Indiánský lakotský medicinman a mimořádný muž John Fire Chromý jelen, o němž už jsem tu jednou psala, ve svých pamětech, z nichž teď v rámci oslav Dne nezávislosti Spojených států amerických čte Ladislav Mrkvička na Vltavě, nazývá peníze „zelenými žabími kůžemi“. A říká, že do čeho se zapletou peníze, vždycky se zkazí.

Vše, co bylo čistou radostí, jako hry, například rodeo, se komercializací stane šaškárnou po pobavení lidí, kteří nevědí, co s časem.

Indiánský medicinman nemá smysl pro umění, cokoli uměleckého je v jeho systému hodnot spojeno s obřadem, s obětí nebo magií. I tance, bubnování a zpěv jsou v jeho světě spojeny s obřadem setkávání a díkůvzdání či prosby (a není to žádný dávno zapomenutý svět rudochů, John Fire Chromý jelen žil ve 20. století).

Ale protože má cit a intelekt jako málokterý prezident USA, má také obrazotvornost a velký význam přikládá snění. Proto dodává, že „umělci jsou indiáni ve světě bílých“.

Smutek prožívají indiáni tak, že všechno z domu zemřelého rozdají, úplně všechno, do posledního hřebíku: tak uctí památku zemřelého nejlépe a také se s ním nejlépe rozloučí. Tak, že udělají radost co největšímu počtu lidí.

Duše v igeliťácích

V pátek mě volala kolegyně a kamarádka ze spřátelené redakce Salónu Práva, abych se podívala na poslední stránku Lidových novin. Je tam rubrika Pozitivní zprávy. Šla jsem tedy do rozhlasového dokumentačního oddělení a vidím, že Alenka v říši divů vynesla padesát tisíc pro děti.

Říkám to do mobilu té kolegyni a kamarádce a ona naléhá, abych četla dál, že potřebuje vědět, jestli se nemýlí, správně vidí a zda si nemyslím, že si někdo dělá ze čtenářů srandu.

A tak čtu: Pražské hotely Hilton uspořádaly pro své klienty a obchodní partnery párty ve stylu Alenky v říši divů. Akce, která se konala v kongresovém sále hotelu Hilton Prague, se zúčastnilo 500 hostů. Nechyběla tradiční charitativní tombola s cenami včetně pobytů v hotelech společnosti Hilton Worldwide.

Výtěžek z prodeje lístků se vyšplhal na padesát tisíc korun. Symbolický šek na tuto částku předal generální ředitel pražských hotelů Hilton Michael Specking zástupkyni Nadace Terezy Maxové dětem Petře Zapletalové na podporu vzdělání mladých lidí z dětských domovů a v pěstounské péči.

Počítejme společně: slavnosti se zúčastnilo pět set lidí, na lístcích do tomboly se vybralo padesát tisíc, to znamená, že každý z těch VIP obchodních partnerů a klientů hotelů Hilton přispěl dětem na vzdělání pětistovkou. To je, řekla bych, tak denní kapesné celkem zkrátka vedené studující ratolesti takového VIP klienta (myslím, že ve skutečnosti je to kapesné mnohem vyšší).

Za tu mizernou zelenou žabí kůži dostali hosté párty v Hiltonu podívanou na všelijak postrojené pohádkové postavy, jídlo, víno a jiné nápoje a někdo — leckdo — v té tombole taky něco vyhrál, třeba dovolenou v Thajsku s ubytováním v Hiltonu. Na povyražení obchodních partnerů a klientů, jakož i na jejich zábavu a gastronomická pomyšlení se utratilo mnohem víc, než kolik se vybralo pro Nadaci Terezy Maxové.

Ano, takové jsme my, bledé tváře. Chromý jelen ve svých vzpomínkách říká: „Pro bílého muže má na sobě každé stéblo trávy a každý pramínek vody cenovku. Američané jsou vychováváni jako husy na výkrm — aby z nich byli konzumenti, ne lidské bytosti.“

A ještě k té dobročinnosti: „Nemůžeš být přece tak nafoukaný, tak nelidský, abys chtěl být čistý, duši pěkně zabalenou do igelitového pytlíku.“

Duše těch lakotných (bohužel se podivným řízením jazykovým podařila zvuková shoda odpudivé lidské vlastnosti a názvu kmene, kterému jsme si podle rodokapsů a mayovek zvykli říkat Siouxové, oni sami si tak však neříkají) bledých tváří se, doufám, v těch igelitových pytlících pěkně paří.

Je tady ovšem ještě jedna možnost, že v okurkové sezóně chybějí lidé v redakci (že by se letos nic nedělo se říci nedá) a tuhle zprávu otiskli omylem. Do rubriky Pozitivní zprávy totiž můžou posílat tipy a fotografie sami čtenáři. A třeba to čtenář, který ji poslal, myslel jinak.