Michael Hauser si ve svém sloupku pokládá otázku, jak je to s duchovní a materialistickou orientací. Všímá si skutečnosti, že ani zdaleka neplatí rovnice: společnost s „duchovností“ = společnost zdravá; společnost ateistická = společnost nesolidární.

Náboženství a „duchovnost“ vnímá jako duchovní polštář, na němž si člověk odfrkne od životních potíží. Hauser říká, že náboženství je samo o sobě dvojznačné. Na jedné straně poskytuje uklidňující duchovní polštáře, na druhé straně volá své stoupence k tomu, aby „něco s naším světem dělali“.

Zda se kdo rozhodne pro konzervativní nebo emancipační verzi určitého náboženství, prý tudíž plyne z toho, jaká je jeho mimonáboženská pozice.

Podle autora Ježíšovo kázání na hoře (blaze těm, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni) se potom dá chápat jako materialistický manifest. Jinými slovy, kdo má materialistickou zkušenost a chodí do kostela, může být stejně tak dobrým revolucionářem jako ateista.

Pokud si autorem používané pojmy (náboženství, duchovnost, ateismus, materialismus) přeložím do pojmů obvyklých v diskusích na tato témata, trvajících minimálně šedesát let, nemohu než s autorem souhlasit. Přesto se zde pokusím nabídnout alespoň nástin velmi podobného vidění problému jako kolega Hauser, vyjádřený v jiných pojmech a poněkud adresněji. A aby to laskavého čtenáře, pokud dočetl až sem, zaujalo i dál, nabízím poněkud pikantní, avšak velmi aktuální a zejména typickou ukázku zneužití náboženství.

Cituji publicistu z nejvěrohodnějších:

„Je 15. únor roku 2008 a prezident Klaus přednáší svůj pátý kandidátský projev. Karty jsou rozdány jinak než v roce 2003, komunisté nehrají ve volbě roli. O to důležitější se stávají lidovci. A tak se v prezidentově projevu objevují motivy lidoveckému srdci tak blízké:

,Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím.'

Je 7. 3. 2008, deset hodin dopoledne, výročí Masarykova narození. Prezident Klaus skládá prezidentský slib na druhé funkční období. V noci se odebírá do hotelu ve Starém Vestci, kde stráví noc s blonďatou letuškou vládní letky. To jsou zřejmě ty tisícileté křesťanské rodinné tradice. Pan prezident se jistě neobyčejně bavil, když si vzpomněl na chudáky lidovce a svůj procítěný kandidátský projev.“

Kdysi se tomu říkalo: Brát Boží jméno nadarmo, tj. účelově manipulovat — v uvedeném případě pojmem „křesťanské hodnoty“ — ve vlastní prospěch.

Jestliže Michael Hauser píše, že náboženství je samo o sobě dvojznačné, dovolím si protestovat — náboženství není jen dvojznačné, náboženství má tolik významů, kolik je lidí na světě. Náboženství může znamenat cokoliv (už Bible to kritizuje): zazdívání zavražděných prvorozenců do základů staveb, aby lépe držely, či inkviziční mučení, muslimskou svatou válku, Kalvína upalujícího Serveta — a také Alberta Schweitzera, Martina Luthera Kinga a další.

V šedesátých letech byla vydána slavná knížka anglikánského biskupa Johna A. T. Robinsona „Čestně o Bohu“, která vyšla poprvé česky roku 1969 a která je úžasně čtivým, populárním přehledem tehdejšího diskursu, který se snažil vyjádřit základní hodnoty, na kterých stojí naše západní civilizace jazykem adekvátním současnému světu.

Diskurs otevřel svými dopisy z nacistického vězení německý protestantský theolog Dietrich Bonhoeffer, který se podílel na atentátu na Hitlera a byl za to na samém konci války na osobní rozkaz Hitlera popraven. Bonhoeffer byl první, kdo — stručně řečeno — postavil vedle sebe, či dokonce proti sobě dva pojmy: náboženství a víru. Napsal také, že sekularismus je přirozeným vyústěním křesťanské víry. A právě o sekularizaci jako o logickém a správném „jazyku“ křesťanství se diskutovalo v oné druhé polovině dvacátého století.

Křesťanství vznikalo před dvěma tisíci lety ve světě, který byl „náboženský“. Zdá se být dnes komické, že křesťané, kteří odmítli celý antický pantheon, přijali židovskou představu nedefinovatelného, nezobrazitelného Boha a přitom odmítli všechny židovské rituály, byli při svých počátcích nazýváni ateisty a byli pro svůj ateismus persekvováni.

