Strohá novinářská zpráva by mohla znít následovně. 19. června byl ve svém pražském bytě nalezen mrtev zpěvák, klavírista, skladatel, textař a spisovatel Filip Topol, už od svých 14 let spojený s kultovní skupinou Psí vojáci. Dlouhodobě trpěl závažnými zdravotními problémy. Topolovi čerstvě bylo osmačtyřicet (narodil se 12. 6. 1965).

Jenže takto „úředně“ odbýt úmrtí natolik významné postavy české nekomerční kultury před- i polistopadové éry by hraničilo téměř s nestoudností. A nejde jen o to, že Psí vojáci patřili k nejoriginálnějším a nejuznávanějším formacím české undergroundové a alternativní scény. A už navždy patřit budou, protože jakékoliv pokračování činnosti této skupiny je nejspíš vyloučeno: Filip Topol byl natolik svébytnou a jedinečnou osobností ve všech směrech, že je jednoduše nenahraditelný. Při vší úctě si nedokážu představit kohokoliv jiného na jeho místě a dozajista nejsem sám...

Nejde tolik ani o to, že Topol byl skutečně mimořádný muzikant a ještě mimořádnější textař, jehož brilantní práce s mateřským jazykem, jeho obrazotvorností a mnohovýznamovostí a přitom všem zachovávání pro něj vždy příznačné autentičnosti a „velkoměstské syrovosti“ vedly k fascinujícím výsledkům, které si bez jakéhokoliv nadsazování troufám označovat za zhudebněnou poezii adekvátní současné nebo nedávno minulé době. A projevoval to nejen s Psími vojáky, ale i na svých sólových albech.