Byl jsem mírně řečeno udiven, když jsem v nabitém vlaku, směřujícím do Litoměřic v době konání známé výstavy Zahrada Čech, narazil na dlouholeté známé. Udiven proto, že jsem je nikdy předtím vlakem jet neviděl.

Jako pro mnohé velmi dobře situované a podnikatelsky úspěšné jedince byl vlak odepsanou formou dopravy, dobrou tak pro cestování v minulém (vlastně už předminulém) století. Vzhledem k jejich příjmům mohl každý zvlášť jezdit autem od rána do večera 365 dní v roce, aniž to jakkoliv významně zatížilo rodinné výdaje. O tom si chudší majitel auta může jen nechat zdát. Živit auto pro něj většinou znamená omezovat se v jiných potřebách.

Na můj údiv reagovali ti známí zajímavým vysvětlením. Vlak prý zvolili v podstatě ze zoufalství — pamatovali si a často opakovali někdejší dotčené stesky exprezidenta Klause, jak při cestě autem musel na každém přejezdu čekat na týž vlekoucí se motoráček s jedním či dvěma pasažéry. Z naštvání na automobilisty, kteří v době konání výstavy ucpali nejen veškeré řádné i mimořádné parkovací plochy v širokém okolí výstaviště, ale dokonce i příjezdové komunikace na kilometry daleko.

Byl jsem přesvědčen, že tahle cesta vlakem byla v jejich případě naprostá výjimka. A tak jsem zažil nové překvapení, když jsem je tam začas potkal znovu.

Tentokrát byli v cyklistickém a s koly. Prý i je překvapilo, a příjemně, že vlak už nemá obrazně řečeno rozvrzané dřevěné lavice, zaolejovanou podlahu plnou sazí a že se tam za chladna netopí v kamínkách. A kromě toho si pamatovali zážitek uvolněného prožívání cesty bez stresu za volantem.

Méně zahlcených silnic

Tahle historka dobře ukazuje na sílu stereotypů, v tomhle případě stereotypů o pomalých, nemoderních vlacích, nota bene se špinavými, páchnoucími záchody (ne že by se tam ještě občas nenašly). O železniční dopravě, kterou ani náhodou nelze srovnávat s cestováním autem.

A zdá se, že se musí stát nějaká mimořádnost, aby je z toho stereotypu dokázala vytrhnout. Zvláště to platí u mladých lidí, jimž právě je určena europoslanci navrhovaná jednorázová jízdenka Interrail Ticket. Mládež po dovršení osmnácti let by ji mohla využít k cestování po Evropě, k jejímu poznávání.

Přiznám se, že jsem byl nemile překvapen, jak rychle se třeba u našich středoškoláků ujala „americká“ móda dopravovat se do školy autem či na motorce. V některých místech to vedlo k ucpání veškerých prostor v okolí škol a dříve klidné čtvrti se změnily v rozsáhlá parkoviště.

Jinde zas vzal za své původní účel školních vnitrobloků, které opět obsadila auta studentů a učitelů. Respiria s trávníky, lavičkami, zelení a nářadím na kondiční cvičení se změnila na fádní dlážděná parkoviště. Kdo by dal přednost původnímu účelu prostor, má smůlu.