Vodní hladina je až podivuhodně klidná. Malé vlnky se po ní proběhnou jen poté, co tu přistane divoká kachna. Je horký dubnový den. Voda je průzračná, otevírá skoro dokonalý pohled na dno. Na březích šumí vítr ve větvích bříz a olší. Zpoza hráze k nám doléhá intenzivní žabí kvákání a nad našimi hlavami se nese hlučný a rozmanitý mnohohlas ptactva. Nacházíme se v ptačí oblasti Českobudějovické rybníky.

U této vodní plochy se ale žádný žabí koncert nekoná. Vzduch je nepříjemně prosycený štiplavým chemickým zápachem. Z hladiny vyčuhují zrezivělé pilíře, k nimž vede stará a pokroucená plechová lávka: připomínka již neexistující budovy. U břehů se na hladině mezi sotva živými olšemi, jež vyrůstají přímo z vody, hromadí gumové pantofle.

Tisíce gumových pantoflí v bílé, šedé, černé, modré a růžové barvě. Nesou loga světoznámých značek: Prada, Alexander McQueen, Balenciaga, Gucci, Diesel, Hogan, Tamaris či Louis Vuitton. Na mnohých z nich si lze přečíst nápis „Made in Italy“. Vypadají ale spíš, jako by pocházely z asijských velkovýroben plagiátů. Gumové špagáty stejných barev naznačují, že jde o zboží přímo z továrny, které se nikdy nedostalo k zákazníkům.

Protější břeh vodní plochy lemují černé haldy a vysoké hradby pneumatik všech možných velikostí. Pneumatiky se ostatně mísí na hladině i s botami. Nejen proto je zdejší voda, ač nezvykle průzračná, až na pár bezobratlých mrtvá.

Výhradní zákazník: Sovětský svaz

Ač vodní masa vypadá na první pohled jako rybník s mohutnou černou skládkou, ve skutečnosti se nacházíme u odkaliště s technickým označením KIV/C1Z. Je součástí soustavy odkališť po bývalé nejvýznamnější československé úpravně uranových rud MAPE Mydlovary.

Zpracování uranu bylo za minulého režimu strategickou činností, která podléhala přísnému dohledu a utajení. Místní pamětníci popisují, že o podniku v době jeho fungování moc informací neměli, areál „hlídali kulometníci“.

Prakticky veškerý československý uran na základě tajné dohody, uzavřené v roce 1945 se Sovětským svazem, zásoboval sovětský jaderný program. Československo jej navíc ze svého rozpočtu dotovalo miliardami korun. Na úpravnu dohlížela Státní bezpečnost i okupační vojska sovětské armády.

Zpracování uranové rudy v podniku MAPE započalo v říjnu 1962 a skončilo v listopadu 1991. Podle údajů Diama, státního podniku, který má na starost zahlazování následků uranového průmyslu, zde v uvedeném období zpracovali téměř sedmnáct milionů tun uranových rud, z nichž se vyrobilo přes osmadvacet tisíc tun uranu, respektive diuranátu amonného.

Produkce suroviny pro jednoho výhradního zákazníka na východě však za sebou zanechala značné škody. Jmenovitě 16,7 milionů tun radioaktivních kalů, uložených do jam po těžbě lignitu. Tedy jednu z největších ekologických zátěží na našem území.

Co s ním?

Útlum zpracování uranu po pádu komunistického režimu otevřel nové dilema: co s radioaktivními kalojemy o rozloze přesahující 280 hektarů — tedy odpovídající téměř čtyřem stovkám fotbalových hřišť anebo šestašedesáti Václavským náměstím.

Josef Tomášek, autor několika posudků vlivu zahlazování následků hornické uranové činnosti na životní prostředí, a to i těch, které se týkají mydlovarského závodu MAPE, své zkušenosti shrnuje takto: „Sanace odkališť je jedním z nejobtížnějších problémů v hornictví, je časově velmi náročná, a navíc je i značně náročná na objemy dopravovaných materiálů. Z toho vyplývá i značná náročnost finanční.“

Nejlépe o tom vypovídá fakt, že první rekultivační práce začaly na odkalištích už v roce 1987. A v rozporu s opakovanými sliby Diama neskončily dodnes.

