Chtějí soudit a nevědí, že by mohli být souzeni
Ivan ŠtampachIvan Štampach kritizuje návrh na zřízení mezinárodního tribunálu pro stíhání zločinů komunismu. Podle stejné logiky bychom totiž mohli soudit i zločiny kapitalismu. A především musíme řešit rasismus a autoritářství, nikoli dávno poražené.
V posledních dnech se diskutovalo o návrhu zřídit mezinárodní tribunál pro stíhání zločinů komunismu. Neela Winkelmannová, ředitelka organizace Platforma evropské paměti a svědomí, se měla vyslovit takto:
„V době komunistické diktatury v Evropě byly popraveny, zabity nebo deportovány stovky tisíc nevinných lidí, milióny byly uvězněny, mučeny nebo donuceny provádět otrocké práce a desítky miliónů lidí byly podrobeny jinému bezprávnímu a nelidskému zacházení nebo pronásledování.“
Nutno říci, že proti takovému jednání vystupovaly zejména od šedesátých let minulého století u nás i v dalších zemích střední a východní Evropy lidskoprávní organizace. Tehdy to něco stálo. Podařilo se dosáhnout změn. Lidská práva a občanské svobody byly deklarovány v nových poměrech mnohem šířeji a byly vytvořeny mechanismy jejich kontroly a prosazování.
Nový Norimberk
Potřeba zřídit soud, který nové poměry po čtvrtstoletí znovu potvrdí, se odůvodňuje analogií. Na popravy, deportace, mučení a jiné zločiny spáchané během druhé světové války prý odpovědělo mezinárodní společenství procesy v Norimberku. Zde už ovšem argumentace značně kulhá.
Mezi žalobci a soudci v Norimberku byli i zástupci odporné stalinistické diktatury, která se ke svým občanům a k obyvatelům zemí v její sféře vlivu chovala velmi podobně. Zajímavé je srovnání, o které se někdo pokusil, že stalinské mocenské orgány zahubili více komunistů než nacistický režim. Zloděj v Norimberku křičel: „Chyťte zloděje!“
Koneckonců Stalin měl s klasiky dělnického hnutí, zejména s Marxem, pramálo společného, a pokud přece něco, opustil zcela jeho humanistické východisko a přidržel se s neomylnou intuicí jeho nejproblematičtějších tezí. Pokládám za symptomatické, že Stalina dnes oslavují nacionalističtí a klerikální autoritáři nejhrubšího zrna.
Jako ušlechtilí humanisté nevypadali ani příslušníci norimberského tribunálu původem ze západních vítězných mocností. Odporné a zbytečné vybíjení civilního obyvatelstva například bombardováním Drážďan nebo atomovými bombami v Hirošimě a Nagasaki je možno obhajovat jako odvetu za analogické jednání nacistů a odůvodňovat takticko-strategickými důvody a nutností zachovat životy spojeneckých vojáků. Nedává to však právo planout pro humanitu a spravedlnost tváří v tvář diktátorskému režimu sraženému na kolena.
Nemyslím, že by trestání bylo nějakým osvobodivým řešením, ale v reálné lidské společnosti se spravedlnost neprosazuje cestou čistě etickou, tedy cestou svobodného souhlasu s morální autoritou nebo dokonce cestou vlastního morálního hodnocení a rozhodování. Musí nastoupit právo, které disponuje i represí.
Jako účel trestu se obvykle uvádí zabránění pachateli v další trestné činnosti a tím i ochrana společnosti od pachatele a jeho jednání. Avšak možným třetím cílem trestu je výchova pachatele k tomu, aby vedl řádný život. Doprovodná je preventivní funkce, tedy odradit od páchání přečinů a zločinů ty, kdo by sami zákon neshledávali jako pravidlo pro sebe závazné.
Zločiny kapitalismu
Když už se ale trestá, tak se v civilizované, právní společnosti respektují rovnost před zákonem a veškerá práva, a to i práva obviněných, obžalovaných a potrestaných, trestá bez ohledu na ideologické souřadnice. Zločiny se mají trestat, když už lepší cestu k jejich eliminaci nemáme nebo nevidíme, ať jsou to zločiny komunismu či jakékoli jiné ideologie nebo bez jakékoli ideologie. A trestat se musí v souhlasu s účelem trestu a humánním způsobem.
Trestají-li se zločiny komunismu, mohlo by případně někoho napadnout trestat rovněž zločiny kapitalismu. S jakou by se potázal ten, kdo by chtěl zřídit ještě další mezinárodní tribunál a postavit před něj podezřelé ze spáchání strašných masakrů, které se nepochybně udály? V některých případech by usnadnilo rozhodnutí to, že pachatelé už jsou možná před jiným Soudcem.
