Případ Istrochem: kterak Andrej Babiš v Bratislavě ke štěstí přišel

Jedním z poučných příkladů toho, jak Andrej Babiš budoval své impérium, je příběh bratislavského podniku Istrochem. Redakce DR jej dnes může představit čtenářům díky tomu, že se nám podařilo jako prvním získat unikátní dokumenty.

Profilovka

Zuzana Vlasatá

19.12.2018 13:03


Spoluautor: Jakub Patočka

Babišův Agrofert holding čítá mezi dvěma až třemi stovkami firem. Číslo se v podstatě každou chvíli mění v závislosti na fúzích, transformacích a akvizicích. Prakticky všechny tyto firmy mají jednu věc společnou – Andrej Babiš je sám, ačkoliv rád tvrdí opak, nevybudoval.

Jak jsme popsali již v dřívějších reportážích a v investigativní knize Žlutý baron na konkrétních příkladech, Babišovy akvizice jsou obvykle výsledkem predátorského obchodního jednání, nepřátelských převzetí a jednání na hraně zákona, někdy zřejmě i za ní.

Ke strategickým akvizicím zejména v chemickém průmyslu by se nedostal bez politické přízně a spolupráce úplatných lidí ve státní správě. Právě proto, že je dnes Andrej Babiš premiérem České republiky, bychom neměli přehlížet způsoby, kterými vybudoval své impérium, poněvadž jako svou firmu přece sliboval řídit i český stát. Dobře Babišovu podnikatelskou kulturu ilustruje příběh z Bratislavy: akvizice chemického podniku Istrochem.

Jedná se o chemičku v širším centru Bratislavy s barvitou a dlouhou historií. O příběhu jejího vstupu do holdingu Agrofert se již cosi psalo, dosud v něm ale zůstala spousta bílých míst. Deník Referendum se ponořil do archivů a získal dosud nezveřejněné dokumenty: privatizační smlouvu, podnikatelský záměr a řadu dalších. Hovořili jsme také s pamětníky a konzultovali s experty, kteří se tématu sami věnovali.

Deník Referendum se ponořil do archivů a získal dosud nezveřejněné dokumenty: privatizační smlouvu, podnikatelský záměr a řadu dalších. Repro DR

Proč právě slovenský Istrochem? Protože se jedná o podnik mimořádného významu hned z několika hledisek. Jednak se rozkládá na ohromné ploše, která se stala součástí Bratislavy, a tak se znásobila cena pozemků, na nichž se rozkládá. A jednak jde o podnik, jehož historické ekologické zátěže se mohou proměnit v ekologickou katastrofu evropských rozměrů.

Výsledkem našeho pátrání je nejen příběh podezřelé privatizace, ale i metodického přenášení odpovědnosti Agrofertu na stát. Jinak řečeno jedná se o klasickou ukázku privatizace zisku a socializace ztrát v rozsahu desítek milionů eur. Celkové zisky Agrofertu na úkor Slovenska, a případně Evropské unie, se ale mohou nakonec vyšplhat do stovek milionů eur.

Andrej Babiš ve fabrice Alfreda Nobela
V roce 1873 založil Alfred Nobel v místě, které tehdy leželo kus za městem, ale dnes tvoří součást širšího centra Bratislavy, pobočku firmy Dynamit-Nobel. Bratislavská fabrika vyráběla například právě dynamit, elektrické zápalné stroje a střelný prach. V roce 1946 byl závod znárodněn a o pět let později přejmenován na Chemické závody Juraje Dimitrova podle bulharského komunistického revolucionáře, souzeného v proslulém monstrprocesu za údajné zapálení Říšského sněmu v roce 1933.

Bratislavská pobočka firmy Dynamit-Nobel na historické pohlednici. Repro DR

Chemický závod přežil s Dimitrovovým jménem v názvu až do revoluce v roce 1989. Po ní byl přejmenován na Istrochem. Nastal čas budování nové podnikatelské vrstvy společnosti, jinými slovy privatizace. Na Slovensku se státní podniky postupně dostávaly Mečiarovým režimem posvěceným soukromým subjektům. Zápas o moc se i tehdy vedl také ekonomickými prostředky.

Tak jako mnoho jiných podniků se v čase polistopadových nadějí Istrochem pokusili privatizovat jeho zaměstnanci. Z iniciativy generálního ředitele závodu Vladimíra Harmince vznikla v devadesátých letech zaměstnanecká akciovka Istronova, on sám v ní měl třináctiprocentní podíl, a ta měla velký zájem někdejší „Dynamitku“ získat.

