Byla žila jednou jedna doba, v níž vojevůdci armád o vánocích a na silvestra uzavírali příměří a v zimě v létě nebojovali vůbec. Lidé měli o životě jiné představy. Ctili Boha, krále, tradice a vlastní hříchy. Henry Ford ještě nedostal ten šílený nápad s pásovou výrobou a rokenrol hučel svým pravidelným rytmem jen v hlavách budoucích autorů historických komedií. Stalin si vybíral špínu mezi prsty na zadní levé a Hitler rozeštvával Senát. Chudák Caesar.

Válčívalo se důkladně a podle pravidel. Spojovala se Evropa a za epochální vteřinu zase dělila a přerozdělovala - kampak na nás s Evropskou unií. Co bude její pouhý rozklad ve srovnání s explozemi mocných říší? Ta rána už nemůže mít tu osudovost, kdyby konec světa byl. Kdepak. Římané by… nebo dokonce i my, Rakušáci, bychom mohli vyprávět.

Jak říkám, ty časy měly svůj řád, všechno se dělalo důkladně, včetně zabíjení. I příměří mělo své zásady. Myslíte si snad, že během oddechového času zim a vedřin vymýšleli stratégové nové vojenské plány na dobytí hradu a číhaví ostřelovači se v nestřežených okamžicích zabíjeli navzájem? Nenechte se vysmát. To jen zpupní historikové, v marné snaze odůvodnit svou prohnilou existenci, si vymýšlejí takové nesmysly. Vůdci i vojíni se chovali daleko lidštěji.

Nabírali síly fyzické i psychické a zároveň deptali fýzu a psýchu nepřátel. Zásobená obléhající armáda se futrovala až k prasknutí. Pod hradbami, na doslech zmučeného polykání na prázdno a na dostřel slin vyhladovělé osádky pevnosti, si přežraní vojáci prostírali třikrát denně na piknik. Občas svým protivníkům poslali dozlatova vypečené selátko coby prchavé připomenutí chutě a vůně a bečku vína na spláchnutí trpkosti následujících týdnů a měsíců půstu: nukleární psychologický útok, rozkládající odhodlání a soudržnost protivníka více, než ty nejgeniálnější strategie.

Ctihodní obléhaní zatím shlíželi na primitivní žoldáky uzurpátora z patra svých hradeb spatra, a pokřikovali na ně heslo, které si razí cestu napříč dějinami, co člověk myslí a mluví: „Kde jsou prachy a žrádlo, tam chybí ideje.“ A zaníceně se přitom usmívali. Přesvědčení o vlastní pravdě jim pomáhalo uchovat si morálně volní vlastnosti, ba dokonce i přežít noci plné snů o chlebové polévce. Údiv obžerných lukulů nad hrdou výdrží uvězněných Torkemadů, Ludvíků Vaculíků, Maximilienů Robespierrů, Václavů Bělohradských a Janů Kellerů naviklával jejich jistotu plné peněženky a nacpaného břicha.

Až… Po tajícím sněhu se loudalo vlahé jaro. Císařské vojsko přecpané, hordy vzpurného porobence vyhladovělé. Krach erární pokladny po bohatýrsky prohýřeném příměří, zásobárna povstalců prázdná už od Tří králů. Nikdo schopen boje. To se to končilo s válčením a podepisovaly mírové dohody výhodné pro obě strany. „Bratři, vzhůru domů, k ženám i ženštinám, co jsme si, to jsme si!“ Takhle kdysi probíhalo rendezvous materialismu s idealismem, páni učenci.

Dnešní forma střetu