Setkání prezidentů Visegrádské čtyřky, kterou tvoří Maďarsko, Polsko, Slovensko a Česká republika, dominovala obecná prohlášení. Bylo tomu tak proto, že čtyři země se neshodnou na jednotných postojích k válce na Ukrajině a na společném postupu v oblastech, v nichž by jednotné být měly, pokud chtějí mít skutečný vliv v Evropské unii, jejíž jsou součástí.

Z obecných prohlášení, která zazněla, lze zmínit, že V4 prý zůstává důležitým prostředkem pro kulturní výměnu a konkurenceschopnost v Evropě nebo že V4 by měla být silným blokem, který je schopný si vzájemně pomáhat vojensky, obranně, ale i infrastrukturně či průmyslově. V4 by měla prý též společně hledat opatření před dopady umělé inteligence na občany.

Jeden z klíčových výstupů summitu prezidentů V4 pak zněl, že země Visegrádské čtyřky toho nadále více spojuje, než rozděluje. Má se tím zřejmě na mysli společná středoevropská historie či čtyři dekády komunistického režimu pod dozorem Sovětského svazu. Možná i podobné zkušenosti při budování demokracie a tržního hospodářství po roce 1989 nebo vzpomínky na období skutečně produktivní spolupráce zemí Visegrádu v době, kdy společně usilovaly o vstup do Evropské unie a NATO.

To, co země Visegrádské čtyřky skutečně spojuje, leží ale bohužel pod povrchem oné údajně sdílené historie mnohem hlouběji. Z Rakouska-Uherska si všechny přinesly nedůvěru k politickým institucím a nadnárodní spolupráci — to vše kořeněné silným nacionalismem. V meziválečném období se Polsko a Maďarsko rychle staly diktaturami. Československo sice toto období přežilo jako demokracie, ale druhá republika po mnichovském diktátu měla i fašistické rysy. Slovensko se přitom po obsazení země nacistickým Německem fašistickým státem skutečně stalo.

Maďarsko i Slovensko byly po většinu 2. světové války spojenci Hitlerova Německa. Česká část bývalého Československa skončila v německém protektorátu, který až na výjimky odporem k nacistické nadvládě právě neproslul. Jako jediné z dnešních zemí V4 se Hitlerovi postavilo Polsko, jen aby bylo semleto společným postupem Německa a stalinského Sovětského svazu.

Ani na společné zkušenosti s komunismem není téměř nic, co by se dnes dalo produktivně využít. Snad jen opozice občanské společnosti vůči režimu v různých obdobích a snahy o demokratizaci, které přišly v každé z dnešních zemí V4 v různých obdobích a byly brutálně potlačeny Moskvou.

Nedůvěra k liberální demokracii

Jak už bylo řečeno, z výše popsané historie zdědily všechny čtyři země, které dnes tvoří Visegrádskou skupinu, především nedůvěru k institucím státu, který sloužil především různým diktaturám.

Dědictvím Rakouska-Uherska je cosi, co Robert Musil nazval Kakánií. Co Kakánie byla, shrnul kdysi výstižně brilantní český politický komentátor Jiří Hanák: „Všechno v ní současně trochu bylo i nebylo. Byla liberální, ale ne zase moc liberální. Byla klerikální, ale ne zase moc klerikální. Rozvíjela průmysl, ale ne přehnaně. Dávala peníze na armádu, ale jen tak, aby nebyla silná. Atd.“

Kdybychom tento popis chtěli použít pro země dnešní V4, nebyli bychom daleko od pravdy. Důkazem toho, že ona zvláštní politicko-byrokratická patologie, která charakterizovala pozdní Rakousko-Uhersko, je s námi do jisté míry dodnes, je ostatně dnešní Rakousko, které do Visegrádské skupiny nepatří. Přesto se jeho politická kultura dost podobá té u postkomunistických sousedů.

Polsko a Maďarsko, jak stojí výše, spojuje i zkušenost meziválečného autoritářství, které rychle nahradilo demokracii. A Maďarsko a Slovensko pak i otevřené přijetí fašismu během 2. světové války.

A pak je zde společná zkušenost s komunistickou diktaturou. Jedním ze skutečně společných jmenovatelů zemí V4 je, že jsou všechny postkomunistickými demokraciemi. Všechny si prošly čtyřmi dekádami státního paternalismu, potlačování svobodného projevu a terorizování politických odpůrců.

