Ukázali jsme si, že spolu se slovenskou fabrikou vyrábějící gumárenské chemikálie koupil Andrej Babiš za hubičku potenciálně velice slibný developerský projekt. Mohl by s ním výhodně spekulovat. Ceny stavebních parcel v Bratislavě rostou, prakticky nikde už neklesnou pod 200 eur za metr čtvereční — a Istrochem má zhruba 240 hektarů. Jen cena pozemků, pokud by se proměnily ve stavební parcely, může tedy přinést kolem půl miliardy eur.

Jak je tedy vůbec možné, že Andrej Babiš v roce 2002 zaplatil za Istrochem ani ne padesátinu této sumy, 202 milionů slovenských korun? Souvisí to bezprostředně s tím, proč areál Istrochemu ještě v roce 2018 leží de facto ladem. Pro vysvětlení se musíme vrátit do hluboké minulosti, kdy vznikl fenomén, jemuž se dnes říká „staré ekologické zátěže“ — tedy znečištění, způsobené státními průmyslovými podniky.

V předchozím textu jsme se zmínili o tom, že důležitým kritériem pro vstup do privatizace Istrochemu v roce 2002 byl pro zájemce ekologický audit závodu, který stát uchazečům neumožnil. Právě proto se tehdy mnozí z potenciálních kupců, včetně zahraničních firem, nakonec tendru neúčastnili.

A jediný Babišův konkurent byl ochoten nabídnout oproti Agrofertu dvojnásobnou cenu, pokud by mohl audit vykonat. Istrochem totiž coby chemička vyprodukoval za svou historii sahající do devatenáctého století spoustu nebezpečných toxických odpadů, jež se stále nacházejí v areálu i jeho bezprostředním okolí. A čím dál naléhavěji vyvstává potřeba je odstranit.

Ve svém Podnikatelském záměru, s nímž se ucházel o koupi společnosti Istrochem, který jsme měli možnost prostudovat ve Slovenském národním archivu, Agrofert k ekologickým zátěžím píše: „Istrochem je pro Agrofert velkou investiční příležitostí, avšak v této souvislosti je potřeba upozornit na staré ekologické zátěže a hlavně rizikové umístění podniku, který se nachází v rámci obydlené části Bratislavy. Jen divize gumárenských chemikálií si vyžádá rozvojové investice za dvě stě milionů slovenských korun a spolu s investicemi do ekologie bude muset nový majitel vynaložit v následujících deseti letech v závislosti na výkonnosti přibližně jednu miliardu. Při stanovování ceny za prodávanou majoritu musí skupina Agrofert zvážit všechna rizika, která se mohou projevit v následujících deseti letech.“

V předchozím textu jsme psali o podezřele nízké ceně, kterou Andrej Babiš za Istrochem zaplatil. Čím by její výši zdůvodnil on sám? Už v Podnikatelském záměru na společnost Istrochem Agrofert píše v bodě Investiční program o tom, že „zvyšování výkonnosti společnosti Istrochem je podmíněné realizací investičních akcí v celkovém objemu jedné miliardy slovenských korun“.

Hovoří se konkrétně o 240 milionech do výroby gumárenských chemikálií, 75 milionech do výroby vláken a barevných koncentrátů (v případě dobrého odbytu pak má následovat investice dalších 225 milionů), 150 milionech do průmyslových trhavin, 200 milionech do čistírny odpadních vod a 120 milionech do snížení energetických nákladů, zabezpečení podnikatelských cílů v oblasti skladování nebezpečného odpadu, splnění legislativních podmínek zvýšení bezpečnosti provozu, komplementaci ekonomického informačního systému a systému podpory prodeje.

Tyto investice měly podle Agrofertu vést ke zvýšení ročních tržeb minimálně o jednu miliardu slovenských korun ročně. A dostaly se také do jednoho z odstavců kupní smlouvy mezi Fondem národního majetku a Istrodezou, kterou se podařilo Deníku Referendum exkluzivně získat: „Kupující prosadí, aby společnost Istrochem, a. s. investovala do svého rozvoje, zejména do ekologie, ode dne uzavření této smlouvy do roku 2012 sumu 1 000 000 000 slovenských korun.“

Zní to jako relevantní zdůvodnění celkově nízké ceny Istrochemu. Ale jak se ukazuje, opět jenom na papíře.

