Čestně o Bohu

Zdeněk Bárta

Naše civilizace stůně rozkladem základních lidských hodnot. Je to však pacient, který již nepřijme léky tradičního náboženství, potřebuje se léčit medicínou, která mu bude připadat smysluplná.

Michael Hauser si ve svém sloupku pokládá otázku, jak je to s duchovní a materialistickou orientací. Všímá si skutečnosti, že ani zdaleka neplatí rovnice: společnost s „duchovností“ = společnost zdravá; společnost ateistická = společnost nesolidární.

Náboženství a „duchovnost“ vnímá jako duchovní polštář, na němž si člověk odfrkne od životních potíží. Hauser říká, že náboženství je samo o sobě dvojznačné. Na jedné straně poskytuje uklidňující duchovní polštáře, na druhé straně volá své stoupence k tomu, aby „něco s naším světem dělali“.

Zda se kdo rozhodne pro konzervativní nebo emancipační verzi určitého náboženství, prý tudíž plyne z toho, jaká je jeho mimonáboženská pozice.

Podle autora Ježíšovo kázání na hoře (blaze těm, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni) se potom dá chápat jako materialistický manifest. Jinými slovy, kdo má materialistickou zkušenost a chodí do kostela, může být stejně tak dobrým revolucionářem jako ateista.

Pokud si autorem používané pojmy (náboženství, duchovnost, ateismus, materialismus) přeložím do pojmů obvyklých v diskusích na tato témata, trvajících minimálně šedesát let, nemohu než s autorem souhlasit. Přesto se zde pokusím nabídnout alespoň nástin velmi podobného vidění problému jako kolega Hauser, vyjádřený v jiných pojmech a poněkud adresněji. A aby to laskavého čtenáře, pokud dočetl až sem, zaujalo i dál, nabízím poněkud pikantní, avšak velmi aktuální a zejména typickou ukázku zneužití náboženství.

Cituji publicistu z nejvěrohodnějších:

„Je 15. únor roku 2008 a prezident Klaus přednáší svůj pátý kandidátský projev. Karty jsou rozdány jinak než v roce 2003, komunisté nehrají ve volbě roli. O to důležitější se stávají lidovci. A tak se v prezidentově projevu objevují motivy lidoveckému srdci tak blízké:

,Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím.'

Je 7. 3. 2008, deset hodin dopoledne, výročí Masarykova narození. Prezident Klaus skládá prezidentský slib na druhé funkční období. V noci se odebírá do hotelu ve Starém Vestci, kde stráví noc s blonďatou letuškou vládní letky. To jsou zřejmě ty tisícileté křesťanské rodinné tradice. Pan prezident se jistě neobyčejně bavil, když si vzpomněl na chudáky lidovce a svůj procítěný kandidátský projev.“

Kdysi se tomu říkalo: Brát Boží jméno nadarmo, tj. účelově manipulovat — v uvedeném případě pojmem „křesťanské hodnoty“ — ve vlastní prospěch.

Jestliže Michael Hauser píše, že náboženství je samo o sobě dvojznačné, dovolím si protestovat — náboženství není jen dvojznačné, náboženství má tolik významů, kolik je lidí na světě. Náboženství může znamenat cokoliv (už Bible to kritizuje): zazdívání zavražděných prvorozenců do základů staveb, aby lépe držely, či inkviziční mučení, muslimskou svatou válku, Kalvína upalujícího Serveta — a také Alberta Schweitzera, Martina Luthera Kinga a další.

V šedesátých letech byla vydána slavná knížka anglikánského biskupa Johna A. T. Robinsona „Čestně o Bohu“, která vyšla poprvé česky roku 1969 a která je úžasně čtivým, populárním přehledem tehdejšího diskursu, který se snažil vyjádřit základní hodnoty, na kterých stojí naše západní civilizace jazykem adekvátním současnému světu.

Diskurs otevřel svými dopisy z nacistického vězení německý protestantský theolog Dietrich Bonhoeffer, který se podílel na atentátu na Hitlera a byl za to na samém konci války na osobní rozkaz Hitlera popraven. Bonhoeffer byl první, kdo — stručně řečeno — postavil vedle sebe, či dokonce proti sobě dva pojmy: náboženství a víru. Napsal také, že sekularismus je přirozeným vyústěním křesťanské víry. A právě o sekularizaci jako o logickém a správném „jazyku“ křesťanství se diskutovalo v oné druhé polovině dvacátého století.

