Chodím udržovat zahradu, která mi nepatří. Ne kvůli užitku, je to městská zahrada za domem, kde celé odpoledne leží stín a nic se tam nedá vypěstovat — buď to potřebuje více světla, nebo to sežerou slimáci.

Kdysi jsem ale s touhle zahradou pomáhala své matce, rostou na ní už přestárlé a všelijak divoce rozkošatělé růže, které ona kdysi vypěstovala z řízků. Jsou úplně vražedně trnité, vždycky se o ně krvavě poraním, ale když kvetou, připomenou mi mámu a složitý a všelijak divoce rozkošatělý příběh naší rodiny.