Marek Wollner a jeho redakční kolegové z České televize ukázali v pořadu Reportéři ČT české veřejnosti před týdnem, vlastně už podruhé, jak renomovaní vědečtí pracovníci a neurologové profesorka (a navíc senátorka ČSSD) Eva Syková, Aleš Homola a někdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar využívali lidského strachu ze smrti a lidské naděje, jež umírá poslední. Z nemocných nad hrobem a z jejich příbuzných neoprávněně ždímali po 150 tisících za zařazení nebo dokonce jen za neurčitý příslib zařazení do pokusného léčebného programu kultivace kmenových buněk, zamýšleného pro terapii dosud smrtelné nemoci — amyotrofické laterální sklerózy. Loni na ni zemřel Stanislav Gross.

Trestněprávní odpovědnost takového vydírání je zřejmá. Zatímco Česká akademie věd, česká vláda i ministerstvo zdravotnictví se při řešení důsledků tohoto odhalení přece jen chovají jako instituce demokratického právního státu, nebylo zatím zveřejněno — a považuju to za chybu — že se státní zastupitelství věcí Evy Sykové a jejích společníků zabývá a prověřuje ji jako podezření z trestných činů proti majetku, proti svobodě či dalších trestných činů, například úplatkářství.

Aby bylo jasno, nevolám po tom, aby Syková a Bojar byli vsazeni do žaláře, volám po dodržování zásady legality, že stát musí stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvěděl. Navazuje v této zemi na čtvrtý artikul pražský — že smrtedlní hřiechové musejí být od těch, kdož k tomu světský ouřad mají, kaženi, tedy trestáni. A zda to byl trestný čin a pokud ano, jaký, musí státní zastupitelství posoudit. Asi se tam nikdo nezeptal, zda se tam tím zabývají, státní zastupitelství nemusí ovšem sponte sua prozrazovat své postupy.

Aféra Evy Sykové zapadá do dnešního rozšířeného kultu strachu. Vždyť také hlavní český propagátor kultury strachu, tedy jeho ospravedlnitelnosti a správnosti, prezident republiky Miloš Zeman se Sykové okamžitě zastal — s argumentem, že to je přece významná vědkyně a „my“ máme být tolerantní. Zeman zde zásady této kultury či spíše kultu propojuje s povinným respektem k autoritě a s autoritářstvím. To se v krajní poloze může projevit jako eichmannovská poslušnost vůči příkazům, třeba i zločinným. Co pamatuju, tedy od své politické dospělosti začátkem šedesátých let, nikdy se v této zemi neprosazovaly tak xenofobní, národovecké a nedemokratické postoje a nevytvářela se tak reakční atmosféra jako se o to nyní zasazuje Miloš Zeman.

Co říká ústava

„Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“

Tyto dvě věty nejsou z programu nějaké socialistické politické strany, ani z nějakého ministerského metodického pokynu, ba ani z žádného evropského či mezinárodního lidskoprávního dokumentu. Jsou z českého ústavního zákona, zvaného Listina základních práv a svobod. Tu ve spolupráci s federální vládou Mariána Čalfy a s oběma národními radami, tedy slovenskou a českou, vypracovalo v roce 1990 československé Federální shromáždění a slavnostně ji přijalo v lednu 1991 jako „nadústavní“ (!) zákon.

Listinu jsme od nikoho nepřevzali, a tím méně nám byla vnucena, jak si tu myslí spousta lidí, kteří žehrají na neexistující „diktát“ byrokratů „z Brusele“. Byla výrazem, a asi tím nejlepším, co tu po listopadu 1989 vzniklo a co přetrvalo do dnešních dob. Na Slovensku jsme si Listinu vtělili přímo do ústavy. V České republice, kde ji vládnoucí Klausova ODS v roce 1992 nechtěla vůbec, ale neměla tu ústavní většinu, aby to prosadila, ji česká ústava kompromisně prohlásila aspoň za součást ústavního pořádku.

Z pohledu základních práv byly při přijímání Listiny dva sporné body. Právo na bezplatné vzdělání (jen pro české občany) bylo přijato pouze pro základní a střední školy, zatímco na vysokých školách se poskytuje jen „podle schopností občana a podle možností společnosti“. Za podmínek stanovených zákonem lze navíc zřizovat jiné školy než státní (veřejnoprávní) a poskytovat v nich vzdělání za úplatu. Zápas o bezplatné vzdělávání levice, k níž jsem tam počítal i liberály, ve Federálním shromáždění prohrála, a i v důsledku toho za čtvrtstoletí značně poklesla úroveň veřejného školství.

↗

Lékařská péče v ČR je na základě povinného zdravotního pojištění bezplatná. Foto Christiana Care, flickr.com

V případě bezplatné zdravotní péče to dopadlo naopak, boj o větší sociální rozrůzněnost prohráli konzervativci: na základě povinného zdravotního pojištění se poskytuje zdravotní péče bezplatně. Nevím o žádném jiném evropském státě, který by občanů poskytoval zcela bezplatnou zdravotní péči včetně léků a pomůcek a jsem docela hrdý, že se nám to povedlo ve Federálním shromáždění prosadit a po dalších pětadvacet let udržet.

