Můžu se uklidňovat leda tím, že i mistr kat se utne. Napsal jsem zde před čtrnácti dny: „Okázalé národovectví či prvoplánový populismus nikdy nebyly šálkem kávy TOP 09. Ať už je její evropanství upřímné, nebo elitářsky nabubřelé, dělí ji zahraničněpolitická témata od ODS víc, než si myslíme. Nemluvě o tom, že spousta zakladatelů topky se do nového projektu vrhla, protože chtěla ukázat, že lze konstituovat českou pravici jinak, než jak to dělá kontroverzní ODS.“

Hluboce jsem se mýlil. Stačilo se 25. ledna podívat na komentářovou stránku Práva, kde se vedle sebe zaskvěly texty senátora za ODS Tomáše Jirsy a Pavola Lukši, spoluzakladatele TOP 09 a dlouholetého starosty Čeladné. Výmluvné byly již titulky: „Dobře placené transparenty“ a „Místo řečnění přišla doba činů“. Už po jejich přečtení jsem pochopil, že jsem se mýlil a integrace obou stran by mohla přijít rychle — „víc, než si myslíme“.

Není co slavit

Senátor nám připomněl, parafrázuji komunistického vůdce z konce 80.let, že „milion, dva miliony berou…“ Tentokrát má jít o nevládní organizace (Organizace pro pomoc uprchlíkům, Poradna pro integraci, Centrum pro integraci cizinců, Multikulturní centrum Praha, Sdružení pro migraci a integraci, META a InBáze), jejichž členové — považte! — organizují demonstrace, vítají migranty na hlavním nádraží a kolem nichž se točí desítky milionů z Evropského sociálního fondu, Evropského uprchlického fondu, Evropského fondu pro integraci cizinců i ze státního rozpočtu. „Zcela jistě je mnoho lidí, kteří entuziasticky cítí potřebu pomáhat všem lidem bez nároku na vlastní odměnu. Mnoho aktivistů je však placených,“ varuje patrně špatně placený modrý politik. Proč asi…?

Podobně argumentačně nabitá je i úvaha starosty Čeladné, oblíbené to beskydské destinace jihokorejských manažerů a bohatých Rusů, který se v jedné z minulých volebních kampaní situoval do role Robina Hooda. „Příchod lidí ze zcela odlišného kulturního prostředí, kteří ve velké míře nemají chuť se nijak integrovat, ale naopak zavádět své zvyklosti do našeho prostředí, je ohrožením pro bezpečnost našich občanů. A ta musí být na prvním místě,“ píše souputník Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska.

A pokračuje: „Již není žádný čas a lavírování a politickou korektnost.(…) Doma se povídá něco opačného, než co se nám snaží namluvit politická vrchnost. Nechci být patetický, ale nyní je čas činů. A pokud určitá část Evropy bude volit politiku Chamberlaina a Daladiera, tak naše republika musí být připravena postupovat po vzoru Churchilla. Musíme mít připravené prostředky a zázemí na kontrolu našich hranic, eventuálně na kontrole spolupracovat se sousedními státy.(…) Zkrátka musíme vědět, kdo do naší země přichází. Budu se již opakovat, ale bezpečnost našich občanů musí být nejvyšší prioritou.“

↗

Lukša i Jirsa mají jasno: kdosi se chystá ublížit domorodcům. Svým odpůrcům tak předhazují Chamberlaina, přitom sami přehlíží nebezpečí z hnědých koutů pravice. Foto top09.cz 

Uff. Kam na naše konzervativce s falešným a prázdným lidskoprávismem či s křesťanským soucitem! Oni mají jasno. Za velký prachy se tu kdosi chystá ublížit domorodcům. Potom to nejmenší je, že právě oni, kteří přehlížejí neonacistické nebezpečí z hnědých koutů pravice, ahistoricky předhazují svým oponentům Chamberlaina a Daladiera.

Abych byl spravedlivý, musím zmínit, že na protiuprchlické vlně si již v novinových komentářích stihli zasurfovat i šéf ANO Andrej Babiš („nikoho nepřijímat“) či první místopředseda KDU-ČSL Marián Jurečka. Pánové Jirsa a Lukša mě však zaujali hlavně bezprostředním tahem na bránu, který mají společný, přestože kdejaký naivní komentátor si dosud myslel, že v otázkách zahraniční a migrační politiky stojí mezi ODS a TOP 09 zeď.

Možná nestojí a česká pravice se ze samého zoufalství pouští po divokém proudu. Anebo stojí — ovšem proti vůli části členské základy a za cenu zbojnických rebelií. Která varianta uspokojí občana, který z nějakého důvodu nefandí levici či středu, ale ani pravicovým extremistům Konvičkova nebo Bartošova střihu?

Opravdu má zůstat na pospas Babišovu hnutí ANO, jehož majitel hledí na migraci radikálně jinak než ministr Pelikán nebo poslanec Zlatuška? Ale i když přehlédne toto stěžejní téma dnešních dnů, musí se mu motat hlava z profilu manažerské formace, jež se tváří jako spolek altruistů, kteří mají za poslání vymýtit korupci, klientelismus a všemožné levárny z veřejného prostoru a oligarchickými sklony či střety zájmů se dvakrát nevzrušují.

Koncem loňského roku ANO opustil exministr dopravy Antonín Prachař. Ještě si stihl neúspěšně zavyjednávat o oblečení dresu STAN a pak usoudil, že se vrátí k byznysu. Budiž, česká politika toho v jeho osobě asi moc neztratí, vždyť v resortu, který spravoval, budil dojem, že se kozel stal zahradníkem. Nyní je tedy v soukromé zahradnické firmě a nestěžuje si.

Zato my se můžeme ptát, jakým způsobem a na jak dlouho uzavírá Andrej Babiš kontrakty s hvězdami svého hnutí. Po dobu výkonu funkce — a pak nazdar? Tak to v podnikání chodí, víme. No jo, vlastně, vždyť Babiš se sám chlubí, že řídí ANO jako firmu. Jaké stopy za takovou firmou mohou zůstat v politice? V jaké hodnoty věří? Kde je dlouhodobý výhled, stabilita, kontinuita?

Vzpomínáte? Stačilo, aby se na ministerstvu spravedlnosti vystřídali dva reprezentanti ANO a vše bylo o sto osmdesát stupňů jinak. Nemluvě o eskapádách na řadě radnic. Babišovci jsou zkrátka samé překvapení. Jsou právě oni tím pevným bodem, který pravicovému voliči, jenž nechce populismus, daňové úniky ani hazardování s evropskou integrací, schází?

Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, třetí za šestnáct plus dva. ODS a TOP 09 se dvakrát nevede. ANO sice kraluje žebříčkům, nevíme ale dne ani hodiny, kdy Babišovu partu doběhnou její neduhy. Sympatizant levice by mohl mít radost. Má to ale tři háčky. Za prvé nevíme, jak se strany připomínající nákazu vzteklinou ještě stihnou podepsat na podobě země. Za druhé nikde není psáno, že se časem z nějakého důvodu nezblázní i sociální demokracie. A za třetí, normální a vyvážený politický systém potřebuje demokratickou pravici jako seriózního oponenta demokratické levice. Vážně tedy teď není co slavit.