Respektu patří za zveřejnění výše výkupného díky

František Kostlán

František Kostlán se pokouší konfrontovat dosavadní kritiky časopisu Respekt. Jejich argumentace stojí částečně na vodě - životy budoucích unesených lidí jsou podle něj riskovány už samotným zaplacením výkupného.

Právě probíhající hon na časopis Respekt kvůli zveřejnění výše výkupného za dvě unesené mladé ženy a dalších informací s sebou nese všechny znaky rozbouřených vod, kterými na počátku 21. století proplouváme. Vzedmuté emoce a dokazování vlastní pravdy denunciací druhých svědčí o tom, že buď není vůle o věcech přemýšlet, nebo že informace, které by nám umožnily fundovaně argumentovat, nejsou k mání.

A o to právě jde. Ten, kdo konečně nějaké konkrétní informace přinesl a dal nám tak možnost debatovat aspoň částečně informovaně, je okřikován. Někteří novináři a čtenáři jakoby Respektu vzkazovali: nechceme žádné informace, protože jejich zveřejnění může někoho ohrozit. Ve skutečnosti ovšem ohrožení, které mají na mysli, přišlo dříve.

Respekt v kauze únosu a výkupného odvedl dobrou práci. Jistě lecco mohl napsat o chloupek lépe, obratněji, ale tak je to téměř pokaždé. Už ani nevím, kolikrát jsem zpětně pročítal své komentáře či eseje a naříkal přitom, že jsem je mohl pojmout lépe, úpěl nad tím, že mi tam spoustu věcí chybí a leckteré věty jsou tam zbytečné, slova neohebná… Redaktoři Respektu o tom přemýšlejí, což znamená, že se v tomto chtějí posouvat k lepšímu. Za to, že tak činí veřejně, smekám svůj širák a odhazuji v dál, a tasím kord na jejich ochranu.

Pokud chceme, aby taková veřejná debata k něčemu byla, musíme hledat širší souvislosti. Nelze například plnohodnotně diskutovat o tom, jestli státy mají výkupné vůbec platit, jestliže ani neznáme výši výkupného. Důvod? Pokud se pohybujeme v informační mlze, stává se z věcného dialogu spor o to, kdo má ryzejší úmysly: z racionální roviny přecházíme do oblasti víry, přesvědčení, emocí a dojímání se nad osudy druhých.

Nic proti tomu, ale ryzí lidskosti sluší, když se dojímá nad pohnutými osudy všech obětí únosců, nikoli jen těch vybraných. Jinak se to dojímání mění v kýč, který navíc brání poznání příčin negativních jevů.

Princip první

V této kauze proti sobě stojí dva principy, za oběma stojí možné ztráty na lidských životech i lidé zachránění.

„Vyjednám a zaplatím“ většinou znamená, že zachráním právě unesené. (Ne vždycky, únosce je může i tak zabít, nic tím neriskuje.) Zaplacením výkupného však riskuji životy lidí, kteří budou uneseni v budoucnu nebo kteří přijdou o život či zdraví při teroristickém útoku spáchaném za peníze z únosu.

Výčitky určené Respektu, že zveřejněním výše výkupného ohrozil Čechy a Češky žijící v rizikových oblastech, jdou mimo relevantní argumentační proud. Životy a zdraví všech cizinců, nejen Čechů, se zde ocitají v ohrožení již v momentě, kdy se unesení vracejí domů. Všem je v tu chvíli jasné, že ten který stát je za unesené občany ochoten zaplatit, ať již penězi či výměnou lidí (viz i kvalitní informace Respektu v článku Jaroslava Spurného o výměně českého vojenského špiona a dalších lidí za člověka podezřelého z terorismu).

Informace o vyjednávání té které vlády (jejího zástupce, zprostředkovatele) i o jeho výsledcích, mnohdy včetně výše výkupného, běží napříč společností, v níž únosci žijí, napříč celým regionem, napříč zpravodajskou komunitou.

Zkusme také odhadnout, kolik se dá za 150 milionů korun, které Česká republika v tomto případě zaplatila, koupit výbušnin a munice - a kolik možná (a možná že ne) kvůli výkupnému z tohoto únosu mohlo či za čas může umřít lidí v Izraeli, ve Francii, všude tam, kam se teroristi dostali či dostanou, včetně České republiky. Proč se někteří z nás nedojímají nad těmito ohroženými životy? Nevědí o nich? Nebo vědět nechtějí?

