Díky za tento článek, popisuje přesně stav, jaký je v české společnosti. Jen si nejsem jistá, jestli ta "civilní interpretace" nebo "nepředmětná víra" a jak se ty různé způsoby uchopení transcendence nazývají, nebyly spíše poválečným ušlechtilým vzepětím intelektuální a duchovní elity bez větší naděje na dlouhodobý úspěch. Tyhle subtilní, abstraktní a nemodlářské přístupy byly v menšině i v biblickém Izraeli a pak v celém křesťanském světě, prostý lid (a tam počítám i mnohého vzdělance) si žádá nábožensý triumfalismus, propojení náboženství s mocí, slávou, penězi a s politikou, "zdrcení nepřátel", despotickou moc v rodině, barevné modly na každém rohu a pěkně hustý náboženský provoz. O víru zase tak moc nestojí, ta pro většinu lidí atraktivní není. Ostatně kruhy okolo D.O.S.T. nemají s křesťanstvím vůbec nic společného, je to jen d.o.s.t . chatrná náboženská rétorika zakrývající touhu po individuálních politických kariérách a tupou nenávist k jiným lidem. To nejsou dokonce ani náboženští fanatici, to jsou vypočítaví pragmatici stejně jako Václav Klaus.

Díky pane Bárto za pěkný text. Svého času mě Bonhoeffer silně ovlivnil. Přesto bych měl několik drobných námitek či spíše doplnění: tzv. civilní interpretace je možná v kontextu modernismu, v něm však již několik desítek let nežijeme. Nerad bych celý "náboženský" diskurs redukoval na dvě alternativy: buď mocenské náboženství", "modlářství" nebo civilní, liberální, sekularistické náboženství. Existují i další možnosti. Spojení radikální sociální a kulturní vize s hlubokou spiritualitou, které se nám v "našich" církvích zoufale nedostává. Například teologové osovobození se po návratu z evropských "sekularizovaných" teologických fakult museli vyrovnávat s tradiční zbožností v Latinské Americe a - i ke svému překvapení - objevili kolik emancipačních rysů obsahuje (např. mariánský kult - Paní otroků), pokud je jinak vyložena. Feministické teoložky nás již delší dobu upozorňují, jak silně patriarchát kolonizoval náboženský prostor. Nejen orientací na moc, ale i svým racionalismem a odporem ke všemu imaginativnímu a citovému. Tzv. tradiční zbožnosti se obyvkle vytýká právě onen "materialismus", tj. vztah k matérii - k mateřské dimenzi světa. Taková zbožnost může být emancipační i v tom smyslu, že vezme vážně tělo a Zemi. Mystika, rituální konání a liturgie mohou být také východiskem emancipační vize, vize "světské" v tom smyslu, že nezavrhuje naši protřebu symbolického, to jest "tělesného". Mám za to, že stále trpíme pod vládou dualismu, buď duch nebo hmota, buď orientace nqa svět nebo spiritualita, emancipace nebo tradice. Je načase toto dělení přesáhnout. V současnosti v rámci i mimo rámec křesťanství existuje řada těch, které jejich "mystická hlouvbavost" vede k "revolučnímu cítění" (Ernesto Cardinal - básník, kněz a revolucionář z Nikaraguy). Mám ny mysli hlubinnou ekologii, tzv. tradicionalisty a perenialisty (nezaměňovat s hrůzami typu d.o.s.t), novopohany v USA, kteří se výrazně sociálně qa ekologicky angažují, kvakery, muslimy, čerpající z mírumilovného odkazu súfismu, Jewish Renewal vycházející z chasidismu, angažované buddhisty... Je mnoho dalších cest, jak dospět k alternativní vizi světa. Přesto jsem vděčný, že jste se na Michalův článek ozval, je důležité, abychom se my křesťané s těmito výzvami potýkali. S přáním všeho dobrého. A.B

Pan Václav Žák jako člověk, který se tváří, jakoby nikdy u ničeho nebyl, pro mne osobně dvakrát věrohodný není. Pro mne je v tomto smyslu představitelem rozkladu základních lidských hodnot. Možná to je tím, že se snažím rozlišovat mezi vírou a věrohodností. Věrohodní jsou i dobří herci.

O Vašich dobrých úmyslech nepochybuji.

Děkuji za velmi obsáhlý a zasvěcený komentář. Naprosto s Vámi souhlasím, na světě není jen střední Evropa a křesťanství je nyní více doma v tzv. třetím světě, kde rozvíjí mnohé životné formy. Také souhlasím, že onen dualismus, který ani nemá biblické základy, je křesťanství (nebo by měl být) cizí. Souhlasím také s tím, že i u nás je hlad po emotivnějším a symbolickém (tedy liturgickém) vyjádření víry, že demytologizace ražená Bultmannem je ve skutečnosti nemožná, protože mýtus je integrální součástí lidské "řeči" a bez něj bychom se zredukovali na bezduché technokraty. Nicméně přesto všechno vidím alespoň pro naši oblast nutnost definovat víru ještě jinak, tak aby na jedné straně člověka naplnila ve všech jeho rovinách včetně podvědomí, na druhé straně aby nesklouzla k jakémusi synkretismu s novopohanstvím, neomarxismem atd., což je zase pokušení teologie osvobození nebo New Age. Biblický (i koránský) monoteismus je založený na poměrně ostrém vymezení vůči tomu, co nepěkně nazývá modlářství, ale přeloženo do současné řeči to může být i opatrnost před snadnými a rychlými řešeními a falešnými nadějemi. Nemám nic proti feministické teologii, protože ta zůstává opřená o biblické (prorocké) zdroje, ani vůči ekologické teologii, ale někdy jsem nedůvěřivá vůči různým neopohanským praktikám, které podle mého jsou dlouhodobě tak jako tak pro současného člověka neuspokojivé a odvádějí od prorocké tradice, na niž se odkazujeme.