Z dokumentací k sanaci vyplývá, že strategickou prioritou rekultivace MAPE je zakonzervovat odkaliště, a zamezit tak přístupu srážkové a povrchové vody ke zbytkům zpracované rudy neboli rmutu. Má se tak zamezit kontaminaci srážek a jejich následnému prosakování do vod podzemních.

Pokud jde o utěsnění odkališť zespodu, spoléhá se na to, že se o něj postará jílovité podloží. Někteří odborníci o tom však pochybují. „V jílu se nacházejí zbytky vrstev hnědého uhlí a mezi nimi to pomalu postupuje. Kyselina sírová, která se používala k loužení uranu, postupuje ve směru toku podzemní vody. Už někdy v roce 2001 zdokumentoval autor posudku EIA pro Mydlovary, pan Tomášek, že kyselina postupuje směrem k mydlovarskému rybníku rychlostí čtyřicet metrů za rok,“ upozorňuje analytický chemik a nezávislý odborník, který rekultivaci MAPE sleduje od počátku devadesátých let, Jaroslav Švehla.

Ohromné objemy toxických kalů a vod v kalojemech napovídají, že k překrytí kalojemů shora je zapotřebí enormní množství materiálů. Diamo na dotaz Deníku Referendum upřesnilo, že dosud bylo pro sanaci a rekultivaci odkališť využito celkem 21,7 miliónů tun materiálů.

Celkem je podle státního podniku ale potřeba vyplnit zhruba 5,5 miliónů metrů krychlových. Pro představu: jedná se o objem zhruba srovnatelný s vypuštěným Máchovým jezerem. Pro zajištění takového množství sanačního a rekultivačního materiálu je hrubým odhadem zapotřebí několik set tisíc kamionů.

To ale není jediný problém. Radioaktivní kaly jsou takzvaně tixotropní, což znamená, že v klidovém stadiu jsou husté a drží tvar, zatímco při pohybu jsou tekuté. Proto je tak složité zavážet kalojemy nákladními auty. Navíc těžké materiály s vysokou hustotou by se v nich utopily, aniž by je překryly.

Firmy, které pro Diamo zpracovávají projekt sanace a rekultivace řadou experimentů, dospěly k závěru, že kalojemy lze překrýt vrstvou materiálu, jehož základem jsou teplárenské popílky. K nim později přibyly také drcené i celé pneumatiky. V průběhu let se pak přidala také ocelářská struska, jakožto náhrada údajně nedostatkových materiálů z demolic. A postupně i množství dalších materiálů.

Například těžební odpady nebo také bloky z vyzdívky likvidovaných nádrží Babišovy chemičky Precheza. Nahoru má nakonec — tedy ve fázi rekultivace — přijít biologická vrstva, jež zaroste trávou, aby kalojemy vizuálně splynuly s krajinou.

„Vzhledem k celkové potřebě velkého objemu materiálu pro sanaci odkališť v lokalitě Mydlovary a nedostatku jiných vhodných materiálů byl přijat koncept využití některých ostatních odpadů, s výjimkou odpadů nebezpečných, a to pouze pro budování výplňové vrstvy odkališť, které jsou pak v rámci rekultivace překryty inertními a biologicky oživitelnými vrstvami,“ shrnuje plán mluvčí Diama Tomáš Indrei.

„Nemůžu říct, že bychom z toho byli nadšení. Ale po řadě diskuzí, které se tu na přelomu tisíciletí ohledně podoby rekultivace Mydlovar vedly, jsme onen fakt, že se do už tak toxického prostředí přidávají další toxické materiály, přijali. Nakonec bylo jasné, že i ten popílek z tepláren musí někde skončit,“ říká Edvard Sequens z českobudějovické ekologické organizace Calla a odborník na jadernou energetiku.

Zmiňované diskuze se týkaly dalších variant rekultivace, například s využitím stavebních sutí z demolic. Případně hlíny či jiného „čistého“ materiálu. Jak ale vyplývá z početných posudků a dokumentů, které Deník Referendum prostudoval, takové materiály nejsou k dispozici v potřebných objemech, případně by se celý proces rekultivace, který už nyní trvá desítky let, dále neúnosně prodloužil.