Jenomže porevoluční naděje rychle vystřídaly v obou rozdělených republikách privatizační modely, které měly především upevnit nové mocenské elity. V roce 1997 tak slovenský Fond národního majetku rozhodl jinak. 67 procent akcií přiklepl firmě Chemické závody Bratislava, a to přesto, že nabídly zaplatit 1,8 miliardy slovenských korun, zatímco zaměstnanecká Istronova 2,5 miliardy slovenských korun.

Základní jmění společnosti bylo v té době 3,2 miliardy korun. „Během týdne se rozhodlo o privatizaci ve prospěch subjektu, o kterém do té doby nikdo z nás nic nevěděl,“ řekl tehdy tisku zklamaný ředitel Harminc.

Jenomže už o dva roky později se nový vlastník většinového podílu Fondu národního majetku nelíbil a stát se začal snažit získat podnik zpět. Doplňme, že v té době už na Slovensku Mečiarovu vládu vystřídala pravice Mikuláše Dzurindy.

K příkladům polistopadového privatizačního chaosu patří i takováto metoda hledání generálního ředitele Istrochemu v jednom z jeho pohnutých období. Repro DR

Oficiální důvody říkají, že podnik nepodal žádost o koncentraci na antimonopolní úřad. Někteří autoři, například novinář Tomáš Lemešani, který svou dlouholetou práci zúročil i v knize Z Bureše Babišem, už dříve spekulovali o zákulisních hrách, které se snažily podnik přihrát novému majiteli: a to právě budovateli československého chemického impéria.

Šéf Chemických závodů Bratislava Marián Trandžík vymohl od Fondu národního majetku v mimosoudním dohodě odškodnění 272 milionů slovenských korun. Fond je zaplatil z účtu Istrochemu, a začalo se privatizovat nanovo, konkrétně necelých 92 % akcií.

Andrej Babiš o Istrochem velice stál. Jak nám vypověděl dobře informovaný svědek, který si přál zůstat anonymní, Babiš obcházel konkurenty a lidi s blízkou vazbou na ně a snažil se hrát přesilovou hru. Tvrdil údajně, že je s Fondem národního majetku domluvený na pravidlech, která pomohou favorizovat jeho firmu. Průběh privatizace nasvědčuje, že nemusel blufovat.

Z původních zájemců se nakonec do soutěže přihlásili dva. Zahraniční korporace, o nichž spekulovala média a jejichž korespondence s Fondem národního majetku, kde formulují předběžný zájem, lze najít ve Slovenském národním archivu, nabídku nakonec nepodaly.

Chemička Duslo Šaľa, která tehdy ještě nepatřila Agrofertu a pro níž by Istrochem byla logická akvizice, nakonec ztratila zájem. Postarší, konzervativní inženýři v čele s Jozefem Kollárem v jejím vedení se obávali velkých závazků v souvislosti se starými ekologickými zátěžemi v areálu.

Protože se jim navíc dle jejich představ nedostalo dostatečného prostoru k auditu Istrochemu, hodili jej za hlavu. Mluvčí Dusla do médií suše komentoval: „Už jsme skoro zapomněli, že nějaký Istrochem existuje.“

Obálku s nabídkou do soutěže tedy doručily Novácké chemické závody a Istrodeza, patřící do portfolia Agrofertu. Istrodeza vznikla transformací z původní firmy Sagitta-Chem, jejímž stoprocentním vlastníkem byla v roce 1999 společnost Agrofert Slovakia, s „cílem postupného vytvoření podmínek pro vstup subjektů skupiny Agrofert na slovenský trh“ (citace z Podnikatelského záměru na společnost Istrochem a. s.). V roce 2001 skoupila sto procent akcií Sagitta-Chemu valašskomeziříčská Deza, tehdy již člen skupiny Agrofert.

A právě Babišův podnik zvítězil. Že k tomu nevedly férové podmínky, nasvědčuje několik okolností. Obálka Nováckých chemických závodů byla z výběrového řízení vyřazena kvůli pozdnímu dodání, konkrétně o osm minut. Jde sice o nedodržení podmínek soutěže, zástupce závodů ale zpoždění odůvodnil nepřítomností pracovnice Fondu národního majetku v kanceláři – jinými slovy byl přesvědčen, že zdržení nezpůsobil vlastní vinou.

Snad o něco zajímavější je zjištění DR, které se týká nabízené ceny. Novácké chemické závody ve své obálce nabídly částku dvě stě milionů slovenských korun. „V případě vykonání ekologického auditu předpokládáme navýšení ceny minimálně o (dalších) dvě stě milionů korun,“ psaly dále. Istrochem si tedy cenily přinejmenším na čtyři sta milionů slovenských korun. Babišova Istrodeza nabídla 202 milionů bez další možnosti navýšení.