Křesťanství vznikalo před dvěma tisíci lety ve světě, který byl „náboženský“. Zdá se být dnes komické, že křesťané, kteří odmítli celý antický pantheon, přijali židovskou představu nedefinovatelného, nezobrazitelného Boha a přitom odmítli všechny židovské rituály, byli při svých počátcích nazýváni ateisty a byli pro svůj ateismus persekvováni.

Nicméně křesťanství se nemohlo při svém vzniku vyjadřovat jinými pojmy než těmi, které znal tehdejší svět, pojmy které náboženské prostě jsou. Tragédií však bylo, že tyto pojmy církev petrifikovala, učinila je samotným předmětem víry a nedokázala své základní „drama o životě“ hrát v průběhu dějin vždy v těch kulisách, kterým by její současný svět rozuměl, tj. nedokázala vyjadřovat svou víru kategoriemi a jazykem své doby. Zatímco svět se postupně emancipoval od náboženských představ, církev na nich trvala jako na předpokladu křesťanské víry.

Po druhé světové válce, se diskutovalo o zbavení se — pro současného západního člověka — nepřijatelných náboženských představ v zájmu zachování toho, oč v křesťanství skutečně jde — totiž víry. Pěstoval se mezicírkevní i mezináboženský dialog, v katolické církvi byl výrazem tohoto trendu úžasný druhý vatikánský koncil, vznikly skvělé myšlenky i na půdě protestantismu.

Říká se, že jsme nejateističtější země na světě. Nemyslím si to, jsme jen země nejsekularizovanější — a to je rozdíl. Stačí si přečíst úžasné Kutnohorské epištoly Karla Havlíčka Borovského, abychom to pochopili. Havlíček svou popularitou sehrál v českém myšlení zásadní úlohu a formuloval mnohé otázky nad vztahem křesťanské víry a náboženství z pozice hluboce věřícího člověka sto let před ostatní Evropou. Vřele doporučuji práci profesora katolické (sic!) theologie Karla Skalického na toto téma.

Třetí tisíciletí se na svém počátku, žel, obrací k sekularizaci opět zády. Nejen islám se fundamentalizuje, i v křesťanských církvích se odpovědi na zásadní otázky budoucnosti civilizace a planety začínají hledat zase v náboženských dogmatech. Platí to nejen o poněkud pitoreskním americkém evangelikalismu, který mimo jiné posvěcoval bushovskou expanzivní politiku, ale i o odvracení se od procesu druhovatikánského dialogu se světem v katolické církvi, viz extrémně konzervativní kruhy kolem D.O.S.T., prapodivně si pohrávající se starými mocenskými ambicemi církve, s odkazem arcibiskupa Lefebvra; kruhy snažící se vrátit myšlení katolické církve před druhý vatikánský koncil.

Papežova poslední návštěva v České republice nebyla z tohoto pohledu pro naši zemi příliš šťastná. Zbožné katolíky tento představitel konzervativního křídla katolicismu možná v jejich zbožnosti povzbudil, většinu Čechů však jeho návštěva se všemi doprovodnými pompézními atributy „náměstka Božího na zemi“ jen posílila v jejich přinejmenším lhostejnosti, ne-li odporu vůči — s Hauserem řečeno — revolučnímu křesťanství. A to je veliká škoda.

Michael Hauser píše: „Proto je v dnešním světě nakonec nejdůležitější obnovit materialistickou pozici, která nemá nic společného s konzumentstvím. Je to pozice mnohem obtížnější, než jsou různé cesty spirituality, neboť odmítá duchovní polštáře. Materialistická pozice je v tom, že ,natvrdo' vnímáme reálné životní podmínky, společenskou matérii, v níž musíme žít. Tato pozice vyvolává potřebu změny.“

Vřele souhlasím, jen bych místo slova „materialistickou“ použil slovo „sekularizovaně křesťanskou“. A nebo prostě: je nejdůležitější „obnovit víru“. Naše civilizace stůně rozkladem základních lidských hodnot. Je to však pacient, který již nepřijme léky tradičního náboženství. A sáhne-li po nich, je to skutečně ten „polštář“, či jak říkal fousatý klasik — opium. Potřebujeme se léčit medicínou, které budeme moci uvěřit, že je smysluplná, tj. bude mimo jiné podávána v srozumitelném sekulárním balení. Sama křesťanská víra, která stvořila naši civilizaci, takovým lékem je — se všemi svými hodnotami, vztahem k lidským právům, se svou otevřeností, tolerantností, ochranou minorit a dalšími, na kterých se dobře mohou shodnout všichni lidé dobré vůle.

