Šéfové a další představitelé stran české pravice fantazírují o tom, jak by bylo možné snížit rozpočtový schodek státního rozpočtu navrženého vládou o polovinu, či dokonce více. Pro předsedu poslaneckého kubu ODS není například problém snížit navrhovaný šedesátimiliardový schodek o 35 až 40 miliard.

ODS fantazíruje o jakémsi „agrosocialismu“, tedy o kombinaci zájmů oligarchů se zájmy socialistů, které se promítají do podoby státního rozpočtu na příští rok…

Je to vlastně ubohé a trapné, protože obě dvě strany, ODS i TOP 09, pokud měly ve svých rukou vládu, již v dalších letech předváděly jen bídu a utrpení. Snad s výjimkou let 2007—2008, kdy ještě žily z trendů nastartovaných sociálnědemokratickou vládou a také z rozpočtových rezerv zanechaných vládou pod mým vedením činících 156 miliard korun.

Schodky státního rozpočtu v letech 2009—2012 byly trojciferné. A například Topolánkově vládě se podařilo rozpustit zmíněnou rozpočtovou rezervu 156 miliard korun (ve výši 60 miliard korun) z části již v roce 2008, aby v roce provedených reforem nebyl státní rozpočet se schodkem 80 miliard korun, ale pouhých 20 miliard korun.

Pokud dnes pánové z české pravice blábolí o tom, kterak je v době hospodářského růstu potřeba vytvářet rezervy, tak by si měli připomenout, že v roce 2008 byl růst 2,5 procenta, a přesto měli faktický schodek 80 miliard korun, k jehož pokrytí dokázali schramstnout 60 miliard pracně vytvořených rozpočtových rezerv. Po této operaci, jejíž podstata ovšem ušla časopisu Emerging markets, se ministr financí Kalousek stal nejlepším ministrem financí zemí Emerging markets.

V těch dalších letech ovšem již prováděl politiku, která, s výjimkou roku 2009 a 2010, již nemohla příliš využívat vytvořené rozpočtové rezervy, a proto schodek státního rozpočtu za pravicových vlád utěšeně narůstal.

Ze souhrnného deficitu na konci roku 2006, ještě pod vládou sociální demokracie ve výši necelých 900 miliard korun, se péčí pravicových vlád stal souhrnný rozpočtový deficit téměř 1,7 bilionu korun. Opravdu úžasné hospodaření…

Pohlídat si korporace

Tato vláda má jistě mnoho chyb, ale pokud jde o deficit, který převzala, tak ten příliš nenavyšuje. Rozpočet, který předložila, uvažuje s tím, že na konci roku 2017 zde bude souhrnný deficit státu 1,72 bilionu korun. To jistě není špatný výsledek, ale fantazii se samozřejmě meze klást nemohou. Ve fantazírování nelze nikomu bránit.

Strany české pravice jen předvedly, že na to, aby kvalitně řídily státní finance, prostě nemají. Tím neříkám, že Andrej Babiš je nejlepším ministrem financí na světě, jistě ne, ale jako celek vláda dělá realistickou rozpočtovou politiku zaměřenou na podporu spotřeby obyvatelstva a hospodářského růstu.

Priority, které si vláda ve státním rozpočtu stanovila, jsou rozumné a především realistické. Platy veřejných zaměstnanců po děsuplné stagnaci za pravicových vlád konečně rostou, na české poměry se dá dokonce říci, že skokem. Je jen dobře, že se vládě něco takového podařilo.

Samozřejmě, že vláda by mohla na podporu hospodářského růstu dělat mnohem více, než dělá. Ale utlumit hospodářský růst například tím, že nepřidá důchodcům či veřejným zaměstnancům v situaci hospodářského růstu a po letech mzdového půstu, by mohl jen úplný politický diletant, což naštěstí šéfové této vlády nejsou.

Připomeňme také, že vláda, ať si chce, nebo nechce tento problém přiznat, musí dělat fiskální politiku i s ohledem na kontroverzní politiku oslabování koruny, tak jak ji provádí vedení ČNB. Politika oslabování české koruny možná pomáhá některým českým vývozcům, zdražuje však dovozy surovin pro průmysl a samozřejmě významným způsobem zdražuje dovozy nejmodernějších technologií ze zahraničí.

Vláda zatím vůbec nedokázala vyřešit například podporu stavebnictví, rozvoje bytové výstavby, na prvním místě komunálních, sociálních a družstevních bytů. O tomto segmentu stavebnictví tu a tam jen nahlas sní.

Vláda zatím rovněž nedokázala zorganizovat významnější čerpání peněz z evropských fondů, což zemi připravuje o výraznější hospodářský růst a o impulzy v rozvoji českého průmyslu a stavebnictví. Snaží se naopak podporovat investice, a to jak ze strany zahraničních, tak domácích investorů, a tvořit tak nová pracovní místa.

Politika oslabování koruny prováděná ČNB vede ve svých důsledcích mimo jiné ke zdražování nejmodernějších technologií a směruje české podnikatele k tomu, aby se spokojovali s vykořisťováním levné pracovní síly, jež není nahrazována nejmodernějšími technologiemi… Český průmysl, pokud jde o růst produktivity práce, stagnuje a neuvolňuje tak potřebné pracovní síly pro nově vznikající pracovní příležitosti.

Nicméně i tak lze říci, že státní rozpočet na rok 2017 má rysy prorůstového rozpočtu, i když samozřejmě existují makroekonomické problémy, které vláda nechce či neumí řešit.

Zřejmě oprávněná je ze strany pravice i části české ekonomické fronty kritika na adresu vlády kvůli tomu, že se podstatným způsobem (o 27 tisíc pracovníků) zvýšil počet zaměstnanců státu. Vláda by ve vlastním zájmu měla veřejnosti, a to nejen odborné, vysvětlit, v čem toto zvýšení vlastně spočívá.

Tou správnou cestou k vyrovnanému státnímu rozpočtu, ke kterému ministr financí v tomto roce směřuje, ovšem není, jak to chce Babiš „zařídit“, nečerpání investičních výdajů. Tou skutečně správnou cestou je zejména růst rozpočtových příjmů.

Předpokládejme, že vyšší než rozpočtovaný růst daně z příjmů bude u živnostenské daně, a to díky zavedení systému EET. Ale stejným způsobem by měl Babiš prosadit také zdanění těch největších, převážně zahraničních korporací v zemi. Připomeňme, že v některých letech odplývá ze země 300 miliard dividend na účty mateřských firem do zahraničí.

Kdyby si stát z těchto peněz dokázal přes druhou sazbu daně z příjmu vybrat o řekněme 60 až 70 miliard korun víc než nyní, byl by dnes stání rozpočet bez velkých problémů přebytkový a stát by tak mohl uvažovat jednak o expanzivní investiční politice, ale také o růstu důchodů a rovněž dalším růstu mezd veřejných zaměstnanců, zejména lékařů, zdravotních sester a také učitelů…