Jedním z poučných příkladů toho, jak Andrej Babiš budoval své impérium, je příběh bratislavského podniku Istrochem. Redakce DR jej dnes může představit čtenářům díky tomu, že se nám podařilo jako prvním získat unikátní dokumenty.
Babišův Agrofert holding čítá mezi dvěma až třemi stovkami firem. Číslo se v podstatě každou chvíli mění v závislosti na fúzích, transformacích a akvizicích. Prakticky všechny tyto firmy mají jednu věc společnou — Andrej Babiš je sám, ačkoliv rád tvrdí opak, nevybudoval.
Jak jsme popsali již v dřívějších reportážích a v investigativní knize Žlutý baron na konkrétních příkladech, Babišovy akvizice jsou obvykle výsledkem predátorského obchodního jednání, nepřátelských převzetí a jednání na hraně zákona, někdy zřejmě i za ní.
Ke strategickým akvizicím zejména v chemickém průmyslu by se nedostal bez politické přízně a spolupráce úplatných lidí ve státní správě. Právě proto, že je dnes Andrej Babiš premiérem České republiky, bychom neměli přehlížet způsoby, kterými vybudoval své impérium, poněvadž jako svou firmu přece sliboval řídit i český stát. Dobře Babišovu podnikatelskou kulturu ilustruje příběh z Bratislavy: akvizice chemického podniku Istrochem.
Jedná se o chemičku v širším centru Bratislavy s barvitou a dlouhou historií. O příběhu jejího vstupu do holdingu Agrofert se již cosi psalo, dosud v něm ale zůstala spousta bílých míst. Deník Referendum se ponořil do archivů a získal dosud nezveřejněné dokumenty: privatizační smlouvu, podnikatelský záměr a řadu dalších. Hovořili jsme také s pamětníky a konzultovali s experty, kteří se tématu sami věnovali.
Proč právě slovenský Istrochem? Protože se jedná o podnik mimořádného významu hned z několika hledisek. Jednak se rozkládá na ohromné ploše, která se stala součástí Bratislavy, a tak se znásobila cena pozemků, na nichž se rozkládá. A jednak jde o podnik, jehož historické ekologické zátěže se mohou proměnit v ekologickou katastrofu evropských rozměrů.
Výsledkem našeho pátrání je nejen příběh podezřelé privatizace, ale i metodického přenášení odpovědnosti Agrofertu na stát. Jinak řečeno jedná se o klasickou ukázku privatizace zisku a socializace ztrát v rozsahu desítek milionů eur. Celkové zisky Agrofertu na úkor Slovenska, a případně Evropské unie, se ale mohou nakonec vyšplhat do stovek milionů eur.
Andrej Babiš ve fabrice Alfreda Nobela
V roce 1873 založil Alfred Nobel v místě, které tehdy leželo kus za městem, ale dnes tvoří součást širšího centra Bratislavy, pobočku firmy Dynamit-Nobel. Bratislavská fabrika vyráběla například právě dynamit, elektrické zápalné stroje a střelný prach. V roce 1946 byl závod znárodněn a o pět let později přejmenován na Chemické závody Juraje Dimitrova podle bulharského komunistického revolucionáře, souzeného v proslulém monstrprocesu za údajné zapálení Říšského sněmu v roce 1933.
Chemický závod přežil s Dimitrovovým jménem v názvu až do revoluce v roce 1989. Po ní byl přejmenován na Istrochem. Nastal čas budování nové podnikatelské vrstvy společnosti, jinými slovy privatizace. Na Slovensku se státní podniky postupně dostávaly Mečiarovým režimem posvěceným soukromým subjektům. Zápas o moc se i tehdy vedl také ekonomickými prostředky.
Tak jako mnoho jiných podniků se v čase polistopadových nadějí Istrochem pokusili privatizovat jeho zaměstnanci. Z iniciativy generálního ředitele závodu Vladimíra Harmince vznikla v devadesátých letech zaměstnanecká akciovka Istronova, on sám v ní měl třináctiprocentní podíl, a ta měla velký zájem někdejší „Dynamitku“ získat.
Jenomže porevoluční naděje rychle vystřídaly v obou rozdělených republikách privatizační modely, které měly především upevnit nové mocenské elity. V roce 1997 tak slovenský Fond národního majetku rozhodl jinak. 67 procent akcií přiklepl firmě Chemické závody Bratislava, a to přesto, že nabídly zaplatit 1,8 miliardy slovenských korun, zatímco zaměstnanecká Istronova 2,5 miliardy slovenských korun.
Základní jmění společnosti bylo v té době 3,2 miliardy korun. „Během týdne se rozhodlo o privatizaci ve prospěch subjektu, o kterém do té doby nikdo z nás nic nevěděl,“ řekl tehdy tisku zklamaný ředitel Harminc.
Jenomže už o dva roky později se nový vlastník většinového podílu Fondu národního majetku nelíbil a stát se začal snažit získat podnik zpět. Doplňme, že v té době už na Slovensku Mečiarovu vládu vystřídala pravice Mikuláše Dzurindy.