    Diskuse
    Díky za tento článek, popisuje přesně stav, jaký je v české společnosti. Jen si nejsem jistá, jestli ta "civilní interpretace" nebo "nepředmětná víra" a jak se ty různé způsoby uchopení transcendence nazývají, nebyly spíše poválečným ušlechtilým vzepětím intelektuální a duchovní elity bez větší naděje na dlouhodobý úspěch. Tyhle subtilní, abstraktní a nemodlářské přístupy byly v menšině i v biblickém Izraeli a pak v celém křesťanském světě, prostý lid (a tam počítám i mnohého vzdělance) si žádá nábožensý triumfalismus, propojení náboženství s mocí, slávou, penězi a s politikou, "zdrcení nepřátel", despotickou moc v rodině, barevné modly na každém rohu a pěkně hustý náboženský provoz. O víru zase tak moc nestojí, ta pro většinu lidí atraktivní není. Ostatně kruhy okolo D.O.S.T. nemají s křesťanstvím vůbec nic společného, je to jen d.o.s.t . chatrná náboženská rétorika zakrývající touhu po individuálních politických kariérách a tupou nenávist k jiným lidem. To nejsou dokonce ani náboženští fanatici, to jsou vypočítaví pragmatici stejně jako Václav Klaus.
    AB
    July 28, 2010 v 8.02
    Díky pane Bárto za pěkný text. Svého času mě Bonhoeffer silně ovlivnil. Přesto bych měl několik drobných námitek či spíše doplnění: tzv. civilní interpretace je možná v kontextu modernismu, v něm však již několik desítek let nežijeme. Nerad bych celý "náboženský" diskurs redukoval na dvě alternativy: buď mocenské náboženství", "modlářství" nebo civilní, liberální, sekularistické náboženství. Existují i další možnosti. Spojení radikální sociální a kulturní vize s hlubokou spiritualitou, které se nám v "našich" církvích zoufale nedostává. Například teologové osovobození se po návratu z evropských "sekularizovaných" teologických fakult museli vyrovnávat s tradiční zbožností v Latinské Americe a - i ke svému překvapení - objevili kolik emancipačních rysů obsahuje (např. mariánský kult - Paní otroků), pokud je jinak vyložena. Feministické teoložky nás již delší dobu upozorňují, jak silně patriarchát kolonizoval náboženský prostor. Nejen orientací na moc, ale i svým racionalismem a odporem ke všemu imaginativnímu a citovému. Tzv. tradiční zbožnosti se obyvkle vytýká právě onen "materialismus", tj. vztah k matérii - k mateřské dimenzi světa. Taková zbožnost může být emancipační i v tom smyslu, že vezme vážně tělo a Zemi. Mystika, rituální konání a liturgie mohou být také východiskem emancipační vize, vize "světské" v tom smyslu, že nezavrhuje naši protřebu symbolického, to jest "tělesného". Mám za to, že stále trpíme pod vládou dualismu, buď duch nebo hmota, buď orientace nqa svět nebo spiritualita, emancipace nebo tradice. Je načase toto dělení přesáhnout. V současnosti v rámci i mimo rámec křesťanství existuje řada těch, které jejich "mystická hlouvbavost" vede k "revolučnímu cítění" (Ernesto Cardinal - básník, kněz a revolucionář z Nikaraguy). Mám ny mysli hlubinnou ekologii, tzv. tradicionalisty a perenialisty (nezaměňovat s hrůzami typu d.o.s.t), novopohany v USA, kteří se výrazně sociálně qa ekologicky angažují, kvakery, muslimy, čerpající z mírumilovného odkazu súfismu, Jewish Renewal vycházející z chasidismu, angažované buddhisty... Je mnoho dalších cest, jak dospět k alternativní vizi světa. Přesto jsem vděčný, že jste se na Michalův článek ozval, je důležité, abychom se my křesťané s těmito výzvami potýkali. S přáním všeho dobrého. A.B
    July 28, 2010 v 8.56
    Víra a modernizace (ad ZB)
    Pan Václav Žák jako člověk, který se tváří, jakoby nikdy u ničeho nebyl, pro mne osobně dvakrát věrohodný není. Pro mne je v tomto smyslu představitelem rozkladu základních lidských hodnot. Možná to je tím, že se snažím rozlišovat mezi vírou a věrohodností. Věrohodní jsou i dobří herci.