Protiústavní julínkovné a cikrtné

Politická pravice to ovšem nevzdala. Využila hospodářského poklesu, který sama částečně zavinila, a zavedla brzy po volbách v roce 2006 „regulační poplatky“ při poskytování zdravotní péče. Optimisté jim říkali podle ministra Tomáše Julínka (ODS) „julínkovné“ nebo „cikrtné“, podle ministerského mluvčího Tomáše Cikrta. Ve vzrušených diskusích o finanční „spoluúčasti“ pacienta a o „regulaci“ zneužívání lékařské péči se o ústavní zásadě bezplatné lékařské péče příliš nemluvilo.

Věc se dostala jako návrh hned několika skupin poslanců a senátorů na zrušení zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů v oblasti zdravotnictví, který prosadila vláda panské koalice (Topolánek, Bursík, Čunek a Kalousek) před Ústavní soud (ÚS), který v květnu 2008 návrh nepřijal. Dokonce se vyslovil, že ho ústavním nálezem zamítl, což nebyla pravda, protože mu k tomu podle zákona o ÚS chyběl do zákonem určeného počtu devíti hlasů jeden hlas. Osm ústavních soudců — Stanislav Balík (zpravodaj), Vlasta Formánková, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Milan Výborný a Michaela Židlická — zjevně protiústavní zákon o regulačních poplatcích podpořili, ale sedm soudců ÚS se postavilo proti zamítnutí. A vyjádřili to, někdy i pěkně od plic, ve svých odlišných stanoviscích.

„Tvrdím, že dnešním rozhodnutím utrpěla důvěryhodnost Ústavního soudu ČR jako instituce budované patnáct let, která má dbát na dodržování ústavnosti, jejímž imanentním znakem je i usilování o prosazování elementární obecné spravedlnosti, přičemž nelze dnes ještě odhadnout, o jak hlubokou škodu půjde,“ napsala tehdy ústavní soudkyně a místopředsedkyně ÚS Eliška Wagnerová. Také předseda ÚS Pavel Rychetský a jeho další místopředseda Pavel Holländer byli proti zamítnutí návrhu, stejně jako soudci Jiří Nykodým, Vojen Güttler, František Duchoň a Jan Musil. Přišel asi čas zabývat se tím, jak hlubokou škodu Ústavnímu soudu a demokratickému právnímu státu onen nález-nenález způsobil.

Po volební porážce ODS a TOP 09 nechala Sobotkova vláda protiústavní „regulační“ poplatky až na poplatek za využití pohotovosti (90 korun) zrušit, což ÚS už rád podpořil. Dokonce rozhodl, že dlužné částky za úhradu poplatků zdravotnická zařízení nemohou dodatečně vymáhat. Už v roce 2013 rozhodl ÚS o protiústavnosti „nadstandardní“ zdravotní péče.

Dvě ústavní cesty

Jenže při debatách o pochybeních Evy Sykové a při kritice jejího „neetického“ jednání mnoho diskutujících uvádělo, jak by měla vypadat spoluúčast pacienta. Lidé často souhlasili s prolomením, tedy popřením ústavní zásady bezplatnosti zdravotní péče. Nikdo z nich nezmínil, že ústavní pořádek překonání této zásady vylučuje. I to je výsledek zavedení julínkovného a jeho tolerování Ústavním soudem. Odpovídá to ale především českému legislativnímu kutilství, každý říká, co mu slina na jazyk přinese.

Snad denně se přitom objevují požadavky na zavedení finanční spoluúčasti pacienta. Měla by se k tomu otevřít diskuse. Patřil bych v ní k těm, kdo si nepřejí ústavní zásadu bezplatnosti zdravotní péče rušit. Ale ti, kteří o změnu usilují, nesmějí tak činit pokradmu, jaksi mimochodem, nýbrž s vědomím, že Listinu jako ústavní zákon smí změnit jen parlament, a to ústavní, tedy třípětinovou většinou všech (zvolených) poslanců a třípětinovou většinou přítomných senátorů. A že náhradou dnešní ústavní úpravy nesmí být volná tvorba cen za zdravotní péči, nýbrž ústavním zákonem poměrně přesně stanovená regulace, která by vyloučila znevýhodňování lidí z chudších vrstev obyvatelstva a zároveň jim zaručovala důstojnou bezplatnou zdravotní péči.

A až se najdou politické strany, které budou sociálně přijatelné řešení podle vzoru západoevropských států prosazovat, a tyto strany budou v parlamentě dostatečně silné, je možné příslušnou část Listiny a pak i navazující zákony změnit. Se zkušenostmi s Julínkovou ODS a Hegerovou TOP 09 budu pak radit stoupencům finanční spoluúčasti, aby se na českou politickou pravici nespoléhali.