Jakožto žena, která by měla pomalu mít děti, aby „to stihla“, a které se neustále někdo ptá, proč možná děti mít nikdy nebudu, si čím dál tím víc uvědomuji problematičnost konceptu volby. K formulaci mých vlastních otázek a možných odpovědí mi velmi pomohla kniha Annemarie Molové The Logic of Care: Health and the Problem of Patient Choice, tedy „Logika péče: Zdraví a problém pacientovy volby“.

Annemarie Molová je holandská filosofka, která zároveň vystudovala medicínu, i když ji nikdy nepraktikovala. Píše filosoficky a antropologicky laděné články inspirované nemocničním prostředím, často v diskusi s takzvanou Actor-Network Theory („Teorie sítí aktérů“), na niž navazuje a zároveň kriticky posouvá její limity. Její první monografie Body Multiple („Multiplicitní tělo“) z roku 2002 je filosofičtěji zaměřená. Zabývá se praxí psaní, tedy jakým způsobem autor nebo autorka spolu-utváří to, o čem píše, a různými typy existence těla v rámci nemocniční praxe.

Mým cílem je však představit The Logic of Care, její druhou, prakticky orientovanou knihu z roku 2008. Hlavní poselství knihy spočívá v tom, že jsme se naučili vnímat autonomní volbu jako absolutní prioritu, ačkoli tento postoj není vůbec tak samozřejmý, jak by se mohlo zdát. Někdy je jednoduše volba jako koncept zcela mimo reálné možnosti dané situace.

Ve středu zájmu stojí u Molové často cukrovka typu A, tedy nemoc, s níž je potřeba se naučit žít, aby člověk mohl vůbec nějakou delší dobu přežít. Logika volby je samozřejmě ve hře i u člověka trpícího nemocí, ale od počátku má hořkou pachuť: cukrovku by si nikdo nikdy dobrovolně nezvolil.

Odrazem pro úvahy o rozdílu mezi volbou a péčí je analýza jedné konkrétní reklamy na glukometr (přístroj, jímž si lidé s cukrovkou měří cukr v krvi), jež zobrazuje aktivní lidi v přírodě a glukometr s optimální hodnotou na displeji. Jde o komerční inzerci, která se opírá o logiku volby: reklama vzbuzuje pocit, že pokud bude diabetik chtít, může podnikat výlety, k čemuž mu dopomůže právě nabízený produkt.

Pro potenciálního klienta, pro něhož (už) nejsou výlety do přírody aktuální, existuje od stejné firmy jiná reklama, která vyzdvihuje jednoduchost ovládání. Ovšem pacient, který nemá energii už vůbec na nic, pro firmu klienta nepředstavuje, jemu tedy nic nenabízí a obrazně ho hází přes palubu.

Ve zdravotnických zařízeních naopak v ideálním případě převažuje „logika péče“, podle níž neexistuje žádný „beznadějný případ“. Zdravotnický personál se snaží zlepšit životní situaci všem lidem, kteří pod něj spadají, nehledě na jejich „nedisciplinovanost“ v dodržování režimních opatření, stáří, stadium nemoci. Logika péče vychází z toho, že člověk v ordinaci má nějaký problém, s nímž potřebuje pomoct, a pacient spolu s lékařem nebo lékařkou hledá optimální řešení, vycházející z kontextu konkrétní situace.

Oproti tomu logika volby předpokládá člověka, který má prostředky a schopnosti vybrat si tu nejlepší variantu, podobně jako v případě zboží v kapitalistické společnosti. Všichni však dobře víme, že nic takového neexistuje: jak dalece svobodná je volba levnější a horší varianty produktu, když na dražší verzi nemám peníze? Do jaké míry jsem svobodná při výběru produktů, které podprahově znám z reklam?