Dvě nabídky. Nahoře vytištěná Nováckých chemických závodů, dole ručně vepsaná od Babišovy Istrodezy. Rozdíl činí dva miliony slovenských korun. Repro DR

„Za situace, kdy bylo zřejmé, že jiný zájemce je ochoten po provedení ekologického auditu možná navýšit cenu až na 400 milionů slovenských korun, je zarážející, že slovenský Fond národního majetku prodal akciový podíl v Istrochemu za 202 milionů bez toho, aby umožnil druhému zájemci ekologický audit,“ okomentoval pro DR advokát zaměřený na obchodní právo Antonín Továrek. Jinými slovy, Fond národního majetku se vůči státu nezachoval jako řádný hospodář.

Zarážející také může být, že na všech listech v obálce Istrodezy je částka dopsaná ručně, což může naznačovat, že ji někdo dopsal až poté, co se seznámil s nabídkou Nováckých chemických závodů. O tom, jak to s ručně vepsanou cenou v obálce Istrodezy bylo doopravdy, důkazy nemáme, byť rozdíl dvou milionů působí přinejmenším podivně. Víme ale, že i navzdory stížnosti Nováckých chemických závodů Andrej Babiš Istrochem získal.

Že si Fond národního majetku nechal ujít příležitost k prodeji Istrochemu za vyšší cenu, není z hlediska finančního pohledu na věc vše. Nejenom, že de facto podnik prodal za mínus sedmdesát milionů, neboť současně předchozího majitele rozhodujícího podílu akcií, Dušana Trandžíka, v rámci mimosoudního vypořádání vyplatil zmíněným odškodným ve výši 272 milionů. Cena byla navíc o celý řád nižší oproti první privatizaci.

V roce 1997 prodal Fond národního majetku 67 % akcií Istrochemu za 1,8 miliardy korun, jenom o pět let později to bylo 92 % akcií za 202 milionů. Výroční zprávy přitom nedokládají, že by byl Istrochem v krizi, právě naopak – tržby i provozní hospodářský výsledek rostly. Základní jmění dosahovalo 4,3 miliardy slovenských korun.

„Ten podnik měl stabilní tržby, byl v růstu, ale Fond národního majetku na něj chtěl vyhlásit konkurz, což zastavil soud. Může to naznačovat, že jej takto chtěli prodat cíleně pod cenou,“ komentoval po obeznámení s případem pro DR ekonomický analytik Michal Pícl. To se nakonec evidentně i podařilo.

Reálné inflaci slovenské koruny vývoj ceny také neodpovídá. Při prostém přepočtu inflace bez ohledu na vývoj cen vstupů a výsledných produktů vychází, že v roce 2002 by cena dvaadevadesátiprocentního podílu akcií Istrochemu měla být více než 3,7 miliardy slovenských korun. 202 milionů by naopak dávalo smysl při obrovské deflaci.

Zvláštně cena působí také vedle toho, že v roce 2001 jen sám Agrofert coby obchodní partner dodal Istrochemu suroviny za více než 200 milionů slovenských korun a odebral výrobky za více než 400 milionů. Kdo jako jediný tedy na privatizaci v roce 2002 doopravdy a více než dobře vydělal, je jasné. Byl to další mimořádný kup Andreje Babiše. Co vlastně za tak směšnou částku na úkor Slovenska získal, si ale teprve ukážeme.

Skutečné bohatství Istrochemu
Alfred Nobel založil pobočku své továrny u Bratislavy proto, že v karpatském regionu byla tehdy velká poptávka po dynamitu – zejména pro stavbu železnic a do hornictví. Během první světové války přibyla i vojenská výroba, konkrétně produkce trhaviny ekrazit.

Nový režim po roce 1948 přinesl do Dimitrovky výrobu umělých hnojiv, s tou je dnes však konec. A výrobu průmyslových trhavin Andrej Babiš záhy po převzetí Istrochemu prodal pardubické Explosii, která bratislavskou pobočku posléze v roce 2009 uzavřela.

Do dnešních dní v areálu přežívá jen výroba sulfenaxu, chemikálie, která se používá při výrobě pneumatik. Těžiště produkce gumárenské chemie však bylo nejen na Slovensku, ale i v rámci RVHP v Duslu, kde k tomu zřídili i výzkumný ústav. Tam obstarávali devadesát procent produkce, zbylých deset procent produkovali právě v Istrochemu.

Z plánů Agrofertu slibovaných při privatizaci mnoho nezbylo. Repro DR

Proto mělo pro Duslo logiku Istrochem koupit. Obě firmy se nakonec stejně o pár let později spojily – když v roce 2005 Duslo koupil Andrej Babiš.