Milá paní Tydlitátová,

moc díky za Vaší pozornou a moudrou reakci. Myslím, že Vám rozumím a v zásadě se nerozcházíme. Jen nás asi oba "pálí" jiné důrazy. K novopohanství: důrazně odmítám rychlokavšenou, pseudo-esoterní a v posledku velmi komerční rádobyspiritualitu, kterou Ivan Štampach půvabně nazývá "eso-šrotem". Na druhou stranu bychom měli být k novopohanství spravedliví: Ne všechny jeho projevy jsou takové. Někdy je to prostě rekace na přetechnologizovaný svět a na aspekty, které s se nám v křesťanství (i judaismu a islámu) poněkud vytratily. Míním tím právě onen vztah k tělesnosti a přírodě, respektive k "ženství". Osobně znám několik lidí praktikujících tuto spiritualitu a musím říci, že mě v mnohém inspirují. Vážím si jejich sociální angažovanosti i ekologické citlivosti a také důrazu na svobodu. Moje vlastní duchovní smýšlení je spíše "semitsko-helénské" (proti mému drahému L. Šestovovi Athény a Jeruzalém neodděluji) a pro svoji víru nacházím inspiraci především v mystických a sapienciálních tradicích všech tří monoteismů. Je pro mne vždy smutným zjištěním, kolik lidí vlastně neví, že i v monoteistické tradici máme "ženskou tvář" Boha (Š´chinu, Sofii), že máme bohatou kosmologii a teologii stvoření, že máme hlubokou mystiku. Abrahámovské putování do neznáma a profetická spiritualita jsou pro mne východiskem, leč je třeba je stále znovu promýšlet, což je v nich jaksi esenciálně obsaženo. Pokud bych se měl pokusit promyslet vlastní vizi "obnovy" náboženské kultury ve Střední Evropě, myslím, že bych se soustředil na náboženský, mysticky laděný humanismus. Souhlasím s tím, že nás víra v Jediného osvobozuje od nejrůznějších "bůžků", je ovšem nutné si klást otázky, nakolik se i ta nemůže stát "modlářstvím", zde myslím pomáhá apofatická teologie, která je dobře biblická. Náš společný přítel Milan Balabán správně připomíná, že Bůh není co ani kdo, ale spíše Kam...
Ještě pár řádek k neo-marxismu: mezi mnoha svými levicovými přáteli jsem znám jako "zpátečnický" levicový liberál. Různá nebezpečí marxismů starých i nových si tudíž dobře uvědomuji, ale i tak s si myslím, že je dobré a nutné s Marxovými dědici vést diskusi, což ostatně v DR často děláme, třeba nad podnětnými texty Michala Hausera.
Přeji Vám požehnaný den.

jenom se obávám, že najít pomyslnou shodu bývá až příliš snadné.

Běžně lze chápat slovo „věřit“ ve smyslu - neznat skutečnost. Pak bývají materialisté zmýleni, nutně se domnívají, že vše všem, ve vztahu k duchovnu, je dáno pouze vírou.

Děkuji, je potešením diskutovat s kultivovanými a vzdělanými lidmi. Jen na okraj bych chtěla upřesnit, že odmítání neomarxismu (asi jsem to napsala nepřesně, ale není tady zase dost místa) není u mne odmítání sociálních aktivit věřících lidí, ale odmítání ideologie násilné revoluce. Setkala jsem se s představiteli teologie osvobození, kteří schvalovali atentáty jako legitimní protředek boje proti chudobě a útlaku. S tím nemohu souhlasit, víra se u mne pojí s odmítáním násilí. Jinak ovšem souhlasím, že různé důrazy vnesené do křesťanství (i do jiných náboženských systémů) odjinud nemusejí být zlé, naopak jsou a vždy byly nutným předpokladem toho, aby náboženství neustrnulo v jakémsi skanzenu, ale aby dávalo vhodný protor víře lidem v každé době a v každém kulturním okruhu.

to zní hezky. Je tu ale věčný problém násilí shora a násilí zdola. Nevím, jak o tom soudí rodiny zavražděných učitelů v Mexiku.

Násilí je násilím vždy. Jedinou situací, kdy mohu schválit násilné jednání, je obrana. Tedy obrana proti útoku, včetně obrany vojenské, nikoliv ale cílené vraždění nevinných. Nic na světě nemůže omluvit atentáty proti civilistům, kteří se ničím neprovinili a jen mají sloužit jako pasivní prostředek k dosažení nějakého (byť i ušlechtilého) cíle.
Pro ilustraci: nemám problém s atentátem na Heydricha, ale vadí mi násilí páchané na německých civilistech po válce. A ještě pro doplnění: s bratry Mašíny si nevím rady. Nechci na vše odpovídat jednoznačně, za každou cenu, někdy prostě nevím. Ale je mi vždy bližší Gándí než Che Guevara.