„Kalojemy by tak byly dlouho otevřené, což by bylo nebezpečné. Zvláště při silných deštích by hrozilo šíření radioaktivních vod do okolí,“ souhlasí se zvolenou metodou Sequens.

Pod rouškou rekultivace popelnice Evropy?

Michael Billig a Marius Münstermann jsou němečtí novináři. Vloni obdrželi cenu filmového festivalu Ekofilm a česko-německou novinářskou cenu za svůj dokument s názvem Špinavé obchody s německým odpadem. Jejich investigativní práce dokumentuje ilegální dovozy německého odpadu do České republiky a dalších zemí. Zdokumentovali například falšování dokladů o dovážených materiálech při přejezdu přes hranice.

„Před časem jsme kvůli jedné kauze konfrontovali manažera odpadové firmy v Sasku, která byla také namočená do ilegálního obchodu s odpadem. Chvíli jsme mluvili a on potom řekl: To jsou jenom drobky, pokud chcete vidět, co se skutečně děje s ilegálním vývozem odpadů do České republiky, jeďte se podívat do Mydlovar. To je největší jáma na odpady v Evropě,“ popisuje Münstermann.

Téma ilegálních dovozů odpadů se v českých médiích v posledních měsících objevilo opakovaně. Psalo se například o ilegální skládce v Jiříkově poblíž hradu Sovinec. Nebo o ilegální skládce v Brně-Heršpicích. V obou případech měl odpad původ v Německu.

Když se v dubnu účastnil reportér Seznam zpráv Jan Novák zátahu české celní správy na kamiony s odpadem, svěřil mu jeden z řidičů kontrolovaných kamionů své zkušenosti z dob, kdy vozil odpady ze zahraničí: „Hodně jsem vozil z Německa do Mydlovar, tam jak jsou ty odkaliště po uranové rudě. Vozily se tam různý plasty, drcený okna, střepy, gumy, takový dlouhý hadice nebo struska.“

Dokonce kvůli tomu vypovídal na policii. Jak případ nakonec dopadl, ale neví. „Jsem jen řidič. Ale fungovalo to tak, že jsme to do Čech přivezli jedné firmě, ta materiál formálně přijala a formálně vydala. Buď jsme s nákladem rovnou pokračovali nebo se to tam vysypalo, nějakým způsobem promíchalo s něčím jiným a s novými papíry jsme pokračovali dál.“

Podobné zážitky nejsou ojedinělé. Jeden z mydlovarských obyvatel, který případ sanace a rekultivace pozůstatků závodu MAPE zejména v minulých letech zblízka sledoval, ale dnes už v této souvislosti nechce vystupovat veřejně, Deníku Referendum popsal, že si svědectví o podobných postupech vyslechl opakovaně.

„Z Německa se vozil drcený domovní odpad do Chomutova. Tam působila česká firma, která pouze vyměnila papíry a dala na ně patřičná razítka. A dál to jelo do Mydlovar. Řidiči těch kamionů s námi soucítili, vzorky svých nákladů nám vozili v kýblu,“ popisuje pamětník. „Občas nějaký kamion celníci otočili, když to asi bylo nejhorší,“ dodává.

V roce 2008 pak Celní správa zachytila ilegální dovoz odpadu z Rakouska. Namísto deklarovaných rozřezaných pneumatik dva kamiony přepravovaly směs gumy, plastů, drátů, papíru a tkanin.

Českobudějovická inspekce životního prostředí případ, jako byl tento, tehdy vysvětlila snahou zahraničních subjektů zbavit se výhodně odpadu a vyhnout se pokutám, které Česká republika podle tehdejšího vyjádření inspekce neuměla vymáhat. Diamo na dotaz, zda zaznamenalo, že by se v rámci navážek rekultivačních materiálů do odkališť dostaly i odpady, které tam nepatří, nicméně odpovídá: „Tyto zkušenosti nemáme. Existuje rozsáhlý systém kontrol sanačních materiálů, který uložení nepovolených odpadů vylučuje.“

Nenasytná jáma

Stala se poptávka po enormním množství materiálu k utěsnění radioaktivních kalojemů záminkou k tomu, aby se do nich navážel všemožný odpad z různých koutů Evropy? Jsou dnes Mydlovary ve skutečnosti jednou z největších skládek v Evropě, ač formálně vedených jako rekultivace ekologické zátěže? A děje se tak v mezích zákona, anebo kontrolorům ledacos uniká?