Logiku měl nákup ale i pro Babiše, který v rozhovoru pro časopis Trend před privatizací vysvětlil: „Jde nám o integraci s Dezou (chemička ve Valašském Meziříčí, pozn. red.), která vyrábí benzen a dodává ho do Ostravy, odkud Istrochemu dodávají suroviny na gumárenské chemikálie… Pro nás je to zajímavé jako investice charakteristická pro naši skupinu. Snažíme se nakupovat fabriky, které nejsou v dobrém stavu, za rozumnou cenu. Potom chceme uskutečnit restrukturalizaci a tím vytvořit přidanou hodnotu.“

Ponechme nyní stranou typickou Babišovu taktiku tvrdit něco, co neodpovídá skutečnosti. Jak jsme si ukázali výše, Istrochem nebyl v době privatizace Agrofertem podnik – přinejmenším ekonomicky – ve špatném stavu. Hlavní hodnota bratislavského podniku totiž ležela už tehdy jinde.

Istrochem je svým způsobem zakopaná hřivna, o čemž samozřejmě jeho kupec dobře věděl. Bavíme se o rozsáhlém areálu v širším centru Bratislavy. Celková plocha čítá zhruba 240 hektarů, tedy skoro dva a půl milionu čtverečních metrů. Smysl by, zvláště pro investora, dávalo tento – dnes z velké části opuštěný průmyslový areál – přebudovat v něco s přidanou hodnotou. Třeba v obytnou a komerční čtvrť.

Jak jsme se přesvědčili na vlastní oči, v bezprostředním okolí Istrochemu už nová bytová výstavba čile kypí. A jsou to také důvody, proč o koupi podniku usilovalo v jisté fázi i město Bratislava.

Jak jsme se přesvědčili na vlastní oči, v bezprostředním okolí Istrochemu už nová bytová výstavba čile kypí. Foto Jakub Patočka, DR

Takové plány se Andreji Babišovi ještě před několika lety dost možná honily hlavou, případně mu dokonce ležely na stole. V roce 2009 vypracoval architektonický ateliér Architekti BKŠP (známí bratislavští architekti Pavol Paňák a Martin Kusý) urbanistickou studii areálu Istrochemu s cílem revitalizovat zanikající průmyslový areál a na jeho místě vybudovat právě bydlení, občanskou vybavenost a komerční zónu.

Plán, který dodnes visí na webu ateliéru, počítal s plochou 160 hektarů pozemků. „Naše studie byla ověřovací studií s náplní komplexního obytného souboru s městskou a vyšší občanskou vybaveností. Zhotovili jsme ji na objednávku majitele areálu. Od jejího ukončení jsme se již dalšího dění neúčastnili a neznáme další záměry na tomto území. Ověřovací studie obnáší testování kapacity území pro zvolenou funkci, dopady nového stavu v širším i vzdálenějším okolí, nové dopravní vazby, enviromentální dopady a podobně,“ vysvětlil DR Pavol Paňák.

Ateliér Architekti BKŠP sídlí v jedné z bývalých vodárenských věží Istrochemu. Foto Jakub Patočka, DR

Pro tuto chvíli ale projekt leží u ledu. Firma Istrochem Reality, vlastník nemovitostí Istrochemu, který byl v roce 2006 formálně včleněn pod tou dobou již Babišovo Duslo Šala, na svých stránkách nabízí pronájem i prodej budov nejen v areálu chemičky, ale i další, které patří jiným dceřiným firmám Agrofertu. Zajímavým detailem je, že ateliér Architekti BKŠP sídlí v jedné z bývalých vodárenských věží Istrochemu, hned vedle vstupu do hlavní administrativní budovy podniku. Jedná se o ceněnou moderní rekonstrukci.

Andrej Babiš tedy za 202 milionů slovenských korun získal podnik s areálem, jehož pozemky mají dnes potenciálně cenu několika set milionů, avšak v eurech. Nejen s českým, ale i se slovenským státem pro něj tedy musí být radost obchodovat.

Ale aby se mohly pozemky v areálu Istrochemu proměnit ve stavební parcely, nejdůležitější manévr ho teprve čeká. Už nyní je jasné, že strategie je stejná jako při veškerém jeho podnikání: privatizovat zisky, socializovat náklady. Podrobnosti k jeho dalším záměrům přineseme zítra.


Oprava: Původně zveřejněný text obsahoval nepřesný údaj o hodnotě Istrochemu v době jeho privatizace skupinou Agrofert při zohlednění inflace. Namísto o 1,3 miliardy se jedná dokonce o 3,7 miliardy slovenských korun. Částku jsme v textu opravili.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.