Životy a zdraví všech cizinců, nejen Čechů, se ocitají v ohrožení už v momentě, kdy se unesení vracejí domů. Všem je v tu chvíli jasné, že ten který stát je za unesené občany ochoten zaplatit. Repro youtube.com

Má být možnost páchání teroristických útoků za peníze z výkupného součástí diskuse o přístupu státu k únosům, nebo nemá? A souvisí s tím výše toho výkupného? Soudím, že má a souvisí. Jsou státy, které někdy zaplatí, jindy však únosce úmyslně ignorují - Izrael, USA a jistě i některé další. A jsou momenty, kdy se o tom informovaně diskutuje, tedy, kdy se informace toho druhu, jaké nyní zveřejnil Respekt u nás, objevují v médiích. Nehovoříme tudíž o něčem, co se neděje či nepoužívá coby součást strategie.

Vše řečené ovšem neznamená, že by někdo měl státu za zaplacení výkupného spílat či snad dokonce vyčítat výši výkupného, když se provalí na veřejnost. Takové nesmyslné počínání přenechejme Miroslavu Sládkovi, jenž se právě pokouší o svůj comeback.

Právě tak to neznamená, že má někdo Respektu vyčítat zveřejnění výše výkupného, protože tato informace přispívá k diskusi, díky níž je počínání státu legitimnější než bez ní. Šéfredaktor Respektu Erik Tabery k otázce, jestli jsou Češi pohybující se v rizikových částech světa po zveřejnění inkriminovaného článku ve větším ohrožení, správně říká: „Musím říct, že tuhle otázku chápu ze všech nejméně, protože pokud si někdo dosud myslel, že může vyrazit dejme tomu do odlehlých částí Pákistánu a nehrozí mu únos, nebyl seznámen s realitou. A je dobře, že nyní už ví, jak velké riziko tu existuje.“

Princip druhý

Stát či kdokoli jiný může odmítnout vyjednávání a tudíž výkupné nezaplatit. To dává únoscům najevo, že jejich činnost je zbytečná, protože na ní nic nevydělají. Ochrání se tak lidé, kteří by mohli být uneseni či zavražděni při teroristickém útoku v budoucnu. Zároveň se tím však riskují životy již unesených. A mít na to srdce je téměř nemožné, dalo by se říci, jde o konkrétní osoby, které navíc žijí mezi námi, mají tu své rodiny, můžeme s nimi cítit empaticky a bezprostředně - a to i proto, že média přinášejí příběhy unesených i zprávy o jejich osudech v zajetí. A také proto, že je přirozené, když se vláda postará o své občany, kteří se dostanou do takového neštěstí.

Kdekdo má v souvislosti s dojetím nad osudem jedné z unesených žen Respektu za zlé, že zveřejnil informace, které někdo druhý překroutil (například Blesk). Respekt zveřejnil tvrzení tajných služeb, že se tato mladá žena loni na podzim pokusila ke svým únoscům vrátit. A jiní vynechali to, že jde o tvrzení tajných služeb a podali to jako hotovou věc. Toto je jistě jedna z pasáží, které mohl Respekt napsat opatrněji. Tabery k tomu mimo jiné říká:

„Tohle je pro mě nejzávažnější téma a kritiku na naši stranu bych se neodvážil ani trochu zlehčovat. Přiznávám, že kdyby se události tohoto víkendu - kdy extremisté zapalovali Kliniku v Praze - odehrály o týden dřív, mnohem více bych zvažoval, jestli článek publikovat. Protože je to ale jen kdyby, nebylo by ode mne férové tvrdit, že bych se jasně rozhodl jinak.“

Přiznávám, že kdyby se události tohoto víkendu - kdy extremisté zapalovali Kliniku v Praze - odehrály o týden dřív, mnohem více bych zvažoval, jestli článek publikovat, říká dnes šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Repro youtube.com

Z vlastní zkušenosti vím, že pravicoví extremisté a populisté překroutí cokoli z toho, co napíšu, když chtějí, přestože si dávám bedlivý pozor na každé slovo. Kdybych se pokaždé řídil touto obavou, nenapsal bych doslova nic. Proto je důležité veřejně diskutovat i o tom, kdo a proč věci překrucuje, kdo se s námi pokouší manipulovat - nikoli kvůli tomu přestat informovat. Podle mého názoru Respekt postupoval etičtěji než někteří z jeho současných kritiků. Respekt zveřejnil, jak o případu uvažují lidé z tajné služby, kdežto někteří z kritiků ho bez důkazů nařkli, že napsal novinářskou kachnu.

