Jsme tak racionální, že neumíme snít
Markéta HrbkováMarkéta Hrbková polemizuje s Jiřím Přibáněm. Obhajuje právo na analogie a obrazy. Právě tím, že nemají konkrétní, faktický tvar, stávají se společnými. Jedině lidé svobodně zacházející s obrazy mohou podle ní vytvořit sdílený prostor.
Dne 9. září 2016 vyšel v E15 rozhovor s Jiřím Přibáněm. Pana Přibáně si velmi vážím, ale díky jinému úhlu pohledu mě jeho výroky často inspirují k trochu odlišným závěrům.
S popisem situace, jaký uvádí pan Přibáň, lze jen souhlasit: Nedůvěra v samotnou politiku roste u mladých i starých, Evropa přichází o svůj kredit jako symbol stability, názory si nevyměňujeme, ale častěji se s nimi vzájemně mlátíme po hlavách. Jak mizí obecná vzdělanost, stále víc lidí se přiklání ke zjednodušujícím teoriím, ztrácí se kultivovanost (často je dokonce důvodem k podezíravosti), chybí sensus communis.
Pominout úlohu USA ve vytváření propasti a rozkolu mezi muslimy a evropskou populací byl od Přibáně poněkud husarský kousek, obzvlášť, když se dostáváme na společné pole, na němž se neobejdeme bez pocitů a emocí.
Jiří Přibáň o něm píše: "Jeho „happening“ na Staroměstském náměstí, kam si přijel hrát na Islámský stát, tak možná odkryl tajné tužby jeho duše – v každém případě je to případ pro psychoanalytika."
Skutečně, přijet na Staroměstské náměstí na velbloudu je spíše zlý sen než racionální argument. Navíc na velbloudu dvouhrbém, který není doma ve žhavému suchu pouští v Iráku, Sýrii a Libyi, kde působí Islámský stát. Drabaři žijí jinde, ve stepích Střední Asie, kde odolávají i mrazivým větrům. Pokud IS nějaké velbloudy využívá, jsou to dromedáři.
Neřekl bych, že Jiří Přibáň někomu upírá právo na analogie a obrazy. Citovaný výrok se týká analogie mezi antiislamismem a antisemitismem. Namítá, že se něčím podobají (je
to nenávist k cizímu) a něčím liší (antisemitismus má kontinuitu tradice, antiislamismus je relativně nový).