Unikli by pachatelé genocidy severoamerických Indiánů, která si vyžádala statisíce obětí. Z dosahu pádné ruky práva zatím vyvázli a v prekérní mezinárodní situaci nikdo nechce připomínat zločiny spojené s tureckou genocidou Arménů (odhaduje se milion obětí). Do záhrobí možná ještě neunikli všichni pachatelé zločinů za Frankovy diktatury ve Španělsku. Odhaduje se sedm set tisíc obětí. Stotisíc obětí přesáhly represe jihoamerických pravicových diktatur, často s otevřenou podporou USA.
Chtěl by někdo nazvat zločinem kapitalismu teror katolíků proti protestantům a protestantů proti katolíkům v Severním Irsku? Jak to, že se vše vyřešilo spíše politickou dohodou než státní a mezinárodní represí?
Řešit dnešek, nikoli poražené
Na říjnovém semináři k tomuto tématu, k němuž se současná diskuse vrátila, mohly zaznít relevantní právní argumenty a jistě se lze pokoušet o pečlivou odbornou analýzu. Političtí dinosauři, kteří se tématu chopili a s nadšením je přenesli na žurnalistické pole, by trestali hlava nehlava. Obávám se, že ti z nich, kteří tomu věkově odpovídají, byli za komunistické vlády zalezlí, pokud aktivně nekolaborovali. Teď předvádějí oblíbenou českou sportovní disciplínu, šlapání po poražených.
Je opravdu aktuálním požadavkem doby stále dokola objevovat dávno známé a snažit se organizovat lynčovací tribunály nebo aspoň současnou verzi kádrováckých prověrek? V jednom textu, který se pokládá za pevnou skálu, na níž stojí západní civilizace (jmenuje se evangelium, v tomto případně konkrétně Matoušovo 5, 1—2) čteme: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
Nemyslím, že by to byla výzva k rozpuštění státního soudního systému. Přinejmenším je to výzva nesoudit za ideologii, ale za zločiny. Mne komunistický režim docela citelně postihl (vězení, časté nepříjemné výslechy, zákaz cestování, zákaz povolání), ale nemám potřebu se mstít. Stačí mi, že aktéři pronásledování mého a tisíců dalších byli poraženi. Jsem přesvědčen, že doba přináší zcela jiná témata.
Dnes je třeba čelit tsunami rasismu a autoritářství, které se valí Evropou, jenže důsledným obhájcům ústavních principů se dnes dostává titulu neomarxisté. Dnes jsme jako obhájci principů otevřené, pluralitní společnosti znovu nepohodlní. Neonacisté nás mají na seznamech k odstřelu za laskavého přihlížení policie. Ale soudit budeme dávno odsouzené, dávno odmítnuté a hlavně dávno poražené a vlastně dnes už neškodné.
Ty, kteří jsou z opačného tábora. Ty, kteří zastávají opačné názory, opačné programy nežli my sami.
Je to vždy velice svůdné, pořádat okázalé procesy o zločinech těch druhých. Neboť o to snadněji pak můžeme ukrývat hříchy a zločiny vlastní.
A bez dělení světa na MY a ONI se neobejdeme. Byť si všichni přejeme, aby na zemi byl mír a láska, je realita jiná. A mír a láska a vzájemné pochopení na světě nevznikne tím, že si budeme ze všech sil přát, aby dělení na MY a ONI neexistovalo, protože co svět je světem, je zde boj.
A my si musíme umět vybrat, zda budeme stát na straně zájmů kapitálu (a tedy NEbudeme chtít a k c e n t o v a t DOŘEŠENÍ válek ve světě a zejména v Sýrii), nebo zda budeme opravdu a autenticky lidem pomáhat, což je ovšem v příkrém rozporu se snahou vystěhovat miliony lidí z jejich domovů a nechat jejich země, ta místa, kde oni jsou či byli doma, napospas ničivým silám.
Jak je možné, že přes mnohasetmiliardové rozpočty na armádu neumí naše vlády z EU a USA a vojenské elity jednak "rozmotat" spletité problémy kolem válek v Sýrii a Libyji, ale hlavně zde vytvořit bezpečná území pro život?
Jak je možné, že jsme ve svých úvahách již na rychlé ukončení válek – jak se zdá – vlastně již z c e l a rezignovali?
Kde jsou desítky a stovky profesionálních úvah na téma, co je třeba naprosto neodkladně udělat, aby se ty miliony lidí mohly vrátit do svých domovů?
Kde jsou pořady ve veřejnoprávní ČT, v nichž by se střídali místní i zahraniční experti a bedlivě by vše sledovali, ale nejen to, navrhovali by jedno řešení za druhým? Proč Evropská komise nezasedá nonstop, aby tento problém nikoliv řešila, ale hlavně vyřešila?
Proč zde není masivní tlak evropských podnikatelů, které by mohla ECB štědře zafinancovat a vytvořit jim tak prostor pro pohádkové zisky, aby mohli – po ukončení válek – obnovit do krásy infrastrukuru celých zemí? Atd. Takto bych se mohl právem pohoršovat ještě velmi dlouho.
