Byl jsem mírně řečeno udiven, když jsem v nabitém vlaku, směřujícím do Litoměřic v době konání známé výstavy Zahrada Čech, narazil na dlouholeté známé. Udiven proto, že jsem je nikdy předtím vlakem jet neviděl.

Jako pro mnohé velmi dobře situované a podnikatelsky úspěšné jedince byl vlak odepsanou formou dopravy, dobrou tak pro cestování v minulém (vlastně už předminulém) století. Vzhledem k jejich příjmům mohl každý zvlášť jezdit autem od rána do večera 365 dní v roce, aniž to jakkoliv významně zatížilo rodinné výdaje. O tom si chudší majitel auta může jen nechat zdát. Živit auto pro něj většinou znamená omezovat se v jiných potřebách.

Na můj údiv reagovali ti známí zajímavým vysvětlením. Vlak prý zvolili v podstatě ze zoufalství — pamatovali si a často opakovali někdejší dotčené stesky exprezidenta Klause, jak při cestě autem musel na každém přejezdu čekat na týž vlekoucí se motoráček s jedním či dvěma pasažéry. Z naštvání na automobilisty, kteří v době konání výstavy ucpali nejen veškeré řádné i mimořádné parkovací plochy v širokém okolí výstaviště, ale dokonce i příjezdové komunikace na kilometry daleko.

Byl jsem přesvědčen, že tahle cesta vlakem byla v jejich případě naprostá výjimka. A tak jsem zažil nové překvapení, když jsem je tam začas potkal znovu.

Tentokrát byli v cyklistickém a s koly. Prý i je překvapilo, a příjemně, že vlak už nemá obrazně řečeno rozvrzané dřevěné lavice, zaolejovanou podlahu plnou sazí a že se tam za chladna netopí v kamínkách. A kromě toho si pamatovali zážitek uvolněného prožívání cesty bez stresu za volantem.