Zatímco v České republice panuje okolo MAPE podobné ticho jako před revolucí a státní podnik Diamo o rekultivaci aktivně prakticky vůbec nekomunikuje, německé úřady mají o zvoleném způsobu sanace pochyby. Zástupci spolkových a zemských úřadů již v roce 2016 na setkání o metodách sanace Mydlovar uvedli, že nejsou „slučitelné s evropskou hierarchií nakládání s odpady a s cílem jejich nezávadného a vysoce kvalitního využití“.

V rámci sjednoceného trhu Evropské unie je možné obchodovat i s odpadem. Platí zde ale spousta zákonných nařízení. Zjednodušeně: odpady se podle druhu řadí na žlutý nebo zelený seznam. Odpady zeleného seznamu je možné mezi členskými státy převážet bez zvláštního povolení, pro odpady žlutého seznamu naopak firmy, které je chtějí převážet, potřebují speciální povolení — takzvanou notifikaci —, vydávané na omezenou dobu ministerstvem životního prostředí.

Jedná se zpravidla o velké objemy a finanční rozdíly mezi různými druhy likvidace jednotlivých druhů odpadů mohou být obrovské. V praxi proto, jak dokládají i šetření Europolu, v prostředí obchodu s odpady může vznikat i organizovaný zločin, který falšuje dokumenty a pere špinavé peníze.

Spolu s Mariusem Münstermannem a Michaelem Billigem si nasazujeme ochranné pomůcky a vydáváme se pátrat, co skrývají již zmíněné hradby odpadu, obklopující vodní hladinu v odkališti KIV/C1Z. O návštěvu jsme žádali Diamo, které nás s vágním odkazem na probíhající organizační změny odmítlo.

Vstoupit sem ale není nijak složité. Nikdo areál nestřeží, není tu ani žádný plot. Na několika místech pouze stojí cedule s nápisem „Sledované pásmo se zdroji ionizujícího záření“.

V haldách popílku a všemožných pneumatik nacházíme gumové zbytky z průmyslové výroby, kusy tartanových povrchů ze sportovišť, ale tu a tam také úlomky ze starých německých praček či dokonce kus dřevěné lyže s původem v NDR. Některé gumové předměty ještě nesou nálepky s čárovým kódem: z Polska či z Itálie.

„Rešerší v on-line burze dopravních zakázek jsme jen mezi říjnem a prosincem 2024 zdokumentovali 161 přeprav odpadu z Německa do Mydlovar. Obzvláště mnoho německého odpadu pocházelo z příhraničních spolkových zemí Durynsko a Bavorsko, ale i ze západu republiky,“ popisuje Marius.

Spediční firmy ve zmíněné on-line burze vypisují přepravní zakázky. Zadávají, kde se má náklad vyzvednout a kde vyložit. Zakázky, které vysledovali němečtí novináři, uváděly jako náklad „drcené staré pneumatiky“ či „gumový odpad“.

Mimo to zemský úřad Saska-Anhaltska dvojici německých novinářů potvrdil, že jedna z tamních odpadářských firem vyvezla do Mydlovar jen v roce 2022 přibližně 5600 tun gumového odpadu. „Často však němečtí kontroloři životního prostředí ani nevědí, kolik odpadu se vyváží,“ dodává Marius.

Likvidací německého odpadu v Mydlovarech se zabýval i německý Spolkový úřad pro životní prostředí. Ve studii z roku 2017 píše, že v kalojemech MAPE se ročně likvidovalo přibližně sto tisíc tun sádrokartonových desek ze stavenišť a demolic v Německu. To už dnes český odpadový zákon nedovoluje.

