Respektu patří za zveřejnění výše výkupného díky
František KostlánFrantišek Kostlán se pokouší konfrontovat dosavadní kritiky časopisu Respekt. Jejich argumentace stojí částečně na vodě - životy budoucích unesených lidí jsou podle něj riskovány už samotným zaplacením výkupného.
Právě probíhající hon na časopis Respekt kvůli zveřejnění výše výkupného za dvě unesené mladé ženy a dalších informací s sebou nese všechny znaky rozbouřených vod, kterými na počátku 21. století proplouváme. Vzedmuté emoce a dokazování vlastní pravdy denunciací druhých svědčí o tom, že buď není vůle o věcech přemýšlet, nebo že informace, které by nám umožnily fundovaně argumentovat, nejsou k mání.
A o to právě jde. Ten, kdo konečně nějaké konkrétní informace přinesl a dal nám tak možnost debatovat aspoň částečně informovaně, je okřikován. Někteří novináři a čtenáři jakoby Respektu vzkazovali: nechceme žádné informace, protože jejich zveřejnění může někoho ohrozit. Ve skutečnosti ovšem ohrožení, které mají na mysli, přišlo dříve.
Respekt v kauze únosu a výkupného odvedl dobrou práci. Jistě lecco mohl napsat o chloupek lépe, obratněji, ale tak je to téměř pokaždé. Už ani nevím, kolikrát jsem zpětně pročítal své komentáře či eseje a naříkal přitom, že jsem je mohl pojmout lépe, úpěl nad tím, že mi tam spoustu věcí chybí a leckteré věty jsou tam zbytečné, slova neohebná… Redaktoři Respektu o tom přemýšlejí, což znamená, že se v tomto chtějí posouvat k lepšímu. Za to, že tak činí veřejně, smekám svůj širák a odhazuji v dál, a tasím kord na jejich ochranu.
Pokud chceme, aby taková veřejná debata k něčemu byla, musíme hledat širší souvislosti. Nelze například plnohodnotně diskutovat o tom, jestli státy mají výkupné vůbec platit, jestliže ani neznáme výši výkupného. Důvod? Pokud se pohybujeme v informační mlze, stává se z věcného dialogu spor o to, kdo má ryzejší úmysly: z racionální roviny přecházíme do oblasti víry, přesvědčení, emocí a dojímání se nad osudy druhých.
Nic proti tomu, ale ryzí lidskosti sluší, když se dojímá nad pohnutými osudy všech obětí únosců, nikoli jen těch vybraných. Jinak se to dojímání mění v kýč, který navíc brání poznání příčin negativních jevů.
Princip první
V této kauze proti sobě stojí dva principy, za oběma stojí možné ztráty na lidských životech i lidé zachránění.
„Vyjednám a zaplatím“ většinou znamená, že zachráním právě unesené. (Ne vždycky, únosce je může i tak zabít, nic tím neriskuje.) Zaplacením výkupného však riskuji životy lidí, kteří budou uneseni v budoucnu nebo kteří přijdou o život či zdraví při teroristickém útoku spáchaném za peníze z únosu.
Co z toho plyne? Že všechno, od lhaní vládních míst (proto posléze ta popuzená reakce, ne z jiného důvodu!) až po výši výkupného, determinoval fakt, kde k nezákonnému jednání, tj. únosu došlo. Především je ovšem důležité, zda mezi tyto náležitosti patří i postoj, že případ je u konce!
Jsem toho názoru, že zločin, který se stává podnikáním nebo podnikání, které se stává zločinem nesmí být tolerovány. Natož povzbuzovány. Nemohu posoudit, zda měla být (a jaká) částka zaplacena. Spíše si myslím, že nikoliv, i když chápu lidskou stránku záležitosti, a to i v případě pocitů vládních činitelů, kteří normálně schvalují daleko větší sumy na věci bez hlubšího smyslu, ba i potřebnosti. (Zároveň víme o tragédiích, ke kterým u nás došlo pro pár desítek či stovek tisíc.)
Zásadní podle mne je, že by měly existovat zpravodajské a další informace, které by mohly posléze přinést skutečné vyřešení případu. Zde by měla být partnerem vláda v tomto případě Pákistánu, příp. také, zprostředkovaně, místní úřady. Cílem by nemělo být pouze vrácení vyděračsky získané částky, ale i případné jednání Pákistánu vůči osobám, které ze záležitosti profitovaly. Měla by být vedena jakási mezinárodní databáze, která by evidovala podobné případy a hodnotila by na jejich základě jednotlivé země. Toto by mělo být podstatným ukazatelem, který by podmiňoval standardní přístup států, např. při investicích v dané zemi a regionu (příp. také ve vztahu k dalším zemím, které by chtěly z nerespektování těchto úmluv profitovat).
Není prostě možné v obchodě (sui generis) tolerovat úplně nefér jednání. V Pákistánu bylo a je (byť pod tlakem, jehož inverzní podobu cítíme i u nás) opravdu noho lidí, kteří se k hostům chovali a chovají s úžasnou pohostinností. Je zde také ohromná spousta lidí velmi chudých, kteří pracují tvrdě za nuzný peníz. Také vůči těmto lidem jsme povinni gangstery doběhnout. Ani vynucená přísaha neplatí a jistě také muslimové vědí něco o božích mlýnech, které...
Místo, kde leží odpovědnost a kde by se mělo řezat do živého, v poslední odpovědi skvěle trefuje Saša Vondra v tomto rozhovoru:
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Alexandr-Vondra-nam-popsal-jak-se-stal-z-Merkelove-dobroser-Pak-rozebral-megachyby-evropskych-politiku-a-priblizil-jak-to-chodi-v-realne-mezinarodni-politice-422457
(Vondra je podle mě to nejlepší, co kdy ODS měla)