* * *
Bohužel se neshodneme právě na tom nejpodstatnějším: Elity EU, USA a NATO nezastupují naše zájmy. Tyto elity opravdu nejsme "my", to jsou "oni". A pokud tomu někdo věří, tak věří pohádkám. Plánem těchto elit je, aby se dobří lidé starali o imigranty, aby tento jejich plán obyčejní lidé "dole" podpořili. A hlavně aby se "zapomnělo" na to, kdo války a utrpení vyvolal. Aby se na skutečné viníky, konkrétní osoby, nikdy nedohlédlo. A na vině není Assad, ale ti, kteří podporovali opozici proti němu.
A do té doby, než se na tomto jednoduchém a přesto základním pohledu shodneme, se nic k lepšímu nezmění, protože problémem ČR není fašizace obyčejných občanů, problémem je, že naše "elity" místo správného tlaku na ukončení válek naopak své vlastní občany, kteří na utrpení a války upozorňují, označují za fašisty.
Jak se vlastně stalo, že místo vytváření lepšího světa naše Nová levice hájí zájem kapitálu a podporuje harašení zbraněmi proti Rusku? Jako kdyby snad Rusko mohlo za setinu toho utrpení, které způsobily v regionu kolem Středozemního moře USA?
Obsah slova "my" definují "naše" společné zájmy. A "oni" jsou naopak ti lidé, kteří umí svoje zájmy hájit velmi tvrdě a na druhé straně je naše zájmy a naše hodnoty nezajímají.
Nevěřím, opravdu nevěřím a na to jsou mé šedé buňky mozkové příliš racionální a exaktní, že spojeným úsilím armád zemí EU a třeba i Ruska by se do pár měsíců nejpozději nepodařilo odstranit centra násilí a zničit základy terorismu. Naopak jsem pevně přesvědčen, že konkrétně Sýrie je územím, kde se střetávají zájmy velmocí. V Sýrii realizují svoji politiku bohatí Saudové, velcí přátelé USA, ale i našeho Karla Schwarzenberga, má zde svůj zájem Turecko a o tom, koho zde ve skutečnosti podporují USA, o tom můžeme jen spekulovat. Ale je zde jedno společné a já zde dokola tluču na dveře:
Obyčejní lidé trpí a jsou zabíjeni, bohatí lidé (tj., "transcendentně" onen kapitál) naopak realizují to, co realizovali v dějinách vždy: svoji geopolitiku rozšiřování svého vlivu, svého panství.
»…Oba tyto typy snímků spojuje, že se nedokážou trefit do toho, co je v dnešním světě špatně, jsou v něčem naivní a vlastně mimo realitu. Jejich výsměch i hněv jsou tekuté, neukotvené. Je to vidět jak na těch lidových komediích, tak na filmech, které se snaží o společenskou kritiku, ale je z nich ve výsledku jen zlý blábol. A právě v té tekutosti a neukotvenosti spatřuji hlavní problém nejen oněch snímků, ale taky té části společnosti, která se v nich vidí.
Stále čekám, kdy někdo tu – v mnohém oprávněnou – naštvanost dokáže petrifikovat, namířit na reálné problémy současnosti. Filmařům se to dlouhodobě nedaří – a politikům také ne. Zatím zde jen vznikají nesmyslné nesystémové strany jako ANO, Věci veřejné, Úsvit nebo Blok proti islámu, jimž zcela chybí politický program.
* * * Proč se to nedaří?
Podle mě je za tím nepřipravenost na fakt, že to, co nám za minulého režimu říkali o k a p i t a l i s m u, byla pravda. Smiřujeme se s tím jen velmi pomalu.«
_ _ _
»… Čím dál rychlejší a komplexnější modernita tak vede ke stavu, kdy je menší část společnosti supersofistikovaná a operuje v hodně jemné, „fuzzy“ logice; tito lidé vidí realitu v neuvěřitelné složitosti, ten chaos se jim vlastně líbí. Ovšem vedle toho je zde čím dál víc těch, kteří si naopak věci zjednodušují – v podstatě do binární logiky. Čistě proto, že nezvládli to přetížení. A já jim do jisté míry rozumím, sám se některým potenciálním přetížením záměrně vyhýbám, třeba nemám v mobilu internet a radši si do MHD beru knížku.
Do budoucna se ty různěrychlostní vrstvy společnosti od sebe ještě vzdálí, komunikace mezi těmi lidmi bude v podstatě nemožná, budou mluvit j i n ý m i kódy. A nejspíš to bude plodit ještě mnohem větší problémy, než jaké zažíváme teď.«
Celý text ZDE: http://www.novinky.cz/kultura/salon/402818-muj-tata-matrix-uz-nepochopil-kamil-fila-o-filmech-a-nejen-generacne-rozdelene-spolecnosti.html?source=FBS