Když jsme kdysi na serveru Romea.cz napsali, že Parlamentní listy zveřejnily novinářskou kachnu o „romském pokladníkovi, který nově zakládané politické straně ukradl peníze,“ pracovali jsme na tom ve třech lidech několik dnů. Ani tuto novinářskou rasistickou žumpu, jakou jsou Parlamentní listy, jsme nechtěli osočovat bez důkazů. Dnes namísto trpělivé práce volně poletuje povětřím kýč v podobě jednostranného dojetí, který některým novinářům umožňuje nevidět, neslyšet, nemyslet.

Sofiina volba

Oba zmíněné principy (vyjednávat, nevyjednávat) jsou humánní, respektive počítají s ochranou lidských životů. Oba zároveň riskují životy druhých. Oba principy jsou zároveň správné i nesprávné. Je velmi, velmi těžké si mezi nimi vybrat ten, který se momentálně hodí k použití. Nikdo nemůže říci, který z nich je lepší, správnější - jde o Sofiinu volbu.

Takové složité a těžké dilema si nezasluhuje zjednodušené či jednostranné hodnocení ani při jeho mediálním zpracovávání. Když se o takto závažných věcech nediskutuje veřejně a co možno nejotevřeněji, politici i státní úředníci se o to lehčeji zbavují odpovědnosti za své rozhodování. Když budou chtít, utáhnou nás na vařené nudli, protože o věci v takové situaci víme pramálo.

A tajní mají větší prostor pro zneužívání demokracie ve jménu ochrany demokracie. Fanatici v tu chvíli začínají mít navrch, protože kvůli diskreditaci a zničení demokracie jsou ochotni položit životy druhých, a leckdy i ty své.

Jak říká klasik: „Demokracie je diskuse.“ A Respektu patří díky za to, že tohoto klasika ctí.

    Diskuse
    IH
    February 18, 2016 v 18.28
    Můj názor
    Představme si, že by neznámí pachatelé unesli dvě české dívky ne v Pákistánu, ale třeba ve Staré Pace (nechť místní prominou). A teď si prosím představte, že by se další průběh případu vůbec nelišil!
    Co z toho plyne? Že všechno, od lhaní vládních míst (proto posléze ta popuzená reakce, ne z jiného důvodu!) až po výši výkupného, determinoval fakt, kde k nezákonnému jednání, tj. únosu došlo. Především je ovšem důležité, zda mezi tyto náležitosti patří i postoj, že případ je u konce!
    Jsem toho názoru, že zločin, který se stává podnikáním nebo podnikání, které se stává zločinem nesmí být tolerovány. Natož povzbuzovány. Nemohu posoudit, zda měla být (a jaká) částka zaplacena. Spíše si myslím, že nikoliv, i když chápu lidskou stránku záležitosti, a to i v případě pocitů vládních činitelů, kteří normálně schvalují daleko větší sumy na věci bez hlubšího smyslu, ba i potřebnosti. (Zároveň víme o tragédiích, ke kterým u nás došlo pro pár desítek či stovek tisíc.)
    Zásadní podle mne je, že by měly existovat zpravodajské a další informace, které by mohly posléze přinést skutečné vyřešení případu. Zde by měla být partnerem vláda v tomto případě Pákistánu, příp. také, zprostředkovaně, místní úřady. Cílem by nemělo být pouze vrácení vyděračsky získané částky, ale i případné jednání Pákistánu vůči osobám, které ze záležitosti profitovaly. Měla by být vedena jakási mezinárodní databáze, která by evidovala podobné případy a hodnotila by na jejich základě jednotlivé země. Toto by mělo být podstatným ukazatelem, který by podmiňoval standardní přístup států, např. při investicích v dané zemi a regionu (příp. také ve vztahu k dalším zemím, které by chtěly z nerespektování těchto úmluv profitovat).
    Není prostě možné v obchodě (sui generis) tolerovat úplně nefér jednání. V Pákistánu bylo a je (byť pod tlakem, jehož inverzní podobu cítíme i u nás) opravdu noho lidí, kteří se k hostům chovali a chovají s úžasnou pohostinností. Je zde také ohromná spousta lidí velmi chudých, kteří pracují tvrdě za nuzný peníz. Také vůči těmto lidem jsme povinni gangstery doběhnout. Ani vynucená přísaha neplatí a jistě také muslimové vědí něco o božích mlýnech, které...
    Respekt je maximálně obětní beránek, víc nic.

    Místo, kde leží odpovědnost a kde by se mělo řezat do živého, v poslední odpovědi skvěle trefuje Saša Vondra v tomto rozhovoru:

    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Alexandr-Vondra-nam-popsal-jak-se-stal-z-Merkelove-dobroser-Pak-rozebral-megachyby-evropskych-politiku-a-priblizil-jak-to-chodi-v-realne-mezinarodni-politice-422457

    (Vondra je podle mě to nejlepší, co kdy ODS měla)