyšší nadřazené sféry“ odvážně souhlasila (měla v ní důvěru a proto se o svůj život nebála), takže i ona sama pak na tuto „sféru“ nějaký dosah tedy, pane Poláčku, měla. V opačném případě by si vyšší sféra to narození spasitele musela zařídit nějakým jiným způsobem.

Pane Nusharte, dost dobře mi není jasné jak by Marie v tehdejší době (tedy bez možností plánovaného rodičovství) mohla "odmítnout" své těhotenství. Ona prostě neměla jinou alternativu nežli své těhotenství přijmout tak, jak k ní přišlo. Sám Josef pak asi těžce váhal mezi volbou Marii zapudit, anebo ji přijmout i s jejím těhotenstvím; naštěstí se nakonec rozhodl pro to druhé.

Alespoň takto vyhlíží celá záležitost z hlediska profánních, reálných dějin. Že následovníci Ježíše (už po jeho smrti) na tuto příliš profánně se jim jevící událost jako ozdoby na vánoční stromek navěsili ornamentické příběhy o "zvěstování", o andělech a o "Duchu svatém", to už je součástí historie jiné. Sice svým způsobem také reálné, nicméně ryze teologické.

Jen tak pro zajímavost: podle anket mezi německými křesťany na neposkvrněné početí Panny Marie věří jenom jejich malá minorita (!); a dokonce i na božský původ Ježíše věří méně nežli polovina.

-----------------------------------

Takto se tedy celá záležitost jak řečeno jeví z hlediska profánní historie, respektive z hlediska střízlivého, skeptického rozumu moderní doby. Nicméně - sám jsem chtěl k celé záležitosti připojit ještě jeden dodatek, totiž jak důležitá, a vlastně stále ještě nezastupitelná je role právě této křesťanské historie i pro dnešního člověka.

Vraťme se k tomu, co je ústředním jádrem úvah F. Outraty: totiž že křesťanství upírá zrak člověka k chápání, vnímání dokonalosti celku, tedy k celistvosti našeho žití a bytí.

Což o to, i u dnešního člověka je jeho život do značné míry ovládán toužením po dokonalosti: každý touží dosáhnout pro sebe dokonalého štěstí, mít dokonalý automobil, mít dokonalou přítelkyni. Jenže - to všechno jsou "dokonalosti" pouze partikulární. To co se v těchto partikulárních, profánních "dokonalostech" ztrácí čím dál tím více, to je právě onen cit pro úplnost, pro celistvost veškerého bytí, pro jeho - duchovní, transcendentální - dokonalost. A zopakujme ještě jednou - i v současné době je to (alespoň v našich zeměpisných šířkách) - stále ještě víceméně pouze křesťanství, které stále ještě udržuje alespoň nějaké povědomí o této nepartikularistické, neprofánní, transcendentální dokonalosti veškerého bytí.

„Podle anket mezi německými křesťany na božský původ Ježíše věří méně nežli polovina.“

----------------------

Pane Poláčku, zkuste si představit, že byste někde narazil třeba na větu:

„Podle anket mezi německými klimatology jich na antropogenní změnu klimatu věří méně než polovina.“

Předpokládejme na chvíli, že by to z faktického hlediska byla pravdivá informace. Co byste si v takovém případě myslel o té větší polovině klimatologů, kteří by podle těchto anket nevěřili, že globální změna klimatu je způsobena člověkem? Jednalo by se podle vás ještě o klimatology? [Podle mě samozřejmě ano, nicméně domnívám se, že podle vás by se o klimatology už nejednalo.]

S křesťanstvím to máte podobně: Přece ten úplně nejdůležitější definiční znak, kterým se křesťanství odlišuje například od judaismu (ale i od islámu), je právě ta víra v božský původ Ježíše. Jestliže tedy tuto víru v božský původ Ježíše někdo nesdílí, nejedná se tím pádem o křesťana, ale možná třeba o konvertitu k judaismu (pokud by se usilovně věnoval jeho studiu a byl by přijat židovskou obcí).

Můžeme tedy, pane Poláčku, bez nadsázky říci, že v božský původ Ježíše věří 100% německých křesťanů.

Takže pane Nusharte podle Vás může být dobrým křesťanem jenom někdo kdo s železným přesvědčením věří v božský původ Ježíše?

Jen tak pro zajímavost: ten houfec Ježíšových přívrženců který ho doprovázel na jeho cestách - byli to podle Vás "dobří křesťané", či nikoli?

