Sociologický ústav Akademie věd české republiky vydal knihu 47 odstínů české společnosti. Je to populárně naučná publikace, která v uvedených 47 kapitolách zaznamenává současný stav hodnot a jejich proměn v české společnosti. Autoři jednotlivých kapitol — a (spolu s Ritou Kindlerovou) editor i spoluautor Pat Lyons — píší krátké, jen několikastránkové studie na téma.

V úvodu se setkáváme s kritickým názorem, o němž zde už bylo psáno 8. 12. v článku Michaela Komma Predátoři a upíři anebo Horror vědeckých publikací — totiž že vědecké publikace vznikají samoúčelně, že je vědci píší sami pro sebe a z důvodů nutnosti publikovat v odborných periodikách kvůli kariérnímu růstu (nebo jen pouhému udržení se na pozici).

Pro koho?

Při všech sympatiích k publikaci mám problém už s úvodní kapitolou Pata Lyonse, v níž se píše, že autoři jednotlivých kapitol byli vybízeni, aby ze svých zjištění vyzdvihovali právě to, co je pro běžného čtenáře nejzajímavější. Neříká se ovšem, kdo je to „běžný čtenář“. Editor navrhuje „babičkovský test“ — autorova babička či dědeček by měli být s to kapitolu pochopit a text by je měl zaujmout.

Uvažuji tedy: je-li autorovi kapitoly třeba 35 let, pak jeho babičce může být řekněme 80, narodila se tedy kolem roku 1935. V roce 1936 se narodil třeba Václav Havel nebo Alena Wagnerová, v roce 1935 Jiřina Šiklová, Ivan Wernisch je ročník 1942, Petr Pithart je ročník 1941, Jan Sokol je rovněž šestatřicátník.

Prostě lidé této „babičkovské a dědečkovské“ generace prošli jako děti 2. světovou válkou, komunistickým převratem v roce 1948, padesátými i šedesátými lety, srpnovou okupací v roce 1968, normalizací a při plném duševním zdraví i vědomí se dožili i převratu v roce 1989.

Opravdu nevím, proč by babičky a dědečkové měli mít menší schopnost porozumět textu, vyplývajícímu ze sociologického průzkumu, než kdokoliv jiný s menším počtem prožitých let a životních zkušeností.