Ukázali jsme si, že spolu se slovenskou fabrikou vyrábějící gumárenské chemikálie koupil Andrej Babiš za hubičku potenciálně velice slibný developerský projekt. Mohl by s ním výhodně spekulovat. Ceny stavebních parcel v Bratislavě rostou, prakticky nikde už neklesnou pod 200 eur za metr čtvereční — a Istrochem má zhruba 240 hektarů. Jen cena pozemků, pokud by se proměnily ve stavební parcely, může tedy přinést kolem půl miliardy eur.

Jak je tedy vůbec možné, že Andrej Babiš v roce 2002 zaplatil za Istrochem ani ne padesátinu této sumy, 202 milionů slovenských korun? Souvisí to bezprostředně s tím, proč areál Istrochemu ještě v roce 2018 leží de facto ladem. Pro vysvětlení se musíme vrátit do hluboké minulosti, kdy vznikl fenomén, jemuž se dnes říká „staré ekologické zátěže“ — tedy znečištění, způsobené státními průmyslovými podniky.

V předchozím textu jsme se zmínili o tom, že důležitým kritériem pro vstup do privatizace Istrochemu v roce 2002 byl pro zájemce ekologický audit závodu, který stát uchazečům neumožnil. Právě proto se tehdy mnozí z potenciálních kupců, včetně zahraničních firem, nakonec tendru neúčastnili.

A jediný Babišův konkurent byl ochoten nabídnout oproti Agrofertu dvojnásobnou cenu, pokud by mohl audit vykonat. Istrochem totiž coby chemička vyprodukoval za svou historii sahající do devatenáctého století spoustu nebezpečných toxických odpadů, jež se stále nacházejí v areálu i jeho bezprostředním okolí. A čím dál naléhavěji vyvstává potřeba je odstranit.

Ve svém Podnikatelském záměru, s nímž se ucházel o koupi společnosti Istrochem, který jsme měli možnost prostudovat ve Slovenském národním archivu, Agrofert k ekologickým zátěžím píše: „Istrochem je pro Agrofert velkou investiční příležitostí, avšak v této souvislosti je potřeba upozornit na staré ekologické zátěže a hlavně rizikové umístění podniku, který se nachází v rámci obydlené části Bratislavy. Jen divize gumárenských chemikálií si vyžádá rozvojové investice za dvě stě milionů slovenských korun a spolu s investicemi do ekologie bude muset nový majitel vynaložit v následujících deseti letech v závislosti na výkonnosti přibližně jednu miliardu. Při stanovování ceny za prodávanou majoritu musí skupina Agrofert zvážit všechna rizika, která se mohou projevit v následujících deseti letech.“

V předchozím textu jsme psali o podezřele nízké ceně, kterou Andrej Babiš za Istrochem zaplatil. Čím by její výši zdůvodnil on sám? Už v Podnikatelském záměru na společnost Istrochem Agrofert píše v bodě Investiční program o tom, že „zvyšování výkonnosti společnosti Istrochem je podmíněné realizací investičních akcí v celkovém objemu jedné miliardy slovenských korun“.

Hovoří se konkrétně o 240 milionech do výroby gumárenských chemikálií, 75 milionech do výroby vláken a barevných koncentrátů (v případě dobrého odbytu pak má následovat investice dalších 225 milionů), 150 milionech do průmyslových trhavin, 200 milionech do čistírny odpadních vod a 120 milionech do snížení energetických nákladů, zabezpečení podnikatelských cílů v oblasti skladování nebezpečného odpadu, splnění legislativních podmínek zvýšení bezpečnosti provozu, komplementaci ekonomického informačního systému a systému podpory prodeje.

Tyto investice měly podle Agrofertu vést ke zvýšení ročních tržeb minimálně o jednu miliardu slovenských korun ročně. A dostaly se také do jednoho z odstavců kupní smlouvy mezi Fondem národního majetku a Istrodezou, kterou se podařilo Deníku Referendum exkluzivně získat: „Kupující prosadí, aby společnost Istrochem, a. s. investovala do svého rozvoje, zejména do ekologie, ode dne uzavření této smlouvy do roku 2012 sumu 1 000 000 000 slovenských korun.“

Zní to jako relevantní zdůvodnění celkově nízké ceny Istrochemu. Ale jak se ukazuje, opět jenom na papíře.

Triky s právní subjektivitou

K 1. 1. 2004 zanikla společnost Istrodeza, kupec Istrochemu a nástupnickou společností se stal právě Istrochem. Majetek i závazky obou společností se sloučily do jednoho. Dva roky na to se tento „nový“ podnik sloučil se společností Duslo, a. s., která se mezi tím stala součástí Agrofertu za okolností, jež zasluhují samostatný text.

