Dočetla jsem knihu posledních Posledních slov Ludvíka Vaculíka Jsme v nebi a chce se mi psát jako on, tak jsou ten jeho sloh a perspektiva nakažlivé. Ale to neudělám, to nemůže po něm udělat už nikdo, bylo by to epigonství a nikomu taky není publikum zvědavé na jeho čistě osobní a momentální postřehy a názory. Možná ani jemu už nebylo, například já, docela dobrá znalkyně jeho díla, už jsem ta poslední Poslední slova od období chvály na Nečasovu vládu nečetla, protože jsem na ně neměla nervy.

Teď je čtu v knize jako celek, jako v jednotlivých kapitolách zapsanou výpověď o postojích, názorech, pýše, předsudcích, pokáních a proroctvích muže z určité generace. Všechno chápu, i když mnohé z toho neuznávám, na Mistrovi mě mrzí to známé „ničeho nelituji“ úspěšných lidí. Myslím, že v případě Ludvíks Vaculíka je čeho litovat, a to pokud jde o tři jeho syny: toho nejstaršího, toho prostředního a toho nejmladšího, ale je to nakonec jedno, s dědictvím se musí vypořádat každý sám, i s takovým, jakým je nějaké ublížení.

Moje poučení z toho (i z vlastního života) tkví v poznání, že generace našich otců si s námi hlavu příliš nelámala. A to k té knize ode mě stačí.

Sentimentalita věku

Nalakovali jsme kredenc. Stála kdysi v kuchyni mé babičky, po její smrti si její dvě dcery rozebraly domácnost, byt, tehdy nadměrný, teta vyměnila za menší, na sídlišti měla kuchyňskou linku, kredenc si vzala máma. Byla to takzvaná „americká kredenc“. K tomu musím něco předeslat.