Důvodem pro odmítnutí povinného očkování dětí může být nejen náboženství, nýbrž i svědomí. Ve středu o tom rozhodl Ústavní soud, který se zastal rodičů pokutovaných za to, že nenechali naočkovat své dítě povinnou hexavakcínou.

„Společenské dopady výhrady světského svědomí, má-li být akceptována, nesmí při veškerém respektu k autonomii projevu vůle extrémně vybočovat ze sféry legitimních cílů, jimiž se relevantní oblast práva vyznačuje," uvedl v nálezu soudce Ústavního soudu Ludvík David.

Konkrétně to mimo jiné znamená, že musí zůstat zohledněna žádoucí míra proočkovanosti obyvatelstva proti přenosným nemocem. S poskytnutou výjimkou nesmí být spojovány závěry, jež by jí umožnily změnit se v pravidlo.

Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na svobodu svědomí. Rodiče byli shledáni vinnými ze spáchání přestupku, kterého se dopustili tím, že nesplnili povinnost k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, stanovenou v zákoně o ochraně veřejného zdraví a vyhlášce o očkování proti infekčním nemocem.

Za to jim byla každému uložena rozhodnutím krajské hygienické stanice pokuta ve výši šest tisíc korun, kterou později ministerstvo zdravotnictví snížilo na čtyři tisíce korun.

Rodiče se posléze žalobou obrátili na Nejvyšší správní soud, když namítali, že se rozhodli svoji dceru nenechat očkovat z důvodu svědomí a myšlení, svého etického, racionálního i filozofického přesvědčení, jakož i z přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte při ochraně jeho zdraví.

Zamítavá rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu pak napadli ústavní stížností. A Ústavní soud ve středu rozhodl, že je důvodná. Ústavní soud se ve svém rozhodnutí mimo jiné odvolává na obecně aplikovatelné závěry svého dříbějšího nálezu, který se zabýval náboženskou výhradou svědomí jako projevem vycházejícím ze svobody vyznání nebo víry.

Ústavní soud tehdy posuzoval oprávněnost výhrady svědomí projevené stěžovatelem jako rodičem, který odmítl očkování své nezletilé dcery. Stěžovatel sice označoval za primární pro svůj odmítavý postoj k očkování dítěte důvody zdravotní, z věcného kontextu případu však podle Ústavního soudu vyplynulo, že důvodem jeho odmítnutí je též víra, která mu zapovídala nechat vykonat na dítěti invazivní zdravotnický úkon.

Posouzení Ústavního soudu vyústilo v závěr, že základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru může být ohroženo a že omezení výkonu tohoto práva zákonnou povinností podrobit se očkování nemusí být v případě stěžovatele nezbytné.

Ústavní soud připomíná také stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu, ze kterého plyne, že s ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, beroucí zřetel na mimořádné okolnosti konkrétního případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví.

Čtyři kritéria pro posouzení odmítnutí očkování

Ústavní soud se ve svém středečním nálezu o oprávněnosti světské výhrady svědomí opírá o soubor čtyř kritérií. Prvním je ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, druhým naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, třetím konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a čtvrtým společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít.

Pokud jsou splněna všechny čtyři současně, Ústavní soud požaduje, aby nebylo trváno na povinném očkování dané osoby, tedy aby očkovací povinnost nebyla vůči ní sankcionována, případně jinak vynucována.

Ústavní soud zároveň připomíná, že ačkoliv již dříve upozornil orgány zákonodárné moci na neexistenci právní úpravy, jež by stanovila odpovědnost státu za případnou újmu na zdraví vzniklou povinným očkováním, dosud k nápravě nedošlo. „Jde přitom o úkol, jehož se ve světle lidskoprávních dokumentů a standardů nelze zříci,“ uvedl Ústavní soud.

Tisková mluvčí Ústavního soudu Miroslava Sedláčková nakonec připomíná, že středeční nález vytyčil podmínky, které je nezbytné učinit předmětem posouzení relevance a eventuality oprávněnosti sekulární výhrady svědomí vůči očkovací povinnosti.

„Dosavadní hodnocení věci obecnými soudy trpí neúplností z hlediska všech aspektů posuzované problematiky — co do vzetí v úvahu všech tvrzení stěžovatelů i jejich posouzení, zejména z pohledu v nálezu vyložené judikatury Ústavního soudu,“ uvedl Miroslava Sedláčková.

Argumentace soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí prý nevyčerpala celý předmět řízení, nebyla přesvědčivá a nebyla ani v plném rozsahu přezkoumatelná. Věc se tedy vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem obsaženým v odůvodnění nálezu Ústavního soudu.