Triky s právní subjektivitou

K 1. 1. 2004 zanikla společnost Istrodeza, kupec Istrochemu a nástupnickou společností se stal právě Istrochem. Majetek i závazky obou společností se sloučily do jednoho. Dva roky na to se tento „nový“ podnik sloučil se společností Duslo, a. s., která se mezi tím stala součástí Agrofertu za okolností, jež zasluhují samostatný text.

Od 1. 7. 2006 pak byla právním nástupcem Istrochemu společnost Avion Invest, a. s. Uskutečnila se tedy další fúze. Vzápětí se ale tento nový konglomerát přejmenoval na Duslo, a. s. Zřejmě z důvodu, že je to obchodní značka, kterou chtěli zachovat. V praxi to ale znamená, že firma Duslo, jedna z nejdůležitějších chemiček v bývalém bloku RVHP, má dnes IČO původní společnosti Avion Invest.

Proč jsou tyto rošády důležité? Mají totiž přímý dopad na závazky uvedené v kupní smlouvě: „Rozmělňuje se tím povinnost investovat miliardu. Máme-li nástupnickou společnost, která je desetkrát či stokrát větší než ta původní, závazek se plní podstatně snáz. V zásadě z toho vyplývá závazek, aby od roku 2006 do svého rozvoje investovalo Duslo Šala,“ vysvětlil Deníku Referendum advokát specializovaný na obchodní právo Antonín Továrek.

Ve smlouvě mezi Istrodezou a Fondem národního majetku není řečeno nic konkrétnějšího nad uvedenou citaci. Není zde fixace na žádné konkrétní místo, účel, není uvedeno, jaká proporce z oné miliardy má sloužit na ekologii. Je tam jen ono neurčité a právně nic nevypovídající slovo „zejména“.

Dotaženo ad absurdum, kdyby se například Istrochem rozhodl v roce 2003 otevřít v rámci svého rozvoje pobočku v Košicích a naplnil by při tom zákonem stanovené ekologické regule, bylo by to v pořádku. Areál v Bratislavě mohl klidně chátrat, což se stalo... Anebo mohl případně čekat na prodej developerovi, který by z něj vybudoval lukrativní projekt, což je zřejmě základní současný plán.

Protože ale zmíněný odstavec privatizační smlouvy, který zavazuje kupce investovat jednu miliardu zejména do ekologie, obsahuje také větu: „Kupující bude prodávajícího průběžně informovat o uskutečněných investičních akcích ve společnosti Istrochem, a.s.,“ chtěli jsme se přesvědčit, zda svými úvahami, že Andrej Babiš se Slovenskem vyběhl, někomu nekřivdíme. Nástupci Fondu národního majetku jsme poslali oficiální žádost o informace upřesňující povahu investic.

Odpověď zaslaná Scarlett Filipovičovou ve své úplnosti zní: „Oznamujeme vám, že v registratuře společnosti MH Manažment, a. s. jako právním nástupci FNM SR, se nenacházejí žádné doklady prokazující způsob a výši plnění předmětného smluvního závazku. Obecně lze konstatovat, že uvedená kupní smlouva je evidovaná jako uzavřená.“ Babiš tedy nic neprokazoval. A Slovensku slíbená miliarda investic evidentně nechyběla. Asi je to bohatá země.

Dvě stě jedenáctka pro Denník N

Navzdory velkým plánům, popsaným v podnikatelském záměru Agrofertu na společnost Istrochem, druhdy slovutná chemička dnes skoro leží ladem. Agrofert sliboval inovaci v oblasti gumárenských chemikálií, agrochemikálií, polypropylénových vláken a průmyslových trhavin, psal o kontinuální přípravě nových a inovovaných výrobků. Nic z toho se ale nestalo.

Jak jsme již uvedli, jediné, co přežilo dodnes, je výroba sulfenaxu, strašidelný areál, který přitahuje lapače urbexových zážitků, a staré ekologické zátěže. Ty především.

Tím se konečně dostáváme ke kapitole příběhu, která nás k Istrochemu vůbec zavedla. Tou je toxická skládka Chemických závodů Juraje Dimitrova, alias toxická skládka ve Vrakuni.

Slovenská média ji začala výrazněji sledovat až kolem roku 2015, tedy poté, co se druhý nejbohatší Čech slovenského původu stal českým ministrem financí. Novináři v České republice i na Slovensku se začali soustředěněji věnovat jeho podnikání — a tedy i Istrochemu.

Pozoruhodnou reakci na zvýšený zájem novinářů o vrakuňskou toxickou skládku jsme našli dokonce i mezi dokumenty, které se týkaly celého privatizačního projektu Istrochemu, ve Slovenském národním archivu. Zatoulala se sem i jedna z korespondencí redaktora slovenského Denníku N se zástupci Fondu národního majetku.