Právě s důsledky navážek sádrokartonu si lidé v okolních vesnicích, tedy kromě Mydlovar také v Zahájí, Olešníku a Dívčicích užili své. „Sádrovec začal v kalojemech reagovat s kyselinou sírovou a následkem toho se do ovzduší začal uvolňovat sirovodík, který páchne po zkažených vejcích,“ připomíná situaci z let 2017 a 2018 Jaroslav Švehla.

Sádrokarton, který skončil v Mydlovarech, je přitom dobře recyklovatelný. Jak ale prozradil německým novinářům provozovatel jednoho z mála tamějších provozů na jeho recyklaci: „V Německu stojí recyklace sádry kolem padesáti eur za tunu, ukládání v Mydlovarech jen necelých pět eur.“

Podobné je to z hlediska ekonomiky i s pneumatikami či teplárenskými popílky. Jejich likvidace či recyklace je mnohem dražší než proměna v „sanační materiál“.

Další neohlodaná kost?

V listopadu 2021 vyšel v českobudějovické MF Dnes článek s titulkem „Do Mydlovar chtějí firmy dál vozit odpad, plánují využít bývalý rybník“. Diamo přitom v téže době veřejnosti slibovalo, že celý projekt sanace a rekultivace bude hotový v roce 2024.

Podle starosty obce Dívčice Miroslava Stulíka, do jejíhož katastru bývalý závod MAPE také zasahuje, se v plánované akci osobně angažoval dlouholetý starosta nedaleké Hluboké nad Vltavou, senátor a vlivný člen ODS Tomáš Jirsa. „Oslovil nás, abychom se připojili k výzvě, v níž zmocňujeme hejtmana Jihočeského kraje k tomu, aby vyvolal jednání ohledně možné sanace části odkaliště, které slouží pro jímání kontaminovaných vod,“ popisuje Miroslav Stulík.

Jednalo se konkrétně o nádrže označované zkratkami ANDV a ANKV, tedy Akumulační nádrž drenážních vod a Akumulační nádrž odkalištních vod. Ani jedna z nich během provozu úpravy uranových rud nesloužila k ukládání radioaktivních rmutů. Dnes je jejich účelem zachycování a čištění kontaminovaných vod z odkališť, které následně putují do Vltavy.

„Byli jsme uvedeni v omyl,“ je dnes přesvědčen starosta Dívčic. „Určitá skupina osob totiž zjistila, že území není zahrnuto do prováděných sanačních a rekultivačních prací. Nabyli dojmu, že se zde otevírá možnost uložení dalšího zhruba milionu kubických metrů materiálů,“ vysvětluje dále dívčický starosta.

Tomáš Jirsa na dotaz Deníku Referendum uvedl, že si dnes již nepamatuje, o co šlo: „Nicméně jsem se v souvislosti s rekultivací Mydlovar vždy snažil vycházet vstříc okolním starostům,“ tvrdí.

Ať už se jednalo o pokus zájmových skupin prodloužit výhodný byznys model, co jen to jde, anebo ne, jisté je, že zavážení odkališť hned tak neskončí. „Definitivní dokončení rekultivační fáze na odkališti K IV/R a K IV/C1Z se předpokládá v roce 2035,“ uvedl pro Deník Referendum mluvčí Diama Tomáš Indrei.

Dosud podle Diama přišly sanace bývalé úpravny uranových rud na 2,1 miliardy korun. A pro dokončení bude potřeba ještě 1,1 miliardy. „Tyto prostředky šly zejména na projektovou dokumentaci, odborné posudky, stavební objekty pro odvedení srážkových vod a provedení definitivního dokončení rekultivací včetně nákupů inertních, chcete-li ‚čistých‘, materiálů pro jílové těsnění, překryvnou a biologicky oživitelnou vrstvu. Dále pak na geotechnický a environmentální monitoring, analýzy, údržbu a správu území ve vlastnictví státu,“ upřesňuje Indrei.

Ve výčtu těchto položek však chybí například zmíněné pneumatiky a další „nečisté“ odpadové materiály, používané při zavážení uranových kalojemů. „Tyto materiály schválené pro sanaci a manipulaci s nimi si zajišťují smluvní partneři v rámci dílčí fáze sanace, kterou je vytváření výplňové vrstvy na konkrétním odkališti. Diamo tyto materiály nezajišťuje, nekupuje, a tudíž ani nehradí,“ upřesnil Indrei na dotaz Deníku Referendum. „Cenová ujednání mezi smluvními partnery a jejich dodavateli sanačních materiálů včetně pneumatik jsou předmětem jejich obchodního tajemství a Diamo o nich nemá informace,“ tvrdí.