V té době totiž o tom, že Ježíš by měl být "Boží syn", nebylo ještě nic známo; a není žádného přesvědčivého důkazu o tom, že on by se sám za takového považoval, kromě zcela obecného smyslu že všichni lidé jsou tak nějak "děti Boží". On sám se opakovaně označoval za "Syna člověka" - což je sice také postava z židovské mytologie, ale se "Synem božím" nemá naprosto nic společného.

Rád bych, pane Poláčku, upřesnil že s vámi nechci vést spor o to, zda Ježíš je či není božského původu (jinými slovy — zda Ježíš je či není Synem Božím). To je totiž otázka víry, což znamená, že člověk tomu buď věří, nebo nevěří, ale rozumový spor se o to vést spíše nedá.

Nevedu s vámi tedy spor o Ježíšovo božství (o to, zda Ježíš je Synem Božím) ale o to, zda víra v toto Ježíšovo božství (a tedy nikoliv jeho rozumový důkaz) je či není zcela základním definičním znakem křesťanství.

Vedeme podle mě tedy spor například o tuto otázku: Pokud by víra v Ježíšovo božství zcela základním definičním znakem křesťanství nebyla, čím by se potom křesťanství od judaismu vlastně odlišovalo?

Pane Nusharte, i jakožto přesvědčený ateista si troufám tvrdit, že svým lpěním na božském původu Ježíše se zcela míjíte s nejvlastnější podstatou křesťanství. Tedy - pokud pod (autentickým) křesťanstvím míníme tu zvěst, tu výzvu kterou (napřed svým soukmenovcům, poté zprostředkovaně do světa lidí vůbec) vnesl Ježíš Nazaretský.

Ježíšovým cílem, středobodem jeho veškerého úsilí naprosto nebyla nějaká nová víra (ve smyslu zbožňování té či oné božské bytosti). Přesně naopak, jak známo on už své současníky káral za to, když se modlí příliš okatě, když svou víru demonstrují na veřejnosti příliš viditelně.

Ježíš - a to je vždy nutno mít na paměti - vyšel ze své duchovní iniciace u Jana Křtitele; a veškeré působení tohoto mravokárce je možno shrnout do jedné jediné výzvy: "Obraťte se!" To jest: smyslem a konečným cílem veškerého působení Jana Křtitele byla mravní obroda tehdejší společnosti, tehdejšího člověka.

V tomto smyslu je tedy nutno chápat i veškerou činnost Ježíše Nazaretského. Ano, on dalece přerostl svého učitele, zatímco u Jana Křtitele cestou k mravní obrodě byla striktní askeze, u Ježíše tento mravní obrat měl mnohem subtilnější, a především nesrovnatelně duchovnější charakter. Ale - a to je rozhodující - i pro Ježíše byl pravým jádrem jeho učení tento mravní obrat, a nikoli to aby ho lidé zbožňovali jakožto nějakého "nového Boha".

Ovšem - na straně druhé je stejně tak fakt, že toto Ježíšovo mravní učení se mohlo s takovou silou rozšířit v reálném světě právě proto, že byl svými následovníky obdařen božským statusem. Zkrátka, nedá se nic dělat, ale je tomu tak: lidé se daleko spíše nechají strhnout vírou, nežli nějakými (víceméně racionálně odůvodněnými) mravními apely.

Pro srovnání: takový Aristoteles ve své "Etice" také vytvořil velice důsledný mravní kodex; jenže jeho suchopárné filozofické výklady (jakkoli precizně odůvodněné) nemohly mít reálný potenciál oslovit širší okruhy běžné populace. A i sám Sokrates sice dokázal své posluchače strhnout svým charismatem, snad až k vyslovené extázi - ale protože jeho působení nebylo podepřeno příslušnou vírou, zůstaly účinky jeho mravního učení omezeny víceméně na jeho bezprostřední posluchače.

Ostatně, na podobný problém narážel i samotný Ježíš. Jeden můj známý mi kdysi citoval jeden - údajný - Ježíšův výrok (soudím že ho ten můj známý vyčetl z nějakého apokryfního evangelia), kde se Ježíš obrací na své ovečky: "Když už mi nerozumíte, tak mi alespoň věřte!"