Mluvčí Fondu národního majetku a ministerstva financí Miriam Žiaková přeposílá dotaz novináře Juraje Koníka již zmíněné Scarlett Filipovičové se vzkazem: „Ahoj Scarlett, tuto žádost je potřeba vyřídit přes 211 (slovenský zákon o svobodném přístupu k informacím, pozn. red.), důvod vysvětlím osobně. PS: Pro informaci pro předsedu (Branislav Bacik, předseda FNM, pozn. red.) a Juraja Gerdu, tento postup jsme dohodli na vládě v případě Denníku N.“

O důvodech podivné domluvy ve slovenské vládě můžeme jen spekulovat. Faktem zůstává, že privatizační smlouvu, která by jeho dotaz objasnila, novinář nedostal.

Kauza vrakuňské toxické skládky je ale především dlouho neřešenou ekologickou kalamitou, jež hrozí přerůst v katastrofou evropského významu. A tak budeme raději věřit, že by se o ni média zajímala v každém případě, nehledě na politické angažmá Andreje Babiše.

Tikající apokalypsa pod Vrakuňou

Toxická skládka, která neleží v areálu Istrochemu, ale v městské části Vrakuňa, v oblasti bývalého ramene Malého Dunaje, byla založena v roce 1966. Do roku 1979 na ni Chemické závody Juraje Dimitrova vyvezly devadesát tisíc kubíků nebezpečného chemického odpadu. Toxický odpad se do ní ale vyvážel patrně už dříve, za časů Alfréda Nobela a první republiky — respektive odtékal sem kanálem, kterému místní vynašli přiléhavý název Smradlavka.

Jak uvádí zpráva z monitoringu Státního geologického ústavu Dionýza Štúra, provedeného v červenci 2017: „Skládka zabírá 46,5 tisíc metrů čtverečních, toxický odpad je navrstvený do výšky dvou metrů a je přikrytý dvěma až třemi metry zeminy. Nacházejí se zde různě barevná, pravděpodobně polypropylénová vlákna v různém stupni rozkladu, pastovité materiály různých odstínů, připomínající nátěrové barvy promíchané s jílem a štěrkem, igelitové útržky, granuláty bílé až průhledné barvy (zbytkový materiál výroby pesticidů?).“

Když jsme oblast sami navštívili, neviděli jsme nic zajímavého. Kus parcely zarostlý plevelem, nijak neoplocený, takže na něj může vkročit prakticky každý. O to cennější jsou fotografie pracovníků geologického ústavu. Voda pod skládkou, kterou analyzují, je na první pohled odporná, zakalená do černa a vykazuje ostrý chemický zápach.

„Z analýzy vzorků, kterou vykonal Státní geologický ústav Dionýza Štúra vyplývá, že přímo pod skládkou a v okolí, které je zasažené kontaminačním mrakem, se v podzemní vodě našlo množství chemických látek. Mezi nimi několik druhů pesticidů (např. prometryn, simazin), těkavé chlorované uhlovodíky či ropné látky. Dále jsou zde anorganické složky, jako je arzén, nikl, sírany a další,“ píše se v analýze.

A právě o vodu jde v případu Istrochem především. Vrakuňská skládka je totiž zcela mimořádně nezabezpečená. Má pouhé štěrkové podloží, kterým chemikálie prosakují do podzemních vod. „Pamětníci říkají, že to tam vyváželi na korbách náklaďáků. Něco v barelech, něco jen v kartonových krabicích,“ vypráví ve svém obývacím pokoji místní zastupitel a aktivista, v civilním životě také herec, Juraj Štubniak.

„Problém nastal, když v roce 1992 dokončili přehradu Gabčíkovo,“ pokračuje. Podzemní vody stouply zhruba o osm metrů a toxická voda z Vrakuně se začala pod zemí šířit dál. Můžeme si ji představit jako podzemní mrak, který se pomaličku pohybuje — směrem k takzvanému Žitnému ostrovu, největší zásobárně pitné vody v Evropě.

V samotné Vrakuni platí od roku 2002 zákaz používání vody ze studní k pití a zalévání. Je nepochopitelné, že situace zapříčiněná před půl stoletím, jejíž závažnost jen stoupá, je stále nevyřešená.