Jedním z takových „smluvních partnerů“ je firma Quail, spadající pod nadnárodní odpadářskou korporaci FCC. Dalším je REKKA, která zase spadá pod konglomerát AVE, spoluvlastněný z více než čtvrtiny oligarchou Danielem Křetínským. A třetím je pak OK Projekt. Firma vlastněná Janem Křepelkou, posledním ředitelem závodu MAPE.

Za Quail, který podle informací Deníku Referendum do Mydlovar prokazatelně navážel pneumatiky, na dotaz týkající se obchodních podmínek odpověděla ředitelka firmy Barbora Tenklová, že „jakékoliv podrobnější informace ohledně ekonomické stránky jsou interní záležitostí společnosti“. Jinými slovy, o velikosti a detailech rozsáhlého obchodu s odpadem, který je předpokladem završení sanace jedné z největších ekologických zátěží na našem území, nikdo nemá představu — anebo se aspoň tak tváří.

Rekultivační projekty představují pro výrobce — například právě pneumatik — výhodný způsob, jak splnit svou zákonnou povinnost, která jim nařizuje postarat se o své zboží i po skončení jeho životnosti.

Výrobci pneumatik často využívají kolektivních systémů, které se nejen starají o sběr starých pneumatik, ale také o následnou likvidaci — buďto formou recyklace, tepelného využití, případně uložením do zařízení, které má k danému účelu udělené povolení příslušného krajského úřadu. To je také případ Mydlovar.

Jak vysvětlil Deníku Referendum ředitel České asociace odpadového hospodářství Petr Havelka, ekonomická logika může být při takovém odstraňování starých pneumatik různá. Jedná se o volný trh.

Zákon výrobcům pneumatik nařizuje každým rokem vybrat určitý objem starých pneumatik. To zjednodušeně řečeno znamená, že pokud se blíží konec roku a tato kvóta není naplněná, může vzniknout situace, kdy je po starých pneumatikách poptávka, a tím pádem za ně mohou být kolektivní systémy ochotny i zaplatit — a naopak. „V případě rekultivačních projektů to ale jednoznačně funguje tak, že poskytují dobrou příležitost zbavit se starých pneumatik. V tomto případě platí dodavatel rekultivačnímu zařízení,“ říká Havelka.

Už jenom z dat uvedených ve Zprávě o výsledcích monitoringu a stavu složek životního prostředí, kterou zveřejňuje Diamo, vyplývá, že v mydlovarských kalojemech skončilo přes jeden a půl milionu tun celých či drcených pneumatik. Jedná se tedy o odpady, na jejichž likvidaci vydělaly soukromé subjekty. Nikoho zřejmě nezaráží, že veřejnost nemá prostřednictvím státu a jeho institucí vůbec přehled, kolik na sanování jedné z největších ekologických zátěží v zemi vydělávají.

Ba co víc, ani okolní obce z projektu nic nemají. Navzdory tomu, že sanace a rekultivace Mydlovar v mnoha ohledech připomíná skládku, z pohledu zákona skládkou není. A tím pádem ani okolní obce nemají nárok na poplatek z tuny každého uloženého odpadu, což v případě skládek odpadový zákon nařizuje. „Nemáme z toho nic, akorát zničené životní prostředí. Diamo nás jen vodí za nos,“ krčí rameny starosta Dívčic.

„Občas přijde do rozpočtu obce Dívčice finanční příspěvek za udělenou pokutu České inspekce životního prostředí, ale to jsou výjimečné situace a dle mého názoru směšné částky. Už více než tři roky čekáme na výsledek šetření se společností OK Projekt,“ upřesňuje Stulík. Podle zjištění Deníku Referendum jde zpravidla o pokuty v nižších desítkách tisíc korun.

Zuzana Vlasatá s přispěním Mariuse Münstermanna a Michaela Billiga