    O Vašich dobrých úmyslech nepochybuji.
    VT
    July 28, 2010 v 10.00
    Vážený pane Borziči,
    Děkuji za velmi obsáhlý a zasvěcený komentář. Naprosto s Vámi souhlasím, na světě není jen střední Evropa a křesťanství je nyní více doma v tzv. třetím světě, kde rozvíjí mnohé životné formy. Také souhlasím, že onen dualismus, který ani nemá biblické základy, je křesťanství (nebo by měl být) cizí. Souhlasím také s tím, že i u nás je hlad po emotivnějším a symbolickém (tedy liturgickém) vyjádření víry, že demytologizace ražená Bultmannem je ve skutečnosti nemožná, protože mýtus je integrální součástí lidské "řeči" a bez něj bychom se zredukovali na bezduché technokraty. Nicméně přesto všechno vidím alespoň pro naši oblast nutnost definovat víru ještě jinak, tak aby na jedné straně člověka naplnila ve všech jeho rovinách včetně podvědomí, na druhé straně aby nesklouzla k jakémusi synkretismu s novopohanstvím, neomarxismem atd., což je zase pokušení teologie osvobození nebo New Age. Biblický (i koránský) monoteismus je založený na poměrně ostrém vymezení vůči tomu, co nepěkně nazývá modlářství, ale přeloženo do současné řeči to může být i opatrnost před snadnými a rychlými řešeními a falešnými nadějemi. Nemám nic proti feministické teologii, protože ta zůstává opřená o biblické (prorocké) zdroje, ani vůči ekologické teologii, ale někdy jsem nedůvěřivá vůči různým neopohanským praktikám, které podle mého jsou dlouhodobě tak jako tak pro současného člověka neuspokojivé a odvádějí od prorocké tradice, na niž se odkazujeme.
    AB
    July 28, 2010 v 11.59
    Milá paní Tydlitátová,