Slovenští ministři životního prostředí se jeden za druhým pouze vymlouvají. Ten současný, László Sólymos, na webu ministerstva bez okolků přiznává: „Zřejmě se teď plným právem ptáte, proč přichází řešení až teď. Budu upřímný — nevím. Nikdy jsem se neohlížel do minulosti. Pro mě osobně je podstatné hlavně to, abychom vložili všechnu energii do řešení. Lidem ve Vrakuni to dlužíme. Do té doby bych chtěl vás, Vrakunčany, opět požádat, abyste nepoužívali vodu ze studní.“

A pokud je o Žitný ostrov, není podle ministra potřeba dramatizovat situaci. Jeho ohrožení prý není na pořadu dne — alespoň pro příštích deset let.

Z hlediska vlastníka Istrochemu se ale věc jeví jako problém a brzda v dalším rozvoji. Navzdory skandálně liknavým vyjádřením politiků všichni vědí, že ekologickou zátěž je potřeba urgentně sanovat, že — jak se říká — včera již bylo pozdě.

Dnes už to vypadá, že se řešení blíží. Ministerstvo má vypracovaný sanační projekt, existuje plán práce. Toxikálie mají být obestavěny sarkofágem, jehož stěny budou mít tloušťku osmdesát centimetrů a půjdou zhruba dvacet metrů pod zem. Sarkofág bude skládku uzavírat i shora. Konkrétní rok, kdy by měl být hotov, však stále neznáme.

Sporný bod paragrafu 4

Proč to celé tak dlouho trvalo? Dalo by se odpovědět stručně. Bylo potřeba na celý projekt sanace skládky najít peníze, a to tak, aby nemusely jít z pokladny Agrofertu.

Ale popořadě: V září 2002 bylo na programu slovenské vlády mimo jiné projednávání bodu o koncepci řešení starých environmentálních zátěží. Na ministerstvu životního prostředí se tématu věnovala pracovní skupina, jejíž členkou byla tehdy i hydrogeoložka Elena Fatulová, dnes předsedkyně Institutu vodní politiky, občanské organizace, kterou sama založila.

Pracovní skupina přebírala inspiraci z dánského systému správy a řešení environmentálních zátěží. Dánská vláda dokonce dala k dispozici slovenským úředníkům svůj software. Práce se zdála perfektně rozběhnutá. Pracovní skupina konzultovala téma také s kanadskými úředníky.

Na podzim 2002 byl ale zmíněný bod programu nečekaně vypuštěn z jednání vlády. Následoval postupný útlum všech rozběhnutých prací. V roce 2003 byla sloučena ochrana vod a její využívání. „Nastal přesun kompetencí z ministerstva zemědělství, které mělo na starost využívání vod, na ministerstvo životního prostředí, které zas mělo v kompetenci jejich ochranu. Ochrana vod byla postupně vytlačena na okraj zájmu,“ vzpomíná Elena Fatulová.

Tématu environmentálních zátěží se chopila na ministerstvu životního prostředí geologická skupina vedená ředitelkou sekce geologie a přírodních zdrojů Vlastou Jánovou. „Všechny naše aktivity byly zastaveny. Já sama jsem měla doslova zakázáno se dalších jednání účastnit,“ dodává doktorka Fatulová.

V roce 2011, tedy dvaadvacet let po převratu, slovenský parlament přijal dlouho očekávaný a nanejvýš potřebný zákon o environmentálních zátěžích. Vypracovala jej „geologická skupina“ Vlasty Jánové. Environmentální zátěže se konečně měly začít řešit systematicky.

Jedním z dilemat odstraňování starých environmentálních zátěží samozřejmě je, kdo to zaplatí. Jinými slovy, kdo je původcem znečištění a kdo takzvanou „povinnou osobou“. Likvidace environmentálních zátěží je velice nákladná, a tak v případě porevolučně privatizovaných, ale předrevolučně znečištěných státních podniků zůstává relevantní otázkou, nakolik má sanaci platit nový vlastník.

Ještě při přípravě koncepce řešení environmentálních zátěží původní „vodařskou skupinou“ se diskutovalo o rozdělení odpovědnosti mezi stát a nového vlastníka. „Byli jsme domluvení s ministerstvem zemědělství, že do privatizačních smluv stanovíme podíl odpovědnosti. Povedlo se to například u U. S. Steel Košice, které stát prodal zahraničnímu vlastníkovi. O environmentálních zátěžích proběhlo jednání a podíl odpovědnosti mezi státem a vlastníkem se stanovil smluvně. Přesně tak jsme si to představovali,“ připomíná Elena Fatulová.