Od 1. 7. 2006 pak byla právním nástupcem Istrochemu společnost Avion Invest, a. s. Uskutečnila se tedy další fúze. Vzápětí se ale tento nový konglomerát přejmenoval na Duslo, a. s. Zřejmě z důvodu, že je to obchodní značka, kterou chtěli zachovat. V praxi to ale znamená, že firma Duslo, jedna z nejdůležitějších chemiček v bývalém bloku RVHP, má dnes IČO původní společnosti Avion Invest.

Proč jsou tyto rošády důležité? Mají totiž přímý dopad na závazky uvedené v kupní smlouvě: „Rozmělňuje se tím povinnost investovat miliardu. Máme-li nástupnickou společnost, která je desetkrát či stokrát větší než ta původní, závazek se plní podstatně snáz. V zásadě z toho vyplývá závazek, aby od roku 2006 do svého rozvoje investovalo Duslo Šala,“ vysvětlil Deníku Referendum advokát specializovaný na obchodní právo Antonín Továrek.

Ve smlouvě mezi Istrodezou a Fondem národního majetku není řečeno nic konkrétnějšího nad uvedenou citaci. Není zde fixace na žádné konkrétní místo, účel, není uvedeno, jaká proporce z oné miliardy má sloužit na ekologii. Je tam jen ono neurčité a právně nic nevypovídající slovo „zejména“.

Dotaženo ad absurdum, kdyby se například Istrochem rozhodl v roce 2003 otevřít v rámci svého rozvoje pobočku v Košicích a naplnil by při tom zákonem stanovené ekologické regule, bylo by to v pořádku. Areál v Bratislavě mohl klidně chátrat, což se stalo... Anebo mohl případně čekat na prodej developerovi, který by z něj vybudoval lukrativní projekt, což je zřejmě základní současný plán.

Protože ale zmíněný odstavec privatizační smlouvy, který zavazuje kupce investovat jednu miliardu zejména do ekologie, obsahuje také větu: „Kupující bude prodávajícího průběžně informovat o uskutečněných investičních akcích ve společnosti Istrochem, a.s.,“ chtěli jsme se přesvědčit, zda svými úvahami, že Andrej Babiš se Slovenskem vyběhl, někomu nekřivdíme. Nástupci Fondu národního majetku jsme poslali oficiální žádost o informace upřesňující povahu investic.

Odpověď zaslaná Scarlett Filipovičovou ve své úplnosti zní: „Oznamujeme vám, že v registratuře společnosti MH Manažment, a. s. jako právním nástupci FNM SR, se nenacházejí žádné doklady prokazující způsob a výši plnění předmětného smluvního závazku. Obecně lze konstatovat, že uvedená kupní smlouva je evidovaná jako uzavřená.“ Babiš tedy nic neprokazoval. A Slovensku slíbená miliarda investic evidentně nechyběla. Asi je to bohatá země.

Dvě stě jedenáctka pro Denník N

Navzdory velkým plánům, popsaným v podnikatelském záměru Agrofertu na společnost Istrochem, druhdy slovutná chemička dnes skoro leží ladem. Agrofert sliboval inovaci v oblasti gumárenských chemikálií, agrochemikálií, polypropylénových vláken a průmyslových trhavin, psal o kontinuální přípravě nových a inovovaných výrobků. Nic z toho se ale nestalo.

Jak jsme již uvedli, jediné, co přežilo dodnes, je výroba sulfenaxu, strašidelný areál, který přitahuje lapače urbexových zážitků, a staré ekologické zátěže. Ty především.

Tím se konečně dostáváme ke kapitole příběhu, která nás k Istrochemu vůbec zavedla. Tou je toxická skládka Chemických závodů Juraje Dimitrova, alias toxická skládka ve Vrakuni.

Slovenská média ji začala výrazněji sledovat až kolem roku 2015, tedy poté, co se druhý nejbohatší Čech slovenského původu stal českým ministrem financí. Novináři v České republice i na Slovensku se začali soustředěněji věnovat jeho podnikání — a tedy i Istrochemu.

Pozoruhodnou reakci na zvýšený zájem novinářů o vrakuňskou toxickou skládku jsme našli dokonce i mezi dokumenty, které se týkaly celého privatizačního projektu Istrochemu, ve Slovenském národním archivu. Zatoulala se sem i jedna z korespondencí redaktora slovenského Denníku N se zástupci Fondu národního majetku.