Byl jsem mírně řečeno udiven, když jsem v nabitém vlaku, směřujícím do Litoměřic v době konání známé výstavy Zahrada Čech, narazil na dlouholeté známé. Udiven proto, že jsem je nikdy předtím vlakem jet neviděl.

Jako pro mnohé velmi dobře situované a podnikatelsky úspěšné jedince byl vlak odepsanou formou dopravy, dobrou tak pro cestování v minulém (vlastně už předminulém) století. Vzhledem k jejich příjmům mohl každý zvlášť jezdit autem od rána do večera 365 dní v roce, aniž to jakkoliv významně zatížilo rodinné výdaje. O tom si chudší majitel auta může jen nechat zdát. Živit auto pro něj většinou znamená omezovat se v jiných potřebách.

Na můj údiv reagovali ti známí zajímavým vysvětlením. Vlak prý zvolili v podstatě ze zoufalství — pamatovali si a často opakovali někdejší dotčené stesky exprezidenta Klause, jak při cestě autem musel na každém přejezdu čekat na týž vlekoucí se motoráček s jedním či dvěma pasažéry. Z naštvání na automobilisty, kteří v době konání výstavy ucpali nejen veškeré řádné i mimořádné parkovací plochy v širokém okolí výstaviště, ale dokonce i příjezdové komunikace na kilometry daleko.

Byl jsem přesvědčen, že tahle cesta vlakem byla v jejich případě naprostá výjimka. A tak jsem zažil nové překvapení, když jsem je tam začas potkal znovu.

Tentokrát byli v cyklistickém a s koly. Prý i je překvapilo, a příjemně, že vlak už nemá obrazně řečeno rozvrzané dřevěné lavice, zaolejovanou podlahu plnou sazí a že se tam za chladna netopí v kamínkách. A kromě toho si pamatovali zážitek uvolněného prožívání cesty bez stresu za volantem.

Méně zahlcených silnic

Tahle historka dobře ukazuje na sílu stereotypů, v tomhle případě stereotypů o pomalých, nemoderních vlacích, nota bene se špinavými, páchnoucími záchody (ne že by se tam ještě občas nenašly). O železniční dopravě, kterou ani náhodou nelze srovnávat s cestováním autem.

A zdá se, že se musí stát nějaká mimořádnost, aby je z toho stereotypu dokázala vytrhnout. Zvláště to platí u mladých lidí, jimž právě je určena europoslanci navrhovaná jednorázová jízdenka Interrail Ticket. Mládež po dovršení osmnácti let by ji mohla využít k cestování po Evropě, k jejímu poznávání.

Přiznám se, že jsem byl nemile překvapen, jak rychle se třeba u našich středoškoláků ujala „americká“ móda dopravovat se do školy autem či na motorce. V některých místech to vedlo k ucpání veškerých prostor v okolí škol a dříve klidné čtvrti se změnily v rozsáhlá parkoviště.

Jinde zas vzal za své původní účel školních vnitrobloků, které opět obsadila auta studentů a učitelů. Respiria s trávníky, lavičkami, zelení a nářadím na kondiční cvičení se změnila na fádní dlážděná parkoviště. Kdo by dal přednost původnímu účelu prostor, má smůlu.

A kdo sleduje internetové diskuse, může se i tam u mladých lidí setkat s nekritickou adorací automobilismu a s velmi podrážděnými reakcemi na jakoukoliv kritiku nadměrného využívání aut.

V případě středoškoláků dokonce i s překvapivými nevědomostmi, když dokáží srovnávat cenu benzínu na kilometr jízdy s cenou jízdenky na vlak, aniž započetli cokoliv dalšího, aniž věděli, že se počítá cosi jako cestovní náhrada, která přece jen realističtěji odráží skutečné náklady jízdy autem.

Pokud tedy zmíněný návrh v Europarlamentu projde, můžeme doufat, že ta korektivní zkušenost s cestováním po evropské železnici přece aspoň u části mladých lidí povede k tomu, že se zbaví negativních stereotypů o tomto druhu dopravy a naučí se železniční dopravu více využívat.

Vydělali by nejen oni, a nejen na té jízdence zdarma. Přibude-li cestujících na železnici, ubude dopravou zahlcených silnic, dopravních nehod, mrtvých a zraněných, ubude zdraví ničícího smogu i randálu, někdy už ta nesnesitelného, že proti nadměrné dopravě demonstrují i ti, co se jinak bez auta neobejdou, nebo jsou o tom aspoň přesvědčeni.

A samozřejmě, nezapomínejme na hlavní účel tohoto nápadu. Lepší poznání Evropy potřebujeme jako sůl, u nás v České republice zejména. Původní proevropské nadšení dosti ochablo, obávám se, že zase v důsledku jiných negativních stereotypů, které jen málo odrážejí evropskou realitu, a když, tak velmi zkresleně.

Snad ty poznávací cesty zapůsobí jako jedno z antidot proti opět hrozivě rostoucímu agresivnímu nacionalismu, který v minulosti už v Evropě způsobil tolik neštěstí.