Pravice prý zvítězila v českých volbách především kvůli tomu, že se v podobě obav z „řeckého scénáře“ postavila čelem neodpovědnému zadlužování státu. Tedy proti zadlužování budoucnosti, které by údajně v lepším případě skončilo tím, že dnešní děti by musely zaplatit rozmařilé hospodaření generace starších, v horším případě brzkým státním bankrotem, v němž by to, lidově řečeno, odnesli všichni, navíc by se na dlouhou dobu zadřel bájný růst Růstu.

Proti zadlužování budoucnosti, jež prý zaplatí dnešní mladí, varoval i slavný klip „Přemluv bábu a dědu!“ Pravilo se v něm, že „staří lidé nám tady zvolej komunisty a socialisty, pak si v klidu umřou a my, mladá generace, budeme splácet čtyřicet let dluhy“.

Pravicová koalice na základě voleb, které jen o fous údajně odvrátily buď oněch čtyřicet let splácení socialistických dluhů, nebo přímo řecký scénář, společnosti naordinovala v podobě své koaliční smlouvy tuhá úsporná opatření. Zřejmě je prosadí, i když to není zatím úplně jisté ve světle poněkud zmateného chování strany Věci veřejné.

Pokud se ovšem začnou „reformy“ uskutečňovat, je už nyní jasné, že sice možná vyspraví současné státní finance, ale pokud jde o zadlužování budoucnosti, nevyřeší nejspíš vůbec nic. Ba naopak. Proč?

Proti úsporám v rozpočtu státu, jenž utrácí mnohem víc, než co si vydělá, se nedá nic namítat. Jenže koaliční program namísto hledání smysluplných úspor, například ve fungování státní administrativy nebo hledání zdrojů například v podobě radikálního omezení systémové korupce i předražených nebo zmanipulovaných státních zakázek, jakož i ve vyšších daních pro bohaté a bohatší (což je běžné v zemích, které se pravidelně umisťují na nejvyšších příčkách indexů kvality života, jako jsou země skandinávské), chce šetřit především na sociálně slabších obyvatelích a chudácích. V programu koalice zvítězila asociální agenda TOP 09 spočívající ve škrtání sociálních dávek či přizpůsobování pracovního práva požadavkům kapitálu.

Jak už jsem napsal nedávno v textu „Rizika nové vlády“ v Právu, to vše posune českou společnost nikoliv k modernímu sociálnímu státu skandinávského typu, ale k transformaci existujících sociálních nerovností v systém sociální nesouměřitelnosti, jak neúnosné rozevření nůžek mezi bohatými a zbytkem společnosti nazývá Jan Keller.

Zadlužením budoucnosti může být například i to, že společnost napadená virem sociálního darwinismu ztrácí sociální kapitál. Bez sociálního kapitálu mizí sociální smír a soudržnost, v horších případech je destabilizován demokratický systém jako takový.