Všechny tyto zkušenosti — od Rakouska-Uherska až po komunistické režimy — vytvořily amalgám, který v zemích Visegrádské čtyřky dusí liberální demokracii. Je zdrojem hluboké nedůvěry k institucím státu. A hlavně: produkuje zvláštní druh politické patologie.

Téměř všechny politické strany ve všech zemích Visegrádské čtyřky jsou prosáknuty směsí nacionalismu a populismu. V politických spektrech těchto zemí lze najít vskutku obskurní politické formace, které si často zakládají na bizarních jménech. Nemají často žádný koherentní program, přičemž jejich skutečná politická agenda se často dost liší už od samotných jejich názvů.

Nadprůměrně jsou v politických spektrech zemí V4 zastoupeny vůdcovské strany, které jsou nedemokraticky vystavěny okolo postavy silného vůdce. Jména, jako je Viktor Orbán, Robert Fico, Andrej Babiš či Jarosław Kaczyński, se už stala na Západě synonymem buď autoritářství nebo obcházení pravidel demokratické hry.

Zdá se, že velké části obyvatel zemí V4 se nadále topí v jakési nostalgii po časech vlády silné ruky. Mentální stereotypy zděděné z bývalé éry, jako je odpor k jinakosti, netolerance k odlišným názorům či poptávka po bezpečí zajišťovaném paternalistickým státem, jsou nadále nebývale silné.

Jak moc za to může éra komunismu, která zabránila tomu, aby se postkomunistické země vypořádaly s předchozím dědictvím fašismu a autoritářství, lze — téměř laboratorně — zkoumat na příkladu Německa. Jeho východní část se totiž i po téměř čtyřech dekádách od pádu sovětského komunismu potýká s bacilem, který do ní zasela sovětská (ruská) okupace.

Východní Němci volí jinak než ti západní, mnohem více podporují nedemokratické strany. I fašistické tendence, jejichž motorem je netolerance k jinakosti, jsou ve východní části Německa mnohem silnější. Něco z toho lze vysvětlit jako reakci na těžké období politické a ekonomické transformace, která se do značné míry odehrávala pod taktovkou západního Německa, i přetrvávajícími ekonomickými rozdíly mezi oběma částmi státu. Nikoliv ale vše.

Co s tím

Když politici a komentátoři v zemích V4 neustále upozorňují na společnou minulost, která nás prý dodnes spojuje více, než nás rozděluje, bylo by možná produktivní podívat se právě na výše zmíněné patologické jevy. Spojují totiž země V4 mnohem více než pozitivní stránky jejich historie.

Možná by tak celému našemu regiónu více pomohlo, kdybychom místo vzájemného poplácávání se po zádech, našli odvahu mluvit otevřeně kupříkladu o tom, proč ve všech zemích Visegrádské čtyřky mají takovou sílu populisticko-nacionalistické politické formace, které šíří nedůvěru k liberální demokracii a evropské spolupráci.

Anebo o tom, jak je možné, že některé země V4, které si zažily sovětskou okupaci, otevřeně koketují s kriminálním režimem v Moskvě v době, kdy vede válku proti Ukrajině.

Visegrádská čtyřka není zdrojem nových produktivních politických impulsů pro EU, je v podstatě jen baštou zpátečnictví. Dokonce i v oblastech „nepolitických“, jako je budování společné dopravní infrastruktury, V4 příliš nefunguje. A nikterak impozantní je i kulturní přínos regionu, který byl v oblasti kulturní produkce velmocí v době pozdního Rakouska-Uherska či dokonce v liberálnějších obdobích komunismu. Nic na tom nemění ani občasná Nobelova cena za literaturu.

Jedním z důvodů pro přešlapování celého našeho regionu a jeho sklouzávání k politickému zpátečnictví pod taktovkou hnutí a stran, které se na Západě zatím daří držet většinou mimo vlády, je neschopnost vypořádat se s problematickými stránkami minulosti. Ty jsou naopak v některých zemích V4 postupně legitimizovány.

Fungování V4 by zkrátka ze všeho nejvíc pomohla vzájemná konstruktivní kritika, nikoliv trvání na „přátelství“ za každou cenu. Jeden příklad za všechny: když jede na Slovensko oživovat ve jménu „historického přátelství“ vztahy s Českou republikou delegace vedená politiky populistických a krajně pravicových stran, je docela jisté, že v dlouhodobém výhledu to oběma zemím spíše ublíží, než prospěje.