Je sice značně pochybné že by tento výrok byl autentický; nicméně naprosto dokonale vystihuje reálný stav věcí. Jak řečeno už samotný Ježíš musel znovu a znovu bojovat s nepochopením u svých posluchačů, když se jim snažil zprostředkovat potřebnost a nutnost jejich hluboké a všeobsáhlé mravní proměny. Tím spíše pak po jeho smrti, bez jeho bezprostředního působení, by jeho učení s největší pravděpodobností časem zaniklo.

Byl to tedy svým způsobem geniální počin od jeho učedníků, když ho po smrti pozvedli do božského statusu. (Ať už tak učinili úmyslně, nebo spontánně.) Je možno prakticky s jistotou konstatovat, že jedině tímto činem umožnili vítězný postup křesťanské zvěsti do světa. Právě tím že z "pouhého" mravního apelu učinili předmět víry. Lidé tehdejší - existenčně i existenciálně velmi nejisté, velmi náročné - doby se přimkli k nové víře ne pro její původní mravní, mravně obrodný impuls, nýbrž především pro její jiné aspekty, zřejmě v prvé řadě pro vyhlídku na život věčný. A tu původní mravní výzvu přijali spíše jenom jako jakýsi nezbytný "přívažek".

Pokud tedy otázka zní, zda víra v božský původ Ježíše je konstitutivní, neopominutelnou součástí křesťanství, pak je nutno jasně rozlišit, zda hovoříme o křesťanství v jeho původním, ježíšovském smyslu, anebo o křesťanství praktikovaném, tak jak se stalo žitou realitou pro lidové masy napřed v Evropě, a poté - spolu s teritoriálními expanzemi Evropanů - i v dalších regionech tohoto světa. Pro toto reálně praktikované křesťanství byla víra v božský původ Ježíše ovšem naprosto neodmyslitelná součást.

Ovšem, samotným závěrem je možno se ještě vrátit k otázce, zda křesťan současné racionalistické doby, který tento svůj žitý racionalismus stále méně dokáže bez rozporu sloučit s určitými křesťanskými dogmaty, jestli přestává být pravým křesťanem jenom proto, že už nedokáže věřit v neposkvrněné početí Panny Marie a v božský původ Ježíše. Pokud trváme na tom že prapůvodním jádrem a smyslem Ježíšova působení byla všeobsáhlá mravní proměna člověka, pak přihlášení se k této křesťanské zvěsti naprosto nemusí být vázáno na víru v takovéto nadpřirozené fenomény obsažené v tradiční křesťanské teologii.

No, vidím, že se té debatě o (fenoménu) božství nevyhneme. Tak tedy dobře:

Proč by — proboha — pro Boha měl být nějaký problém narodit se jako člověk ženě, která nepoznala muže, nechat se ukřižovat a třetí den vstát z mrtvých? Musí se snad Bůh chovat konformně pouze tak, jak si lidé představují, že se správný bůh má chovat? Nemůže se snad chovat jak chce, třeba i „nesmyslně“ tak, aby to člověku připadalo zcela bláznivé a smysl to dávalo (jak i vy sám podotýkáte) až ze zpětného pohledu? Sám přece píšete, že „je možno prakticky s jistotou konstatovat, že jedině tímto činem byl umožněn postup křesťanské zvěsti do světa“. Tím spíše musí být přece i té „vesmírné inteligenci“ jasné, že (jak i vy sám píšete) „lidé se daleko spíše nechají strhnout vírou, nežli nějakými (víceméně racionálně odůvodněnými) mravními apely“.

Otázka tedy zní:

Měl by se Bůh projevovat jen podle lidských představ, nebo může myslet a jednat zcela samostatně? Měl by se chovat jenom tak, jak si lidé myslí, že se na správného boha sluší, nebo jako bůh může „jíst s (obyčejnými) celníky a hříšníky“, může se narodit ženě ne úplně podle všech pravidel, která platí pro člověka, nechat se odsoudit davem i tehdejšími elitami společnosti, zemřít na kříži jako mnoho jiných obyčejných lidí v té době a třeba i zase pak třetí den vstát a založit tím (de facto?) tradici křesťanství? Je duše člověka přístupná spíše skrze racionálně odůvodněné mravní apely, nebo spíše skrze bláznivý a dost neuvěřitelný lidský příběh?

Ale mohl by vůbec Bůh, který by poslušně podléhal lidské konformitě, být vůči lidem zároveň i mravokárcem?

Přeji vám, pane Poláčku, všechno dobré do nového roku.

