Mezi pověřením a jmenováním je vskutku důležitý rozdíl. V tom má Petr Uhl naprosto pravdu. Ale nemyslím, že by rozdíl byl ten, že pověření je postup poněkud feudální a jmenování naopak postup ústavně demokratický. Spíše se jedná o rozdíl mezi politickým vyjednáváním, do něhož se vkládá také prezident, a ústavním aktem, který ustavuje premiéra, potažmo na jeho návrh vládu. V tom není Kiska jiný. A Fico, jak tomu rozumím, jmenován premiérem není.
Pravda je, že ústava o žádném pověřování nemluví. Byť se nepochybně předpokládá nějaké politické vyjednávání mezi politickými stranami, jež se dostaly do parlamentu, kdo s kým bude vládnout. Prezidentův vliv na toto vyjednávání ale ústava nepředpokládá. Jakoby počítala, že bude jako strážce pečeti stát stranou. Dá se i pochopit, že se prosadilo něco jiného.
Pověřování vyjednat vládu jako mezikrok vzniklo více méně z praktické politické potřeby a stalo se mezitím ústavní zvyklostí. Poprvé k tomu došlo po volbách v roce 1996, kdy sice vyhrála ODS, ale v parlamentu nebyla pravicová většina: ODS, KDU a ODA většinu neměly; ČSSD byla odmítána a KSČM ostrakizována. Prezident Havel to vyřešil šalamounsky. Václava Klause nejmenoval premiérem, ale pověřil jej jednáním o sestavení vlády. Bylo jasné, že strany budou muset spolu složitě vyjednávat a když „jenom“ pověřil jednáním, tak si nechal v rukou vliv na celý postup, jelikož pak za ním musel pověřený politik přijít a říci mu, co a jak domluvil. Když se věci vyjednaly, mohl prezident přistoupit k ústavnímu aktu a jmenovat premiéra.
Tehdy vznikla menšinová vláda pravicové koalice, která byla schválena v parlamentu za pomoci ČSSD. Prezident měl na tato jednání vliv poměrně malý, ale vynalezl důležitý mezikrok, když před jmenování vložil pověření. Díky tomu také šetřil své dva pokusy na jmenování vlády, které z ústavy má. Zajímavá situace, která rozdíly mezi jmenováním a pověřením posunula dále, nastala po rozpadu této pravicové koalice v listopadu 1997. Premiér Klaus podal demisi s celou vládou a prezident zase vstoupil do hry. Chtěl tehdy, aby jednání o vládě vedl Josef Lux. Nicméně nešel tak daleko, aby jej pověřil jednáním o vládě, ale „spokojil“ se s tím, že jej požádal, aby vedl jednání. Tehdy ČSSD (P. Rychetský) vymyslela, že přijme zákon o zkrácení volebního období, aby mohly být předčasné volby. Z Luxových návrhů vybral prezident Havel za premiéra „přechodné“ vlády Josefa Tošovského. Toho také hned jmenoval premiérem 18 dní po demisi Václava Klause. Tehdy jsme po prvé měli dva premiéry, neboť vláda Václava Klause ještě vládla v demisi. Něco takového ústava rovněž nepředpokládala – lépe řečeno, mlčela o tom. Nicméně nyní je to již další ústavní zvyklost.
Praktická vhodnost onoho mezikroku pověření jednáním o sestavení vlády před jmenováním premiéra se ukázala po volbách v roce 1998. Tehdy se vítězem voleb stala ČSSD, ale vůbec nebylo jasné, jak sestaví většinovou vládu. Takže se jmenováním Miloše Zemana premiérem bylo radno počkat. Prezident Havel díky rozdílu mezi pověřením a jmenováním sice mohl mít nějaký vliv na vyjednávání stran, neboť měl v rukou trumfa v podobě jmenovacího dekretu. Ale jenom teoreticky, prakticky si ODS a ČSSD domluvily řešení, jaké chtěly, tedy opoziční smlouvu. Konec konců tyto strany přece ovládaly parlament a vůle parlamentu (opozičně tolerantní) se prosadila. Byl z toho ovšem na veřejnosti docela skandál.
Když byl prezidentem Václav Klaus, dokázal rozdílu mezi pověřením a jmenováním také šikovně využívat. Po volbách 2006 spolupracoval s vítězem voleb předsedou ODS Mirkem Topolánkem na tom, aby co nejrychleji poslali k vodě vládu premiéra Paroubka v demisi, takže Topolánka hbitě pověřil a rychle jmenoval premiérem, i když věděl, že Topolánkova koalice nemá většinu v parlamentu, že je to 100 na 100. „Vyplýtval“ tak zdánlivě svůj první pokus na jmenování vlády, ale on tak chtěl dát Mirku Topolánkovi čas. Kdyby Topolánek a spol. nesehnal Melčáka s Pohankou, tak jsme tady mohli již v té době mít „prezidentskou“ vládu v demisi, neboť tehdy by cesta k předčasným volbám byla určitě trudná. Nicméně našli se zachránci, a tak byla vláda Mirka Topolánka schválena na druhý pokus. No, třeba přiznat, že Miloš Zeman jistou prezidentskou svévoli v pověřování a jmenování premiérem přivedl málem ad absurdum, když si sestavil svou vlastní vládu a dokázal ji držet u moci přes odpor parlamentu. Nicméně i Miloš Zeman má okamžiky, kdy couvne, takže nakonec couvl, ačkoli udělal takřka všechno možné a nemožné, aby nemusel jmenovat Bohuslava Sobotku premiérem.

je rozdíl jmenováním a pověřením v tom, že jmenuje se do funkce, pověřuje specifickým úkolem či činností. Slovem „pověřit“ se na rozdíl od jmenování označují i pověření, která nemají formálně právní podobu.

Novináři nemohli psát o tom, že Kiska Fica jmenoval, protože ho nejmenoval.

Pověřením nezískává Fico žádnou formální pravomoc nezískal, o získání parlamentní většiny vlády by teoreticky mohl jednat i bez pověřením prezidentem.

Koneckonců by po volbách mohli politici mezi sebou jednat bez ingerence prezidenta tak dlouho dokud někdo nezíská pro svou vládu podporu, ten by to pak sdělil prezidentovi a prezident by ho jmenoval. Bylo by to tak lepší?

Ve Velké Británii královna královna nemá projevovat svou politickou vůli a premiérem jmenuje toho, kdo má za sebou parlamentní většinu, což je ovšem v důsledku většinového systému obvykle jasné. V poměrovém se stává, že nejsilnější strana šanci na získání většiny nemá.