Končí prázdniny a začíná škola, pro některé děti poprvé. Třeba pro naši šestiletou dceru. Přivedeme ji ke školním vratům, předáme ji ráno tak trochu záhadnému vnitřku té velké budovy s nápisem „základní škola“, v případě naší školy nás možná pustí až ke dveřím s nápisem „1. třída“. A pak s důvěrou ve vzdělávací veřejný systém (nevyužíváme přibývajících placených soukromých škol) budeme čekat do odpoledne, až ji budova vypustí ven.

Někde uvnitř jsou stovky dětí, učitelů a jiných pracovníků školy, se kterými se setká, a kteří začnou zásadně ovlivňovat její život. Nastane pravidelný režim: režim pobytu mimo domov každý všední den, režim řízeného vlivu učebních postupů a sociálních vztahů ve třídě. Díky školní docházce zřejmě začne rozeznávat onen rozdíl mezi povinnostmi a volným časem.

Pobyt ve velké skupině se děti zpravidla učí už ve školce, naše dcera je však z těch dětí, jež zatím trávily čas zejména se svými sourozenci a širší rodinou. Trávit většinu dne ve velké skupině dětí bude pro ni trochu novinka. Poslouchat instrukce od cizího dospělého, co má dělat, bude také něco nového. V rodině probíhá komunikace nějak sama od sebe, každý dělá co je potřeba, i počet osob je tu poměrně přehledný. Ve škole bývají komunikace a činnosti více strukturovány.

Existují teorie o tom, jak prospěšné je pro děti toto „režimování“ ve škole, existují ale i teorie opačné. Já jako rodič nedám na žádné teorie, hlavní charakteristika mého vztahu k dětem je láska, osobní zkušenost s nimi a moje osobní přesvědčení o smyslu života. Procházím rodičovstvím zcela bez odborného nadhledu. Moje hlavní myšlenka při nástupu dítěte do první třídy je „bude šťastná?“.