Pravice prý zvítězila v českých volbách především kvůli tomu, že se v podobě obav z „řeckého scénáře“ postavila čelem neodpovědnému zadlužování státu. Tedy proti zadlužování budoucnosti, které by údajně v lepším případě skončilo tím, že dnešní děti by musely zaplatit rozmařilé hospodaření generace starších, v horším případě brzkým státním bankrotem, v němž by to, lidově řečeno, odnesli všichni, navíc by se na dlouhou dobu zadřel bájný růst Růstu.

Proti zadlužování budoucnosti, jež prý zaplatí dnešní mladí, varoval i slavný klip „Přemluv bábu a dědu!“ Pravilo se v něm, že „staří lidé nám tady zvolej komunisty a socialisty, pak si v klidu umřou a my, mladá generace, budeme splácet čtyřicet let dluhy“.

Pravicová koalice na základě voleb, které jen o fous údajně odvrátily buď oněch čtyřicet let splácení socialistických dluhů, nebo přímo řecký scénář, společnosti naordinovala v podobě své koaliční smlouvy tuhá úsporná opatření. Zřejmě je prosadí, i když to není zatím úplně jisté ve světle poněkud zmateného chování strany Věci veřejné.

Pokud se ovšem začnou „reformy“ uskutečňovat, je už nyní jasné, že sice možná vyspraví současné státní finance, ale pokud jde o zadlužování budoucnosti, nevyřeší nejspíš vůbec nic. Ba naopak. Proč?

Proti úsporám v rozpočtu státu, jenž utrácí mnohem víc, než co si vydělá, se nedá nic namítat. Jenže koaliční program namísto hledání smysluplných úspor, například ve fungování státní administrativy nebo hledání zdrojů například v podobě radikálního omezení systémové korupce i předražených nebo zmanipulovaných státních zakázek, jakož i ve vyšších daních pro bohaté a bohatší (což je běžné v zemích, které se pravidelně umisťují na nejvyšších příčkách indexů kvality života, jako jsou země skandinávské), chce šetřit především na sociálně slabších obyvatelích a chudácích. V programu koalice zvítězila asociální agenda TOP 09 spočívající ve škrtání sociálních dávek či přizpůsobování pracovního práva požadavkům kapitálu.

Jak už jsem napsal nedávno v textu „Rizika nové vlády“ v Právu, to vše posune českou společnost nikoliv k modernímu sociálnímu státu skandinávského typu, ale k transformaci existujících sociálních nerovností v systém sociální nesouměřitelnosti, jak neúnosné rozevření nůžek mezi bohatými a zbytkem společnosti nazývá Jan Keller.

Zadlužením budoucnosti může být například i to, že společnost napadená virem sociálního darwinismu ztrácí sociální kapitál. Bez sociálního kapitálu mizí sociální smír a soudržnost, v horších případech je destabilizován demokratický systém jako takový.

V konkrétnější rovině povede krácení různých sociálních dávek, ekonomické kádrování nezaměstnaných, zvyšování regulačních poplatků ve zdravotnictví, méně peněz pro postižené či redukce porodného k jinému typu zadlužování budoucnosti: k sociálně patologickým jevům, jež nakonec někdo bude stejně muset zaplatit.

Keller ve své knize Tři sociální světy vcelku přesvědčivě ukazuje, že od druhé světové války až do časů Reaganovy administrativy v osmdesátých letech minulého století se v USA postupně zvyšovaly náklady na sociální stát. Reaganova administrativa učinila radikální obrat, když se rozhodla především zvyšovat náklady na represivní opatření proti sociálně vyloučeným a  „nepřizpůsobivým“. USA dnes vydávají na kriminální represi desetkrát více než na sociální pomoc.

Je to vcelku logické, protože lidé, kteří zcela propadli řídkou záchytnou sítí sociálního systému, popřípadě jim byla možnost sociální solidarity upřena úplně, nemají často jinou možnost, než se uchýlit ke kriminálnímu jednání. Stát pak musí reagovat tak, že kriminalizuje chudobu. To je ovšem docela nákladné.

V USA, jak poznamenává Keller, „byla neviditelná ruka trhu doplněna železnou pěstí státu a stavba vězení se stala hlavním programem sociálního bydlení“. Výsledkem je zvláštní politický režim, který je současně vrcholně liberální (k bohatým a majetným středním třídám) a krajně autoritativní (vůči těm dole).