Nicméně křesťanství se nemohlo při svém vzniku vyjadřovat jinými pojmy než těmi, které znal tehdejší svět, pojmy které náboženské prostě jsou. Tragédií však bylo, že tyto pojmy církev petrifikovala, učinila je samotným předmětem víry a nedokázala své základní „drama o životě“ hrát v průběhu dějin vždy v těch kulisách, kterým by její současný svět rozuměl, tj. nedokázala vyjadřovat svou víru kategoriemi a jazykem své doby. Zatímco svět se postupně emancipoval od náboženských představ, církev na nich trvala jako na předpokladu křesťanské víry.

Po druhé světové válce, se diskutovalo o zbavení se — pro současného západního člověka — nepřijatelných náboženských představ v zájmu zachování toho, oč v křesťanství skutečně jde — totiž víry. Pěstoval se mezicírkevní i mezináboženský dialog, v katolické církvi byl výrazem tohoto trendu úžasný druhý vatikánský koncil, vznikly skvělé myšlenky i na půdě protestantismu.

Říká se, že jsme nejateističtější země na světě. Nemyslím si to, jsme jen země nejsekularizovanější — a to je rozdíl. Stačí si přečíst úžasné Kutnohorské epištoly Karla Havlíčka Borovského, abychom to pochopili. Havlíček svou popularitou sehrál v českém myšlení zásadní úlohu a formuloval mnohé otázky nad vztahem křesťanské víry a náboženství z pozice hluboce věřícího člověka sto let před ostatní Evropou. Vřele doporučuji práci profesora katolické (sic!) theologie Karla Skalického na toto téma.

Třetí tisíciletí se na svém počátku, žel, obrací k sekularizaci opět zády. Nejen islám se fundamentalizuje, i v křesťanských církvích se odpovědi na zásadní otázky budoucnosti civilizace a planety začínají hledat zase v náboženských dogmatech. Platí to nejen o poněkud pitoreskním americkém evangelikalismu, který mimo jiné posvěcoval bushovskou expanzivní politiku, ale i o odvracení se od procesu druhovatikánského dialogu se světem v katolické církvi, viz extrémně konzervativní kruhy kolem D.O.S.T., prapodivně si pohrávající se starými mocenskými ambicemi církve, s odkazem arcibiskupa Lefebvra; kruhy snažící se vrátit myšlení katolické církve před druhý vatikánský koncil.

Papežova poslední návštěva v České republice nebyla z tohoto pohledu pro naši zemi příliš šťastná. Zbožné katolíky tento představitel konzervativního křídla katolicismu možná v jejich zbožnosti povzbudil, většinu Čechů však jeho návštěva se všemi doprovodnými pompézními atributy „náměstka Božího na zemi“ jen posílila v jejich přinejmenším lhostejnosti, ne-li odporu vůči — s Hauserem řečeno — revolučnímu křesťanství. A to je veliká škoda.

Michael Hauser píše: „Proto je v dnešním světě nakonec nejdůležitější obnovit materialistickou pozici, která nemá nic společného s konzumentstvím. Je to pozice mnohem obtížnější, než jsou různé cesty spirituality, neboť odmítá duchovní polštáře. Materialistická pozice je v tom, že ,natvrdo' vnímáme reálné životní podmínky, společenskou matérii, v níž musíme žít. Tato pozice vyvolává potřebu změny.“

Vřele souhlasím, jen bych místo slova „materialistickou“ použil slovo „sekularizovaně křesťanskou“. A nebo prostě: je nejdůležitější „obnovit víru“. Naše civilizace stůně rozkladem základních lidských hodnot. Je to však pacient, který již nepřijme léky tradičního náboženství. A sáhne-li po nich, je to skutečně ten „polštář“, či jak říkal fousatý klasik — opium. Potřebujeme se léčit medicínou, které budeme moci uvěřit, že je smysluplná, tj. bude mimo jiné podávána v srozumitelném sekulárním balení. Sama křesťanská víra, která stvořila naši civilizaci, takovým lékem je — se všemi svými hodnotami, vztahem k lidským právům, se svou otevřeností, tolerantností, ochranou minorit a dalšími, na kterých se dobře mohou shodnout všichni lidé dobré vůle.