Taky po tobě uklízejí děti?
Miroslav HudecPéče o sdílený prostor se dětem nevštípí, pokud neuvidí skutečné vzory v dospělých. Stejně tak starost o čistotu prostředí si budoucí generace osvojí, jen pokud s tím začneme již nyní.
Tykat cizím dospělým je za normálních okolností hrubá neslušnost, u nás navíc s dalšími negativními konotacemi. Ale já se nemohu přimět vykat a tedy projevovat alespoň minimální úctu někomu, po kom musí uklízet děti. Někomu, kdo si nedělá sebemenší násilí, a co se mu už nehodí, pohodí, kam se mu to zrovna hodí.
Leckdo může namítnout, že za prvé ty děti v celé zemi organizovaně uklízejí jen jednou, dvakrát do roka, teď třeba v akci „Ukliďme Česko“. A za druhé, že ani ony v tom nejsou nevinně, že je i dost těch, které rovněž nekoukají, kam co vrhnou, možná aniž by si uvědomovaly, že dělají něco, co by rozhodně neměly.
Úchyláci, co se hrabou v hnusu
To je jistě pravda. Pokud to však má problém a práci dětí zlehčit, je to trefa zcela mimo terč. Jestli dítě cokoliv odhazuje, kam nemá, znamená to až na vzácné výjimky, že ho k tomu nikdo nevedl nebo nevedl účinným způsobem. A kdo že to vedení zanedbal? Inu, zpravidla nikoliv jiné dítě.
Ono, mezi námi, jako rodič kuřák těžko přesvědčí svého pubescenta, aby nekouřil, protože to škodí zdraví, stejně nevěrohodný je i ten, kdo si chodí k odborníkům pro rady, jak dítě naučit pořádku. A že takových je!
A potom cestou na rodinný víkend zastaví u lesa a s naprostou samozřejmostí vyhodí z auta pytel s odpadem. Nebo tam vyprázdní rovnou celý přívěsný vozík. Kdybych chtěl být hodně kousavý, celý problém je v tom, že dítě ještě nepochopilo, že bordel v lese nebo v příkopu u silnice je přece něco naprosto, ale naprosto jiného, než týž v bytě nebo na opečovávaném anglickém trávníku u domku.
Ovšem i takové nezvedené dítě ale odhodí tak nanejvýš plechovku či láhev od limonády, sáček od svačiny nebo jinou drobnost. Určitě ne pytel použitých dětských plen, pneumatiku nebo jinou součást auta, monitor počítače, ledničku, mikrovlnku — mnohdy přístroje ani ne nefunkční, ale prostě zabírající v domácnosti místo novějším, aby majitel nebyl za ostudu, že nedrží krok v konzumním poklusu.
A už v žádném případě to není dítě, kdo zaveze kus lesa, koryto potoka, či jakékoliv volné prostranství, pokud je aspoň trochu z dohledu, hromadou stavební suti včetně třeba azbestu, plechovek se zbytky barev a nátěrů a jiných nebezpečných materiálů.
Divme se, že složitost dospěláckých představ o čistotě a pořádku dokáže dokonale zmást nejednu dětskou mysl. Nebýval ten organizovaný úklid vždycky samozřejmostí. V 90. letech byly ještě v živé paměti předlistopadové dobrovolně povinné jarní brigády, a leckteré čuně tak mělo pro svou lenost perfektní ideologické zdůvodnění.
Uklízející v jednotlivých obcích se tehdy tudíž dali zpravidla spočítat na prstech jedné ruky. A tehdejší děti, dnešní třicátníci (a rodiče!), sledovaly naše plahočení s pytli plnými nevábných odpadků se zjevným údivem a nepochopením.
Z několika kroků se k nám donesla i polohlasem pronesená věta čisťounké, načančané holčičky s obalem od čehosi mraženého v ruce: „Fuj, to sou ňáký úchyláci, že se hrabou v tom hnusu!“
Děti neformuje jen kladný vzor rodiče, ale leckdy také negativní zkušenost, nemluvě o tom, že většina dětí neodolá nenapodobovat hlavně své (téměř) vrstevníky, jimž se chtějí zalíbit především. Důsledkem těchto skutečností je, že poměrně značnému počtu dnešních nekuřáků se znechutilo kouření rodičů a podobně jistě leckterý mladý nadšenec do přírody prošel "paďourskou" výchovou. Samozřejmě nejinak i potomci rozumných rodičů, pečlivě třídících odpad a nosících slupku od banánu z horské túry, leckdy nepřijdou někdy na nic lepšího než třeba čmárat po zdech. Připusťme ale, že v dlouhodobější perspektivě se rodičovský dobrý příklad zúročí.
Druhá poznámka:
Mají existující nepořádek uklízet po dospělých (odrostlejší) děti? Nebo by bylo lepší, kdyby jej uklidily profesionální úklidové čety? Asi jak kdy. Všeobecně však zřejmě platí, že nekladou-li děti odpor (příp. jsou-li vhodně a přiměřeně motivované), získají spíše pocit uspokojení než zneužití. Stanou se ve svých očích lepšími, a to ne z ohledů dospělých, ale tím, že se zachovali správněji. Naděje, že jim taková vzpomínka vydrží a přispěje k jejich zodpovědnějšímu profilování má určité opodstatnění. Musíme si však dát pozor na to, aby se normou nestávala jen krátká doba, po níž mladým vydrží jejich ekologické, či sociální a obecně morální cítění, zatímco překročení prahu dospělosti se již ponese ve znamení skoncování s roztomilými hloupostmi.