Takzvaný Konvergenční program České republiky je důležitým dokumentem pro každého, kdo se chce zorientovat ve vládní rozpočtové strategii. Jeho aktuální znění projedná Sobotkova vláda ještě do konce dubna. V rámci takzvaného evropského semestru bude následně odeslán Evropské komisi. Rada EU pak na svém jarním zasedání projedná analýzy růstu a vydá ke konvergenčním programům své stanovisko, případně doporučení k řešení rizik udržitelnosti veřejných financí.

Projednat každoročně svůj program mají za povinnost všechny členské státy EU, které nejsou členy měnové unie. Slouží vzájemnému dohledu a koordinaci rozpočtových politik. Je to od vstupu České republiky do EU již třináctý takový dokument (třetí pro současnou vládu). Od roku 2011 je předkládán vždy v dubnovém termínu, aby mohl být využit ke koordinaci rozpočtů již ve stádiu návrhu.

Dokument zahrnuje rozbor prognostických předpokladů vývoje, uplatňování hospodářské politiky vlády a plnění rozpočtových cílů.

V případě nadměrného schodku lze zahájit příslušné řízení (s Českou republikou byl tento postup zahájen za rok 2009) i s možností udělit finanční sankce. Za zmínku ještě stojí, že návrh takzvané dluhové brzdy u nás již několik let čeká na své projednání.

Konvergenční program není jen úzce technokratický dokument, jeho obsah je výrazné politikum a je škoda, že se mu nevěnují i politické diskuse (zejména na levici, která bývá vůči ekonomickým tématům chronicky odtažitá). Například lze vést debatu, do jaké míry je vzestupná fáze hospodářského cyklu v České republice v období 2014-2016 výsledkem prorůstové vládní politiky (před rokem 2013 byla fiskální politika nastavena jako restriktivní, což prohloubilo ekonomickou recesi).

Nad konvergenčními programy za rok 2014 a 2015 se již diskutovala otázka vývoje strukturálního salda veřejných financí (očištěného o vliv hospodářského cyklu a jednorázové či přechodné operace). Šlo především o to, že navzdory prorůstové orientace vlády čisté národní vládní investice výrazně nerostly (zvyšovaly se jen kapitálové výdaje na evropské projekty). Strukturální saldo oproti roku 2012 přitom rostlo, což neodpovídalo fázi hospodářského cyklu, ve kterém se česká ekonomika nacházela.

V loňském roce se evropské doporučení pro Českou republiku na základě minulého konvergenčního programu zmínilo o potřebě zefektivnění celého fiskálního rámce. Evropská komise také upozornila na problémy s transparentností a efektivností veřejných zakázek. Na rok 2016 nám bylo doporučeno dosáhnout fiskální korekce ve výši 0,5 procenta HDP. Komise naznačila i potřebu lépe rozdělit daňové břemeno — náš systém dnes příliš zatěžuje osoby s nízkými příjmy.

S ohledem na měnovou intervenci České národní banky trvající od listopadu 2013 bylo konstatováno, že saldo zahraničního obchodu nepůsobilo prorůstově. V roce 2015 bylo dosaženo růstu 4,2 procenta HDP, ale jen díky dodatečnému čerpání evropských dotací za období 2007-2013. Čerpání za každou cenu může podpořit i multiplikačně méně výhodné projekty. I proto se pro rok 2016 očekává zpomalení na 2,5 procenta HDP. Opačným směrem působí tlaky na růst běžných výdajů, jako je provoz veřejných služeb či platy ve veřejném sektoru.

Návrh nové aktualizace konvergenčního programu předkládá fiskální strategii vlády na období 2016-2019. Východisko této pravostředové vlády (sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství) zní relativně sympaticky. Tento návrh předpokládá stabilizaci podílu veřejného dluhu kolem hodnot 39 až 40 procent HDP a konstantní strukturální deficit 1 procento HDP až do koce horizontu výhledu.

Produkční mezera se nyní uzavírá a vláda odhaduje, že by do roku 2019 mohla dosáhnout kladné hodnoty s minimální nezaměstnaností. Konvergence úrovně české ekonomiky, která se v období 2008-2013 zastavila cca na 81 procentech průměru EU, by podle tohoto optimistického výhledu měla pokračovat.

Optimismus erárních vizí je ale jedna věc, a reálné parametry veřejných financí druhá. To už je o zcela záležitost praktického účinku příjmových a výdajových opatření na obou stranách rozpočtové bilance.

V roce 2015 se saldo vládních institucí zlepšilo i díky utlumení peněz na národní projekty. Vláda nepočítá s navyšováním příjmů zvyšováním růstu statutárních daňových sazeb. Spoléhá na diskreční efekty kontrolního hlášení a evidence tržeb. Jejich kvantifikaci osobně považuji za spornou. Očekávaný exit od měnové intervence může mít také rozporný účinek, zejména pak v oblasti odbytu na cizích trzích.

Diskusi si zaslouží i otázka strukturálních reforem. Jde třeba o penzijní systém, který s ohledem na stárnutí populace vykazuje růst výdajů. Z poměru k příjmům z toho vyplývá saldo důchodového účtu, které by bylo potřeba nějak dorovnat. V současnosti se toto saldo pohybuje kolem jednoho procenta HDP. Je zajímavé, že podle pracovní komise při Evropské komisi by to mělo vydržet až do roku 2040.

To všechno příliš nekoresponduje s českými debatami. Komise pro reformu penzijního systému vedená Vladimírem Bezděkem v roce 2005 sice ještě uváděla udržitelnost penzijního systému na čtvrt století dopředu (2030). Při přípravě reformy v časech Nečasovy vlády se ale tato predikce updatovala a katastrofický scénář sloužil k podpoře konceptu kapitálového pilíře zajištění na stáří. Jenže právě podobné reformy jsou klíčové jak pro udržitelnost veřejných financí, tak pro kvalitu fungování české společnosti.

Nestálo by tedy za to se podobným strategickým tématům komplexně věnovat? Odbory dnes volají po desetiprocentním nárůstu platů ve veřejném sektoru (v soukromém sektoru dnes překračuje růst mezd 3 procenta), prezident kontruje, že bude nutné ušetřit na dávkách v hmotné nouzi.

Znovu bude přetřásána otázka výraznější valorizace důchodů — v posledním roce tohoto volebního období bude sílit tendence předvolebních odpustků. To vše se neobejde bez jasné rozpočtové vize. Příležitostí k jejímu promyšlení je i dokument předkládaný příští týden do vlády.