Byla žila jednou jedna doba, v níž vojevůdci armád o vánocích a na silvestra uzavírali příměří a v zimě v létě nebojovali vůbec. Lidé měli o životě jiné představy. Ctili Boha, krále, tradice a vlastní hříchy. Henry Ford ještě nedostal ten šílený nápad s pásovou výrobou a rokenrol hučel svým pravidelným rytmem jen v hlavách budoucích autorů historických komedií. Stalin si vybíral špínu mezi prsty na zadní levé a Hitler rozeštvával Senát. Chudák Caesar.

Válčívalo se důkladně a podle pravidel. Spojovala se Evropa a za epochální vteřinu zase dělila a přerozdělovala - kampak na nás s Evropskou unií. Co bude její pouhý rozklad ve srovnání s explozemi mocných říší? Ta rána už nemůže mít tu osudovost, kdyby konec světa byl. Kdepak. Římané by… nebo dokonce i my, Rakušáci, bychom mohli vyprávět.

Jak říkám, ty časy měly svůj řád, všechno se dělalo důkladně, včetně zabíjení. I příměří mělo své zásady. Myslíte si snad, že během oddechového času zim a vedřin vymýšleli stratégové nové vojenské plány na dobytí hradu a číhaví ostřelovači se v nestřežených okamžicích zabíjeli navzájem? Nenechte se vysmát. To jen zpupní historikové, v marné snaze odůvodnit svou prohnilou existenci, si vymýšlejí takové nesmysly. Vůdci i vojíni se chovali daleko lidštěji.

Nabírali síly fyzické i psychické a zároveň deptali fýzu a psýchu nepřátel. Zásobená obléhající armáda se futrovala až k prasknutí. Pod hradbami, na doslech zmučeného polykání na prázdno a na dostřel slin vyhladovělé osádky pevnosti, si přežraní vojáci prostírali třikrát denně na piknik. Občas svým protivníkům poslali dozlatova vypečené selátko coby prchavé připomenutí chutě a vůně a bečku vína na spláchnutí trpkosti následujících týdnů a měsíců půstu: nukleární psychologický útok, rozkládající odhodlání a soudržnost protivníka více, než ty nejgeniálnější strategie.

Ctihodní obléhaní zatím shlíželi na primitivní žoldáky uzurpátora z patra svých hradeb spatra, a pokřikovali na ně heslo, které si razí cestu napříč dějinami, co člověk myslí a mluví: „Kde jsou prachy a žrádlo, tam chybí ideje.“ A zaníceně se přitom usmívali. Přesvědčení o vlastní pravdě jim pomáhalo uchovat si morálně volní vlastnosti, ba dokonce i přežít noci plné snů o chlebové polévce. Údiv obžerných lukulů nad hrdou výdrží uvězněných Torkemadů, Ludvíků Vaculíků, Maximilienů Robespierrů, Václavů Bělohradských a Janů Kellerů naviklával jejich jistotu plné peněženky a nacpaného břicha.

Až… Po tajícím sněhu se loudalo vlahé jaro. Císařské vojsko přecpané, hordy vzpurného porobence vyhladovělé. Krach erární pokladny po bohatýrsky prohýřeném příměří, zásobárna povstalců prázdná už od Tří králů. Nikdo schopen boje. To se to končilo s válčením a podepisovaly mírové dohody výhodné pro obě strany. „Bratři, vzhůru domů, k ženám i ženštinám, co jsme si, to jsme si!“ Takhle kdysi probíhalo rendezvous materialismu s idealismem, páni učenci.

Dnešní forma střetu

A jak probíhá tento odvěký střet nyní? Oproti středověku můžeme zaznamenat radikální změny, jak vidno, lidstvo se skutečně vyvíjí k lepšímu. Dnes je založen na bázi „pražské kavárny“ (idealisté) a Pražského hradu (materialisté).

Role se prohodily. Podvyživení idealisté obléhají vykrmené hordy zfanatizovaných propagátorů materialismu. Hradní pán je bohat a má dosti moci a prostředků na zpestření života obléhaným. Oproti tomu opačný tábor pod hradbami živoří, jelikož materialisté v souladu se svým záměrem vyhladovět obléhající idealisty zákeřně zvedají ceny kavárenských produktů.

