Některým není ani ještě čtyřicet, jiní pečují o rodiče a starají se přitom o další generaci dětí. Řada z nich pečuje o druhé i po sedmdesátce a má vlastní zdravotní problémy. Většinová zátěž přitom leží na bedrech žen. Smutným faktem je, že řada z nich zápasí s překážkami — nebo je dokonce vystavena šikaně ze strany sousedů.

V České republice se počet neformálních pečovatelů odhaduje na dvě stě padesát až tři sta tisíc, přičemž polovinu z nich tvoří blízké osoby. Téměř dvě třetiny dlouhodobé péče jsou poskytovány ženami ve středním nebo raném důchodovém věku, tedy mezi pětatřicátým a čtyřiašedesátým rokem. Dle iRozhlasu šlo k březnu 2024 dokonce o osm set tisíc lidí. Tak praví statistika i životní zkušenost mnohých žen a v menší míře mužů ve středním věku.

Poslední roky patříme společně s mojí matkou mezi ně — pokud mám počítat návštěvy nemocnic a rodinných příslušníků, sahá datum až do roku 2014, v případě babičky daleko do minulosti, do roku 2000.

Několik mých kamarádek je na tom podobně. Hlavní zátěž totiž většinou nesou ženy, často na prahu možnosti mít vlastní děti nebo ve věku, kdy se už musejí starat o dvě generace. Snad ještě větší zátěž však zažívají ženy v důchodovém věku, které samy mají zdravotní problémy, je jim přes sedmdesát a v péči se v lepším případě mají s kým střídat. Pokud je pečovatel sám nebo nepobírá příspěvek v adekvátní výši, je situace o to tíživější — a možností volby, svobody rozhodování i pohybu ubývá.

Není žádným tajemstvím, že péče je náročná fyzicky i psychicky, křehký je nejen člověk, o něhož je pečováno, ale křehne také sám pečující, jehož síly jsou nasazovány pro druhého.

S pečováním jsou nezřídka spojeny spánková deprivace nebo sociální izolace. Svědčí o tom také příběh mojí kamarádky, která se stará současně o devadesátiletou babičku a matku po úraze.

Ocitla se ve stejné situaci jako já před rokem, kdy v mojí rodině skončil jeden z rodičů po úraze v nemocnici, kde strávil dva měsíce, a druhý byl imobilní doma. V takové situaci už pečující nemá moc na výběr, jeho času a energie ubývá a může se dostat do sociální izolace nebo se mu začne zhoršovat zdravotní stav, zvláště třeba v případě, kdy je posledním žijícím potomkem.

Vítaným a často jediným zpestřením sociálně izolovaných pečujících se stávají „výlety na nákup“, zvláště v případech, kdy má senior 3. nebo 4. stupeň závislosti a je plně odkázán na druhé, případně odmítá být doma sám, v obavě, že se stane nějaká nepředpokládaná věc, například propukne požár (sic!).

Podobným strázním jsou vystaveny ženy, které jsou samy po operaci nebo ve věku, kdy by důchodový věk mohly trávit zcela jiným způsobem — což je i případ mojí obětavé matky —, nebo jsou jakýmisi chronickými pečovatelkami a o rodiče se starají nepřetržitě deset nebo patnáct let — což je případ paní z okolí.

Česká republika je přitom zemí s vysokým procentem neformálních pečujících: pokud by se systém neformální péče zhroutil, stát nemá kapacity na to, aby tento stav kompenzoval. Dokládají to i slova ekonoma Aleš Roda pro Český rozhlas: „Systém by se zhroutil. Je to naprosto nereálné, protože stát ani municipality už teď nemají dostatečné kapacity na to umístit člověka potřebujícího péči do lůžkového zařízení. Je to možné jen v případě, že někdo jiný zemře.“

S ohledem na demografický vývoj v dalších letech se situace nebude lepšit a tím spíše je skutečně žádoucí všem pečujícím jejich situaci pokud možno ulehčovat, nikoli ztěžovat, jak se dnes často děje — ať už ze strany státu, nebo jejich okolí.

Pečující jsou přetížení a nezřídka se potýkají s překážkami, závistí nebo jsou dokonce vystaveni šikaně ze strany sousedů, jejichž denní nebo noční režim se neslučuje s režimem pečujícícho — jedné mojí známé dokonce hrozilo vystěhování, v našem případě bezohlední sousedi odmítali dodržovat noční klid…

Na přidělení příspěvku se v České republice čeká v průměru čtyři měsíce, péče je často neviditelná, ale současně zviditelňuje v citlivých momentech. Obnažuje křehkost a vyžaduje notnou sílu — nutí k častému překračování vlastních hranic a mnohdy i fyzických limitů. Ne každý si otevřeně řekne o pomoc a mnohdy ještě je podezírán, že příspěvky zneužívá.

Řada pečujících přitom pečuje, aniž by příspěvek pobírala, nebo na něj teprve čeká — a jsou to oni, jejichž osobní hranice jsou denně posouvány. Do stresových situací se dostávají také pečovatelé v domovech pro seniory a jiní sociální pracovníci, jejichž práce je dlouhodobě podhodnocena. Tento stav je alarmující a dnes a denně se setkávám jak s (ne)únavnou prací pečujících, tak i zdravotních sester, které — budu se opakovat — často mají vlastní zdravotní problémy a trpí vyčerpáním.

Samozřejmě existuje řada pozitivních příkladů a institucí, které péči usnadňují, často lze nastavit také systém docházejících pečujících sester. Je přitom ale potřeba, aby pečující nebyli na péči sami, měli dostatečný respekt, setkávali se s pochopením a nezápolili s úřady nebo sobci, kteří si neuvědomují rozsah úkonů a prací, které domácí péče obnáší.

Odvaha a osobní nasazení pečujících je často větší, než je vidět na první pohled. Stejně tak velká ale může být jejich únava.

Až se tedy svého známého pečujícího zeptáte, co dělá dnes večer, nejspíš vám odpoví: „Padnu únavou k televizi.“ Nebo: „Budu se starat o maminku a snažit se načerpat další energii.“ Nebo prostě jen: „Těším se, že se snad konečně vyspím.“ Nezlobte se na něj.

Věnováno těm, jejichž kruhy pod očima se zvětšují: mojí matce, paní Martě K., paní Haně K. a mým drahým pečujícím kamarádkám. Napsáno s přispěním urážek od brněnských sousedů.