USA dnes mají v přepočtu na sto tisíc obyvatel zdaleka nejvyšší počet vězňů mezi vyspělými demokraciemi. Mezi těmi méně vyspělými jim zdatně konkuruje jen Rusko. Celkový počet vězňů v USA snižuje uměle nezaměstnanost v zemi o jedno až dvě procenta. V amerických věznicích je už mnoho let v průměru okolo 1,5 milionů lidí, což je navíc skvělý zdroj výdělku pro soukromý byznys, jenž ve stále větší míře od zchudlého státu přebírá správu věznic.

Další forma zadlužování budoucnosti souvisí s tím, že chudší lidé méně dbají na své zdraví. Výskyt nejrůznějších nemocí spojených s nezdravým životním stylem sociálně slabších vrstev se pak projevuje rostoucími náklady ve zdravotnictví.

Nápad vládní koalice zavést stokorunový „regulační“ poplatek za jeden den pobytu v nemocnici se nepochybně jeví jako jen symbolické gesto lidem, kteří vydělávají desetitisíce měsíčně nebo mají vysoké důchody. Důchodci, které lze v supermarketech vidět, jak přemýšlejí nad počtem rohlíků, které si mohou dovolit koupit, ovšem žijí v jiné aritmetice. Už při důchodu do sedmi či osmi tisíc měsíčně se měsíční pobyt v nemocnici, stojící 3 000 korun, může stát sociálně likvidačním, pokud taková osoba musí například platit i několikatisícový nájem a provozní náklady.

Výsledkem bude nepochybně u řady chudších lidí odkládání pobytu v nemocnici až do okamžiku, kdy nebude zbytí. V mnoha takových případech ovšem nemoci, které bylo možné léčit během kratšího pobytu v nemocnici, už přerostou ve zdravotní stav, který si bude vyžadovat dlouhodobou, drahou léčbu. Tu stejně bude muset zaplatit stát.

Dalo by se pokračovat. Zadlužováním budoucnosti může být i špatná péče o životní prostředí, která vede k civilizačním nemocem, jejichž léčení stojí stát, potažmo daňové poplatníky, nemalé prostředky. A zbytečná úmrtí takto způsobená už nikdo nezaplatí.

To samé platí o mizerné dopravní infrastruktuře, která je spoluodpovědná za vysokou nehodovost, zvýšené emise v ovzduší apod. Nemluvě o tom, že například při ubohé úrovni veřejné dopravy, zejména té vlakové, mnoho lidí preferuje zbytečně druhy dopravy, které zatěžují životní prostředí.

Svoje finanční dopady, pokud jde o zadlužení budoucnosti, mají i podfinancované systémy školství a zdravotnictví. O práci institucí jako je policie, které se zabývají prevencí sociálně patologických jevů, nemluvě.

Je jasné, že opravdu chudý stát si nemůže dovolit financovat vše, natož pak velkoryse. Česká republika ale není chudý stát; přitom její údajně přebujelý sociální systém se, měřeno nejen absolutními čísly (což je pochopitelné), ale i podílem na HDP, nemůže měřit s většinou států západoevropských.

Navíc neoliberální logika, že nejlépe si na budoucnost vyděláme, když budeme šetřit na sociálním státu a dalších programech, má háček: neviditelné ruce trhu se bude dařit jistě dobře, jenže si přitom zároveň vybírá zálohu na budoucnost v podobě nejrůznějších sociálně patologických jevů jako jsou nemoci, sociální deprivace, snížená porodnost, zvýšená kriminalita a špatné životní prostředí. To všechno bude muset někdo nakonec zaplatit.

Každá vláda, která chce šetřit, si tedy musí vybrat: může zdánlivě radikálně ušetřit hned teď a tady, ale někdo bude muset v budoucnosti zaplatit cenu, která se teď nedá ani přesně spočítat. Účetní, kteří se u nás vydávají za ekonomy, mají ovšem rádi přesná čísla. A ta se nejlépe počítají teď.

Pojmy jako je sociální soudržnost, sociální kapitál, lidská důstojnost, utrpení nebo třeba i kvalita demokracie se do takového účetnictví, vydávajícího se za reformně orientovanou politiku, nedají započítat vůbec.

Alternativou je samozřejmě šetření, které se nemusí sice projevit například vyrovnaným rozpočtem do tří let, ale projeví se tím, že Issová a Mádl nebudou muset v budoucnosti platit sociální náklady, o kterých se jim v jejich hloupé agitce proti levici ani nesnilo. Dalo by se tak také předejít zbytečnému utrpení nejen těch, kdo upadnou do naprosté chudoby, ale třeba i obětí vzrůstající kriminality ze strany těch, kdo už nemají co ztratit.