Když Andrej Babiš vstoupil do politiky, strhla se debata o jeho někdejším členství v komunistické straně před rokem 1989 a údajném konfidentství pro Státní bezpečnost. Velkým tématem se stalo jeho velkopodnikání a střet zájmů, který jeho vstupem do vlády hrozil vzniknout. Problém propojení politiky a velkých ekonomických zájmů zesílilo, když Andrej Babiš rozšířil své impérium i do mediální oblasti. Přesto nakonec vznikla vláda, který riziko takového střetu zájmů ve své koaliční smlouvě nijak neřešila.

Téma samozřejmě nezmizelo. Jen tiše čekalo, až se na oligarchu „Babišconiho“ něco nastřádá. Kritika tohoto problému přicházela v zájmu koaličního příměří v podstatě jen z opozičních lavic. Ani obratný marketing ale nemohl zakrýt, že vicepremiéra řízení státu jako soukromé firmy skutečně magicky přitahuje. To, že se jeho hnutí ANO nakonec vyhouplo do čela preferencí, apetit k otevření tématu oligarchizace české politiky jen zesilovalo.

A stalo se. Spouštěčem otevřeného konfliktu tři čtvrtě roku před krajskými volbami se stal poslanecký návrh do vládního zákona o střetu zájmů, který obsahoval rozšíření střetu zájmů na takzvané osoby ovládající, tedy zapovídající výkon funkce lidem vlastnícím, nejen řídícím velké firmy. Osoba vlastnící více než 40 procent takové firmy by musela do 30 dnů vládu opustit. Na zasedání vlády na konci února pak neprošlo Andreji Babišovi několik věcí — ani praktické řešení zdanění hazardu, ani budoucnosti mýtného systému. Odpovědí předsedy hnutí ANO bylo, že na „podrazech nemůže koalice fungovat“.

Na problém lze nahlížet dvojím způsobem. Buď jde o účelový casus belli v předvolebním boji o voliče, tedy v podstatě politické gesto obnažující korporativismus jako určitou konstantu politiky našeho oligarchy (sám vcelku upřímně opakuje, že velké firmy do velké politiky patří). Anebo by mohlo jít výhledově i o tah vedoucí až k přerýsování vládní sestavy. Pokud by úprava začala platit hned a nikdo nešel na předčasné volby, tak na základě současného politického půdorysu. Něco jako vláda Bohuslava Sobotky verze 2.0.

Pokud by byl přijat střet zájmů u vládního angažmá vlastníků velkých firem až pro další volební období, tak by do té doby musel šéf hnutí ANO svůj status vyřešit. Pokud by chtěl být Andrej Babiš ve vládě (nejraději asi premiérem), tak by musel převést svůj Agrofert třeba na svěřenecký fond. Ovšem koaliční spory mohou vést k poměrně nečekanému zlomu voličských preferencí. Prezident Zeman odmítl řešit neprincipiálně střet zájmů jako „lex Babiš“. Ovšem otázka vstupu velkých vlastníků do politiky principiální je.

V každém případě lze očekávat, že zastánci svérázného, až byzantinského korporativismu v politice a nezastupitelnosti „osvícených oligarchů“ ve společnosti vůbec spustí intenzivní propagandistickou palbu, kterou budou chtít téma všelijak relativizovat. Politická moc jako „deal“, který si dělí klíčoví hráči, tak vrací do hry etiku časů opoziční smlouvy. Otázka účinnosti zahrnutí osob ovládajících velké firmy do střetu zájmu de samozřejmě nabízí.

Nejúčinnější by samozřejmě bylo oligarchy do politiky prostě nevolit. Takové očekávání by ale bylo naivní — tito lidé si své voliče najdou, anebo vytvoří. ČSSD se zatím pustila do billboardové bitvy s ANO. Vidno že boj o kraje už nehoří jen mezi koalicí a opozicí. Tím by ale hra o „lex Babiš“ mohla skončit.

Jiným a asi mnohem nepříjemnějším návrhem je omezení přístupu politiků do veřejných tendrů. Do návrhu zákona o veřejných zakázkách byl vložen pozměňovací návrh, podle kterého by se člen vlády vlastnící aspoň desetinu firmy nesměl přihlásit do soutěže o státní či městské zakázky.

Hlasování čeká sněmovnu zítra v pátek. Co by také mohlo rozčísnout hladinu našich politických vod, by byl zvažovaný návrh zákona zapovídající vrcholným politikům vlastnit dominantní celostátní média. Takový příkop mezi hlavními koaličními stranami by už současné vládnutí zpochybnit mohl. A to včetně možnosti předčasných voleb, nejpozději v červnu 2017.