Jakobíni jsou tentokrát na silnější straně, i proto se hradní materialista chová jinak než jeho předchůdci: z Pražského hradu neposílá zchudlým idealistům žádné bečky vína či vypečená selátka, ale pouze příkazy, výhrůžky a posměšky.

Idealisté mají díky velké spotřebě kávy jasnou hlavu, zatímco první materialista v zemi má přičiněním okázalé spotřeby vybraných pálenek zamlženou představu o světě a lidech. Plete si například Putina s Putnou, vodku s vodou, muslima s teroristou, Konvičku s konvičkou, lůzu s lidem a virózu se stavem beztíže.

„Tahle země je naše. Tato země není a ani nemůže být pro všechny,“ řekl kupříkladu vrchní hradní materialista během své návštěvy Severní Korey těsně před tím, než byl odtud vypovězen. „Prezident zde jako vždy sháněl pro české oligarchy a další sponzory své prezidentské kampaně výhodné obchody. Jeho vypovězení však nevadí, jelikož jsme zjistili, že s otroky nikdo z našich podnikatelů bohužel zatím neobchoduje,“ řekl prezidentův mluvčí.

A právě jeho se týká další zásadní změna. Namísto ušlechtilých loveckých psů má dnešní hradní pán k dispozici plemeno bulteriéra ovčáčského, který sice ničemu nerozumí, ale umí skvěle opakovat fráze svého pána, jež se nadřel po nocích. Vrčením, výhrůžným ňafáním, chramstáním, štípáním, frenetickým štěkotem a bekotem tyto fráze výrazově osvěžuje (bekání se přiučil při pravidelné pastvě materialistického stáda).

A v čem spočívá naprosto zásadní, historický posun: současný vládce Hradu nosí nejobrovitější červené trenýrky na světě, které po vyprání suší na stožáru prezidentské standardy. Přičemž z doložených pramenů se dá interpretovat, že jeho hradní předchůdci a souputníci buď nenosili žádné spodní prádlo, nebo kráčeli v souladu s módou:

Tak třeba Přemysl Oráč podle dochovaných pramenů nenosil žádné spodky - byl zastáncem ideje, že ženy nemají vládnout mužům, ale rodit děti. A dle svého zvyku byl na činnost, která rození předchází, vždy připraven.

Totéž tvrdí historik Miloslav Ransdorf o Karlu IV.: „Císař, který kvůli svým čtyřem ženám přestoupil na muslimanskou víru, také chodil naostro. ,Při plnění státnických a náboženských povinností bych jinak nestíhal všechno k úplné spokojenosti mých manželek. Allahu akbar!‘, řekl Karel IV ve svém slavném projevu k rodinným poradcům, psychologům a psychoterapeutům své university, 30. listopadu 1378,“ dodal Ransdorf při své návštěvě Curychu pro Deník Referendum hned poté, kdy byl propuštěn z vazby.

Heslovitě k dnešku:

Václav Havel - plavky ušité z americké vlajky.

Václav Klaus - slušivá růžovoučká tanga.

Oddechový čas

Mezi dnešními materialisty a idealisty to ovšem na příměří či dokonce smír nevypadá, bez ohledu na zimu či vedro bojují se zaťatými plombami dál. Doba je rozbouřená, světové kavárny i hrady v úpadku, pravidla neplatí, z boje zmizel lidský prvek, kterému bychom mohli po sportovsku říkat „oddechový čas“.

Podle předního pražského pivaře Františka Kostlána je to především kvůli výběru špatných nápojů: „Dokud kavárenský povaleči budou popíjet ty svý břečky, tak nikdy nebudou v pohodě. A jestli hrad nepřestane míchat moskevskou vodku s rýžovým vínem, tak bude jeho pán pořád blábolit pitomosti. Příští rok by se všichni měli dát na pivo a začít ho chlastat mnohem víc než doteď. Do hry by se vrátil voddechovej čas a byla by tak šance, že si porozuměj aspoň v momentě, kdy budou mít vokno,“ řekl Kostlán autorovi tohoto pojednání.

Jedno motto říká: Oddechový čas je důkazem toho, že i člověk má své lidské stránky.

Hezký nový rok a hodně piva.