V novém zákoně to ale dopadlo úplně jinak. A právě výsledek vývoje celé slovenské koncepce řešení environmentálních zátěží dává zřejmě odpověď i na to, proč byla „záhadně“ rozpuštěna pracovní skupina kolem Eleny Fatulové, shodou okolností právě v době, kdy Babiš kupoval Istrochem.

Odstavec d paragrafu 4 takřka o desetiletí později schváleného zákona o environmentálních zátěžích, který definuje určení povinné osoby, říká, že za ni není možné určit subjekt, který je schopen prokázat, že environmentální zátěž vznikla v důsledku ukládání odpadů, jež bylo v souladu s právoplatným povolením.

Právě tento odstavec se vším všudy zbavuje vlastníka Istrochemu, tedy Agrofert, jakéhokoliv finančního závazku ve vztahu k sanaci toxické skládky Vrakuňa. Skládka totiž byla 14. 7. 1966 skutečně Městským národním výborem Bratislava povolena. Andrej Babiš tak díky jedinému paragarafu získal jistotu, že staré znečištění se pokryje z veřejných peněz.

„Ten zákon je napsaný jednoduše tak, aby umožnil hladké čerpání eurofondů pro účely sanací starých environmentálních zátěží. Navíc tak, aby do toho nikdo neviděl. Podmínkou pro získání eurofondů na konkrétní projekt je prokázat, že žadatel je povinnou osobou. Ministerstvo životního prostředí, konkrétně pak sekce geologie, tím, že toto prokáže, dostává pod kontrolu celý proces realizace sanací. Včetně netransparentního financování jednotlivých fází prací,“ komentuje situaci Elena Fatulová.

Babišovi lidé se snažili

Otázka, která se zde nabízí, zní: Je to celé náhoda? Je zákon o environmentálních zátěžích ve své podobě ten nejlepší možný ve veřejném zájmu, anebo je výsledkem vědomé manipulace někoho, kdo hájil primárně zájmy původců znečištění?

Zmíněný bod paragrafu čtyři působí vedle bodů a, b, c neorganicky, jako pěst na oko. A není to náhoda. Privatizéři státních průmyslových podniků velmi dobře věděli, co si s nimi kupují — staré znečištění, které je často tikající bombou.

A od samého začátku nebyli připravení za sanace utrácet ze svého. Je naprosto příznačné, že rozložení zodpovědnosti za starou environmentální zátěž mezi stát a nového vlastníka se podařilo při prodeji Američanům. Najednou dává smysl, proč se privatizace Istrochemu za nevyjasněných okolností nechtěli účastnit zahraniční zájemci. A proč se toho naopak nebál Andrej Babiš, který od počátku své podnikání stavěl na četných nadstandardních vazbách s politiky.

Pracovních jednání při tvorbě zákona o environmentálních zátěžích se aktivně účastnili zástupci svazu chemického průmyslu i konkrétních chemiček. Ale také slovenská pobočka Greenpeace. Pamětnici nebylo těžké najít.

„Prosazení bodu, který říká, že povinnou osobou není ten, kdo prokáže, že skládka byla legálně povolena, na jednáních nejhlasitěji prosazovali zástupci Dusla,“ vzpomíná tehdejší zástupkyně Greenpeace na jednáních Kateřina Věntušová, nyní Chajdiaková, aniž by věděla, že právě role Babišova podniku nás zvláště zajímá. Duslo podle ní navíc dělalo nejvíce obstrukcí. Pokaždé vyslalo na jednání jiného člověka, který se choval, jako by měl za úkol celý proces především nabourávat.

Další důležitou souvislostí případu je, že mohl být vyřešen o mnoho let dříve. A to podle vodního zákona z roku 2004, kde v paragrafu 42 stojí: „Ten, kdo způsobí poškození povrchových nebo podzemních vod, anebo prostředí s nimi souvisejícím, je povinný vykonat opatření na nápravu, anebo uhradit s tím spojené náklady. Tato povinnost se vztahuje i na nabyvatele majetku, s jehož existencí či používáním je uvedené poškození v příčinné souvislosti.“

Proč se vrakuňská toxická skládka neřešila podle vodního zákona, nevíme. Kdo na tom ale vydělal, je zcela jasné.

„Zákon o environmentálních zátěžích je duplicitní, proti čemuž jsme bojovali. Ještě za mého působení jsme byli na ministerstvu domluvení, že v něm nebudou věci, které jsou již v jiných zákonech,“ vzpomíná Elena Fatulová. Po rozprášení pracovní skupiny, které byla součástí, už za to ale neměl kdo bojovat.