A konečně — a tím se přibližuji tématu, které mě bude dále zajímat — je velmi diskutabilní, do jaké míry svobodné je rozhodnutí nastávající matky podstoupit potrat, když ji k tomu nutí její finanční situace nebo její okolí, jak o tom psala Saša Uhlová před pul rokem: „Nesoudíme, pomáháme“, motto křesťanské organizace (jakkoli organizace sama může být problematická), je přesně to, o co jde i holandské filosofce. Mladá žena, která neplánovaně otěhotní, by možná ocenila především podporu, která by ji pak pomohla i právě na úrovni „logiky volby“.

Extrémnější je samozřejmě situace ve Spojených státech, kde se ženské tělo stává bojištěm různých politicko-nábožensko-ideologických skupin, zatímco podmínky pro matky jsou ve většině amerických států světově unikátně nepříznivé.

Mám to štěstí, že má životní situace by mi v případě neočekáváného těhotenství umožnila svobodně se rozhodnout pro to dítě si nechat. Ale to naštěstí není věc, která by na mě aktuálně doléhala, mnohem spíš mě zajímá, jak je to s „volbou“ vůbec děti počít. Nedávno jsem se zprostředkovaně seznámila s velmi příznačným, pravděpodobně však nijak výjimečným případem, kdy mladá žena otěhotněla poněkud jindy a s někým jiným, než si plánovala. Má krásné miminko, ale pořád ji trápí, že si představovala mít onu tzv. „tradiční“ rodinu.

Bavila jsem se o tomto případu s jedním člověkem, který pořád nedokázal pochopit, proč mi tato touha nepřipadá zcela šťastná, a neustále se ptal, co je špatné na tom mít takovou touhu. Díky knize Logika péče mi došlo, že se pohybujeme na úplně jiných rovinách. Jedním ze znaků péče je totiž právě to, že vstupuje do hry v konkrétní materialitě dané situace: „logika péče se odráží od tělesnosti a křehkosti života“, operuje kontextuálně. V případě, kdy mám jako samoživitelka dítě, je ona zpětná lítost po „tradiční“ rodině asi stejně smysluplná, jako když si bude diabetik přát, aby neměl cukrovku. Na takové touze není nic špatného, ale je zbytečná a může být paralyzující.

V mé situaci se mě mnoho lidí ptá, zda je to opravdu mé vlastní rozhodnutí nemít děti. Zda nejde o nějaký vzdor, módu, pohodlnost, nebo i partnerův nátlak. Samozřejmě že to není čistě mé vlastní rozhodnutí: všichni se rozhodujeme pod vlivem společnosti, i když mám pocit, že volba nemít děti bývá samostatnější než opačné rozhodnutí. Druhá věc je, že pravděpodobně ani nejde o rozhodnutí.

Bylo mi řečeno, že generace mých rodičů se většinou nemusela pro rodičovství rozhodovat, manželské páry jednoduše měly děti, téma volby se s tím nijak nepotkávalo. Myslím, že je to i můj případ: nedokážu pochopitelně ze svého uvažování vyloučit nekonečné diskuse o volbě a rozhodnutí, ale v zásadě mám pocit, že má bezdětnost se uskutečňuje na jiné úrovni. Můj momentální život biologické děti vylučuje ze své podstaty a představa jakékoli lidské bytosti do pěti let, která by na mě nějak závisela, mě fyzicky odpuzuje. V současné chvíli je pro mě jedinou přijatelnou formou rodičovství adopce nebo pěstounství.

Jde opět o situaci, kde „logika volby“ ustupuje stranou: biologičtí rodiče, kteří se nemohou nebo nechtějí o své děti starat, si většinou svou situaci nezvolili; jejich děti tím méně. „Logika péče“ je ve hře právě tam, kde je třeba reagovat na kontext, často bez dlouhého rozhodování, podobně jako činí pěstouni, kteří přijímají ohrožené děti na přechodnou dobu. Myslím, že to bych nedokázala, ale ti z nich, kteří dělají svou práci dobře, jsou moji největší hrdinové fungující na úrovni „logiky péče“.