Ale jistě, pane Nusharte, Bůh (respektive bohové) se může chovat i velice nekonformně. Například řecký bůh Zeus se ohledně plození svého potomstva choval značně "nekonformně", celou řadu potomků zplodil s pozemskými ženami. Jediný rozdíl spočíval v tom že při tomto aktu oplodnění byl Zeus sám fyzicky přítomen (ať už v jakékoli podobě, například v podobě zlatého deště); zatímco bůh křesťanský (anebo to byl v té době stále ještě Jahve, Bůh židovský?...) tak učinil jaksi jenom čistě duchovní cestou.

Nicméně, pane Nusharte, celá záležitost stojí poněkud jinak. Především se jeví být extrémně nepravděpodobným, že by Marie - ještě předtím nežli si ji z její rodiny odvedl Josef - "nepoznala muže". Daleko věrohodnější se jeví ta verze, že - při vyhlídce že má být pro(v)dána za mnohem staršího muže, tato mladičká dívka zřejmě ještě stačila strávit osudovou noc s někým zcela jiným; zřejmě s někým kdo byl jejímu srdci mnohem blíže.

Takto to zřejmě také pochopil sám Josef, a odtud také pramenil jeho hněv. A stejně tak byla tato historie zřejmě vnímána i celým okolím Josefa a Marie.

Nicméně i Vám pane Nusharte děkuji za Vaše novoroční přání; i Vám přeji mnoho úspěchů v nastávajícím roce.

Máte v případě této věrohodnější verze událostí nějaké vysvětlení také pro to, aby tedy vešlo ve všeobecnou známost, že Josef není Ježíšovým biologickým otcem? Vědět to mohli pouze Josef a Marie, ale pokud by události proběhly tak, jak jste naznačil, nebylo v zájmu ani jednoho z nich to někde rozhlašovat.

Pane Nusharte, o tom kdy a za jakých okolností se Josef dozvěděl o Mariině očekávaném slehnutí jsou dány natolik nejisté zprávy, že je zde sotva možné něco tvrdit s plnou odpovědností. Ale - v každém případě toto Mariino těhotenství pro Josefa přišlo zjevně naprosto nečekaně - a je tedy sotva představitelné že by tato událost nebyla stejně překvapivou i pro širší příbuzenstvo Josefa, případně pro jeho sousedy. Zkrátka, jak známo z obecné zkušenosti, záležitosti tohoto druhu se nakonec nikdy neutají.

Existuje, pane Poláčku, vysvětlení, které plně vyhovuje vašim požadavkům, a přesto se klidně obejde bez spekulací o údajných Mariiných eskapádách:

Informace zpochybňující Josefovo otcovství může pocházet až z druhé poloviny (či z konce) 1. století a za Ježíšova života tedy možná vůbec nevznikla potřeba tu otázku otcovství nějak veřejně propírat.

Teprve až ve druhém století (například u Celsa – prostřednictvím zachovaného Origenova spisu Contra Celsum) totiž můžeme zaznamenat polemiky okolo toho, kdo je Ježíšovým otcem.

Pane Nusharte, ono není ani tak rozhodující kdy se i v rámci křesťanství začalo pochybovat o údajném božském původu Ježíše; mnohem zajímavější by bylo vědět, kdo a kdy s takovýmto tvrzením vlastně vůbec poprvé vystoupil.

V každém případě je možno považovat za vysoce pravděpodobné, že o tomto "božském původu" Ježíše nic nevěděla jeho vlastní rodina, a to včetně jeho matky Marie. Neboť byla to - jak dokládají samotná evangelia - právě tato rodina, která s krajním despektem hleděla na to že Ježíš, místo aby jak se sluší a patří založil vlastní rodinu a řádně se o ni staral, tak místo toho se potlouká někde po kraji a hlásá své podivné a heretické názory. Tento rodinný rozkol dospěl dokonce tak daleko, že vlastní rodina chtěla Ježíše prohlásit za blázna! A teď: je vůbec možno závažně uvažovat o tom, že by se takto přezíravě k Ježíšovu veřejnému působení stavěla rodina, která by měla vědomost o tom že za jeho veřejným působením stojí jeho božský původ?...

Zkrátka, pane Nusharte, je možno prakticky s jistotou vycházet z toho, že onen mýtus o "božském původu Ježíše" je mnohem pozdějšího data, to jest že vznikl až po jeho smrti, a že má původ někde zcela jinde nežli v jeho vlastní rodině (která by to přece musela vědět z první ruky).