Občas se stane, že někdo z aktivistického světa přepluje do toho korporátního. Někteří to chápou jako zradu, někteří se posmívají za zády nebo to smutně akceptují, někteří zase takovou změnu vítají. Někdo se rozhodne naopak opustit korporátní struktury a začne se více angažovat do dění kolem sebe: hledá si práci v občanských organizacích, i když finanční odměny jsou mnohonásobně nižší.

Nedávno jeden z mých kamarádů-aktivistů začal pracovat pro nadnárodní IT firmu. Rozpoutalo to mezi námi bujné diskuze. Někteří jeho rozhodnutí jakž takž respektovali, ovšem bylo poznat, že se na něj dívají skrz prsty.

Ale jaké pracovní příležitosti má příchozí, který ještě nemluví plynule česky, pohybuje se v aktivistickém prostředí, je mu přes třicet a chce za chvíli zakládat rodinu? Ani znalost češtiny by mu navíc automaticky nezaručila pracovní pozici, nemluvě o tom, že jen velmi málo aktivistů má to štěstí, aby byli zaměstnáni třeba i jen na malý úvazek.

A když přece jen nějaké to místo seženou, musí v poslední době čelit internetovým útokům a jsou označováni za „debilní sluníčka“ — taková pozornost člověka moc nemotivuje. Aktivisté získávají ještě horší status než učitelé na základkách. Na druhou stranu v užších kruzích status aktivistů vzrostl právě díky společenské nenávisti, která se na ně snáší.