Slovenská republika vzala staré environmentální zátěže na sebe — a musí doufat, že v rozpočtech eurofondů bude dost peněz. Andrej Babiš a s ním všichni nabyvatelé podniků s nevyjasněnou odpovědností za staré environmentální zátěže si mohou gratulovat.

Slůvko Smradlavka namísto epilogu

Slovenský ministr životního prostředí László Sólymos se před veřejností chlubí, že se mu po dlouhých letech nečinnosti jeho předchůdců podařilo problémy s vrakuňskou skládkou vyřešit. Máme nad procesem, jímž se k onomu řešení dospělo, mávnout rukou ve smyslu, že účel světí prostředky a že je jedno, jak se to vyřešilo, hlavně, že už to je?

Bohužel, ani závěr istrochemské anabáze patrně není bez rozporu. Podle Eleny Fatulové není projekt sanace skládky Vrakuňa kvalitní, neboť není jisté, že sanace zastaví další šíření toxického mraku podzemní vody. Okolo skládky Vrakuňa navíc leží více možných zdrojů znečištění podzemních vod, které ohrožují zdroje pitné vody na Žitném ostrově: další skládky, letiště, sám areál Istrochemu… Sanovat se má však pouze toxická skládka Vrakuňa. Za takřka třicet milionů eur.

„Je to asi dvoukilometrové území, které chtějí ohraničit osmdesát centimetrů silným betonovým sarkofágem, zapuštěným do hloubky přes dvacet metrů. Pod skládkou samotnou jsou jíly, měly by být nepropustné. Problém ale je, že je to v zastavěném území, kudy vedou inženýrské sítě. Ten sarkofág bude děravý, čili hrozí, že do něj poteče voda, která bude následně vytékat ven. Jinými slovy, bude to super job pro sanační firmu, jelikož tuto vodu bude nutné soustavně odčerpávat,“ vysvětluje Elena Fatulová, která sanační projekt pečlivě studovala.

Se svým Institutem vodní politiky se Fatulová rovněž účastnila zjišťovacího řízení v rámci posuzování vlivů na životní prostředí — EIA. „Proces EIA zřejmě vyžaduje Evropská komise kvůli financování z eurofondů. Je to vůbec první environmentální zátěž na Slovensku, která byla do tohoto procesu zařazena,“ vysvětluje.

Vše ale skončilo již ve zjišťovací fázi řízení. Vliv na životní prostředí posuzovat nebude. A nebudou se porovnávat ani jiné varianty sanace.

„Problém je, že ne všechno znečištění, které se blíží k Žitnému ostrovu, pochází z Vrakuni. Už více než patnáct let je známo, že z východní části Bratislavy jdou chlorované uhlovodíky. Jsou rozšířené asi pět kilometrů od Žitného ostrova a bezprostředně ohrožují vodárenské zdroje. Ze skládky Vrakuňa to však nepochází a autoři analýzy nezjistili, odkud to tedy jde. Celá slavná sanace budou tedy nejspíš vyhozené peníze,“ upozorňuje Elena Fatulová.

Je tady ale ještě jeden detail. Sama skládka je od areálu Istrochemu vzdálená asi dva kilometry. Pokud ji navštívíte, místní a pamětníci se brzy rozpovídají o kanálu, kterým fabrika do bývalého Mlýnského ramene Dunaje vypouštěla odpadní vody. Právě kvůli příšernému zápachu, který se kolem linul, si kanál vysloužil přezdívku Smradlavka.

„Můj manžel vzpomíná, že si okolo jako malí hráli. Jednomu chlapci se prý poté, co do Smardlavky spadl, rozpadlo oblečení,“ připomíná pro ilustraci složení odpadních vod Elena Fatulová.

Není známo, zda dokonce právě odtud nepochází ony chlorované uhlovodíky. A co víc. Správní řízení o hledání povinné osoby se týkalo pouze skládky Vrakuňa. Nikoli však právě Smradlavky, která je, ne-li součástí dané staré environmentální zátěže, pak zcela samostatnou zátěží, kterou je logicky nutné také sanovat.

Nabízejí se ale otázky: Byla by i v případě Smradlavky hledání povinné osoby vyřešeno stejným paragrafem jako sama skládka, která byla legálně zřízena v červenci 1966? A co sám areál Istrochemu? Také ho někdo Andreji Babišovi vyčistí z veřejných prostředků? Přijme Slovensko ještě nějaké další zákony, kterými zase převezme odpovědnost z Agrofertu na sebe?