    moc díky za Vaší pozornou a moudrou reakci. Myslím, že Vám rozumím a v zásadě se nerozcházíme. Jen nás asi oba "pálí" jiné důrazy. K novopohanství: důrazně odmítám rychlokavšenou, pseudo-esoterní a v posledku velmi komerční rádobyspiritualitu, kterou Ivan Štampach půvabně nazývá "eso-šrotem". Na druhou stranu bychom měli být k novopohanství spravedliví: Ne všechny jeho projevy jsou takové. Někdy je to prostě rekace na přetechnologizovaný svět a na aspekty, které s se nám v křesťanství (i judaismu a islámu) poněkud vytratily. Míním tím právě onen vztah k tělesnosti a přírodě, respektive k "ženství". Osobně znám několik lidí praktikujících tuto spiritualitu a musím říci, že mě v mnohém inspirují. Vážím si jejich sociální angažovanosti i ekologické citlivosti a také důrazu na svobodu. Moje vlastní duchovní smýšlení je spíše "semitsko-helénské" (proti mému drahému L. Šestovovi Athény a Jeruzalém neodděluji) a pro svoji víru nacházím inspiraci především v mystických a sapienciálních tradicích všech tří monoteismů. Je pro mne vždy smutným zjištěním, kolik lidí vlastně neví, že i v monoteistické tradici máme "ženskou tvář" Boha (Š´chinu, Sofii), že máme bohatou kosmologii a teologii stvoření, že máme hlubokou mystiku. Abrahámovské putování do neznáma a profetická spiritualita jsou pro mne východiskem, leč je třeba je stále znovu promýšlet, což je v nich jaksi esenciálně obsaženo. Pokud bych se měl pokusit promyslet vlastní vizi "obnovy" náboženské kultury ve Střední Evropě, myslím, že bych se soustředil na náboženský, mysticky laděný humanismus. Souhlasím s tím, že nás víra v Jediného osvobozuje od nejrůznějších "bůžků", je ovšem nutné si klást otázky, nakolik se i ta nemůže stát "modlářstvím", zde myslím pomáhá apofatická teologie, která je dobře biblická. Náš společný přítel Milan Balabán správně připomíná, že Bůh není co ani kdo, ale spíše Kam...
    Ještě pár řádek k neo-marxismu: mezi mnoha svými levicovými přáteli jsem znám jako "zpátečnický" levicový liberál. Různá nebezpečí marxismů starých i nových si tudíž dobře uvědomuji, ale i tak s si myslím, že je dobré a nutné s Marxovými dědici vést diskusi, což ostatně v DR často děláme, třeba nad podnětnými texty Michala Hausera.
    Přeji Vám požehnaný den.
    July 28, 2010 v 17.34
    zní to hluboce
    jenom se obávám, že najít pomyslnou shodu bývá až příliš snadné.
    BT
    July 28, 2010 v 19.21
    věřit
    Běžně lze chápat slovo „věřit“ ve smyslu - neznat skutečnost. Pak bývají materialisté zmýleni, nutně se domnívají, že vše všem, ve vztahu k duchovnu, je dáno pouze vírou.
    VT
    Děkuji, je potešením diskutovat s kultivovanými a vzdělanými lidmi. Jen na okraj bych chtěla upřesnit, že odmítání neomarxismu (asi jsem to napsala nepřesně, ale není tady zase dost místa) není u mne odmítání sociálních aktivit věřících lidí, ale odmítání ideologie násilné revoluce. Setkala jsem se s představiteli teologie osvobození, kteří schvalovali atentáty jako legitimní protředek boje proti chudobě a útlaku. S tím nemohu souhlasit, víra se u mne pojí s odmítáním násilí. Jinak ovšem souhlasím, že různé důrazy vnesené do křesťanství (i do jiných náboženských systémů) odjinud nemusejí být zlé, naopak jsou a vždy byly nutným předpokladem toho, aby náboženství neustrnulo v jakémsi skanzenu, ale aby dávalo vhodný protor víře lidem v každé době a v každém kulturním okruhu.
    July 29, 2010 v 6.43
    opět
    to zní hezky. Je tu ale věčný problém násilí shora a násilí zdola. Nevím, jak o tom soudí rodiny zavražděných učitelů v Mexiku.
    VT
    July 29, 2010 v 6.58
    Násilí shora?
    Násilí je násilím vždy. Jedinou situací, kdy mohu schválit násilné jednání, je obrana. Tedy obrana proti útoku, včetně obrany vojenské, nikoliv ale cílené vraždění nevinných. Nic na světě nemůže omluvit atentáty proti civilistům, kteří se ničím neprovinili a jen mají sloužit jako pasivní prostředek k dosažení nějakého (byť i ušlechtilého) cíle.
    Pro ilustraci: nemám problém s atentátem na Heydricha, ale vadí mi násilí páchané na německých civilistech po válce. A ještě pro doplnění: s bratry Mašíny si nevím rady. Nechci na vše odpovídat jednoznačně, za každou cenu, někdy prostě nevím. Ale je mi vždy bližší Gándí než Che Guevara.
    BT
    July 29, 2010 v 7.03
    3x náslií
    Jedna revoluce za druhou a za třetí. Husitská - násilí spanilých jizd nakonec převládlo a rozhodlo o pádu?
    Francouzská - násilí vedlo k nástupu Napoleona, po jeho pádu až návrat do feudalismu 18. století.
    Ruská - násilí se vystupňovalo do extrémů a pozdější pokles násilí stejně končil pádem vývoje.
    Naproti tomu nenásilný M. K. Gándhí slavil úspěch. Za budoucí rozpad subkontinentu na tři části sice zaplatil atentátem a smrtí, ale přesto může být největším politikem 20. století.
    + Další komentáře